Nesnáším partnerova psa. Jsou s ním jen samé problémy. Společné bydlení musím zatím odmítat, píše Julie

Patřím k lidem, kteří mají zvířata v absolutní oblibě. Mám ráda kočky i psy. Psa jsem dokonce kdysi dávno sama měla. Určitě nejsem typ člověka, který by byl proti zvířatům. Ale partnerův pes se psem snad ani nazvat nedá. Je to nezvladatelné a rozmazlené zvíře, se kterým jsou jen samé problémy.

ilustrační foto / Freepik

S partnerem jsme spolu už tři roky. Žijeme zatím odděleně, ale v blízké budoucnosti by se to mělo změnit. Partner mi navrhnul společné bydlení v jeho bytě. Já bydlím v malém podnájmu, ve kterém jsem spokojená a nikdy jsem tam neměla žádné problémy. Ani s lokalitou, ani s majitelem bytu, ani se sousedy. Naopak. Jsem považovaná za jednu z nejspolehlivějších a nejukázněnějších podnájemnic v našem domě a dělám vše proto, aby to tak zůstalo i nadále. I kvůli tomu mi ten pes nesmí přes práh. Párkrát jsem svolila, ale vždy to skončilo naprostou katastrofou. Pes zničil, co mohl, obtěžoval sousedy vytím a štěkotem, vyjížděl po sousedech, když jsme je například potkali u výtahu a celkově mi za něj bylo vždy trapně. Za psa i za partnera. Vrcholem všeho bylo, když přítelův nevychovaný a agresivní pes startoval na malé děti, které v našem domě bydlí. Tam mi došla trpělivost.

S přítelem se na adresu jeho příšerného psa vždy jen pohádáme. Vždy jej něčím omlouvá a vůbec nechce vidět, že ho nezvládá. Pes si s ním dělá, co chce. Procházka s vodítkem je čiré utrpení a ten jeho neustálý štěkot je neskutečně protivný. Kdykoliv jdeme ven na procházku, nikdy si nemůžeme pořádně ani nic říct. Pes v jednom kuse neurvale tahá, štěká, skáče po lidech, nahání cyklisty a je agresivní na děti. Když jdeme kolem hřiště, může se pes zbláznit. Mému příteli to však nepřijde ani trochu divné a to, že pes je absolutně nevychovaný, vůbec nepřipouští. Já mám přítele moc ráda a v dalších ohledech je skvělý, ale kdykoliv dojde na psa, nemůžeme najít společnou řeč. Všude jej musíme tahat s sebou, všude něco vyvede a vždy po nás zůstává nějaká nehoda. Na zahradě mých rodičů rozbil několik květináčů, rozhrabal mámě záhony, roztrhal povlečení, které viselo na šňůře, a ze stolu sežral nějaké jídlo. Přítel se všemu jen přitrouble směje a nikdy mu nic neřekne.

Vidina toho, že bych měla sdílet domácnost s tím hnusným zvířetem, mě upřímně velice děsí. Nechce se mi opouštět můj klidný, čistý a útulný byt, který bych musela vyměnit za zničenou kůlničku na dříví, které šéfuje nezvladatelný pes, který samozřejmě spí v posteli. Skutečně mám pejsky ráda, ale takovéhle ne. A už vůbec si nemyslím, že takhle nevychovaný, hlasitý a neposlušný pes patří do paneláku. Všechny jen obtěžuje a dělá jen samou škodu. Partner si s ním očividně vůbec neví rady a zřejmě ani nechce, aby pes prošel nějakou výchovou. Všude se s ním chvástá a jeho fotek má více než těch mých. Je to celé spíše taková směšná ostuda.

Soužití s páníčkem, který u psa nemá vůbec žádný respekt, je tak pro mě zatím spíše nepřijatelné. Pokud to tak však půjde i nadále, nevidím východisko. Je mi jasné, že nemůžu přistoupit k ultimativnímu řešení, kdy by si musel partner vybrat buď psa, nebo mě, ale nic rozumnějšího mě zatím nenapadá. Dokud pes hraje v životě partnera hlavní roli, bydlet s ním zkrátka nemůžu.

Julie, 29 let