Dcera se stydí za to, že nemáme moc peněz. Hodně se kvůli tomu uzavírá do sebe, trápí se Lucie

Mám dceru v pubertálním věku, na kterou jsem sama. S jejím otcem jsem se rozvedla, když byla na prvním stupni základní školy. Našel si tehdy jinou partnerku a odešel od nás. Mám dodnes pocit, že ho to ani nijak zvlášť netrápilo. Alimenty sice vždycky platil a platí dále včas, ale s dcerou nemá vůbec žádný zájem se vídat. Já jsem pár vztahů měla, ale nikdy žádný neklapnul. Z mužů, které jsem potkávala, se vždycky nakonec vyklubali problémoví partneři a něco bylo špatně.

ilustrační foto / Freepik

S ohledem na nevydařené vztahy tak vše po většinu života dcery táhnu sama. Druhá výplata nám moc chybí. Když je člověk sám a má dítě, s penězi to skutečně není nějak růžové. Když byla dcera menší, ještě se to nějak dalo. Ale teď v pubertě ten nedostatek začíná pociťovat hodně a kvůli tomu se až nezdravě uzavírá do sebe. Vždy to byla veselá holka, která si z nedostatku peněz nic nedělala. Často i vtipkovala a argumentovala velice rozumně. Chápe, že jeden člověk moc nevydělá a byla to povětšinou ona, kdo nakonec ještě chlácholil mě. Poslední půlrok se ale naše situace změnila a dcera mi finanční stránku dost vyčítá.

Mockrát jsme mluvily o tom, že změnit zaměstnání není tak jednoduché. Mám práci kousek od domova, zaměstnavatel mi hodně vychází vstříc a vždy se s ním můžu na všem domluvit. Dokonce mi pomáhá, i když třeba máme nenadálé výdaje a potřebuju založit do výplaty. Vše sice do poslední koruny vždy vrátím, ale i tak. Nemusel by mi nic půjčovat. A přesto mi pomáhá. Takového zaměstnavatele nechcete jen tak opustit. Byť ano, výplata tam není nějak závratná. Ani tak ale práci opustit nechci. To dcerka nechápe a hodně se kvůli tomu hádáme. Stejně jako kvůli tomu, proč nová rodina jejího otce má peněz fůru a my nic. Nikdy nevím, co jí na to mám odpovědět. Je pravda, že druhá manželka mého bývalého muže je podnikatelka a peníze jim určitě nechybí. Mohli by dceři občas přispět něco na přilepšenou, ale když je to samotné nenapadne, doprošovat se nebudu.

Nejvíce mě na tom všem mrzí, že dcera se připravuje o spoustu hezkých chvil. Už tak s ní mlátí puberta, ale ta mizerná finanční situace vše ještě zhoršuje. Dcera se prý stydí za oblečení, za mobil, obuv i za to, jak malé kapesné dostává. Když pak například jedou na školu v přírodě, je kvůli tomu vždycky šílená hádka, protože dceři přijde obnos, který jsem schopná jí dát s sebou, malý. Nemá moc kamarádek, kterým by se třeba svěřila. Uzavírá se do sebe a trápí se. Nevím, jak jí mám v tomto ohledu pomoci. Vidina toho, že budeme mít více peněz, je prozatím mizivá a občas mám dojem, že by pomohlo, kdybych si našla druhou práci. To mi však časově i v souvislosti s energií přijde až hraniční.

Situace, kterou s dcerou máme, mě pochopitelně mrzí a také vidím, že si nic moc nemůžeme dovolit. Nikdy mě to ale netrápilo tak moc, jako teď. Když dceři řeknu, ať si vyrazí ven s nějakými kamarádkami nebo kamarády, odsekne, že mezi nimi nebude jako socka. Přitom dobře vím, že by ráda šla a po chvíli by na nějaké peníze i zapomněla. Ona si však radši nechá utéct tolik srandy a obyčejných zážitků jen proto, že se nekoupeme v penězích jako její tatínek.

Lucie, 43 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.