Synovi se kamarádi smějí, protože chodíme do kostela, stěžuje si Jana

Mám syna, kterému je 15 let. Jeho otec od nás odešel, když synovi byly 3 roky. Nikdy o něj pořádně nejevil zájem a choval se mizerně tak dlouho, až k němu syn přestal chtít chodit úplně. Několik let se tak nevídají vůbec. Když kluk vyrůstá bez táty, má to hodně těžké. I když se mu sebevíc snažíte vše vynahradit, mužský vzor mu zkrátka chybí.

foto / Freepik

Na prstech jedné ruky bych spočítala, kolik vážných vztahů jsem za ta léta měla. Vždycky jsem si dávala pozor, abych něco neuspěchala. Muže jsem si domů nikdy nevodila a syn znal jen jediné dva mé bývalé partnery. Jeden ale neměl vyřešenou finanční minulost a druhý toužil po práci v zahraničí. Oba tyto dva vztahy zkrachovaly a s klukem jsme tak byli zase sami.

Až teď, poslední čtyři roky jsme už zase tři. Syn mě neustále nabádá a hecuje k tomu, abych si svého současného partnera vzala. Je to senzační a spolehlivý muž, který má na syna bezvadný vliv. Mají spolu moc hezký vztah a já jsem ráda, že spolu řeší i to, co synové s matkou řeší jen neradi. Obzvláště pak v pubertě. Také musím uznat, že puberta syna není nijak extrémní. Oproti ostatním maminkám to mám jako procházku růžovou zahradou. A to skutečně neříkám jen proto, abych syna vychválila. Naopak. Jsem za to vděčná a každého rodiče, který musí čelit kovaným puberťákům, upřímně obdivuji.

U nás teď ale přece jen řešíme celkem citlivý problém. Můj syn má přátelskou povahu. V kolektivu je oblíbený a má svou partu kamarádů. S těmi chodí na ryby, na volejbal, do kina a samozřejmě i za holkama. Pořád je však všem teprve 15 let a občas tyhle děti nedokážou rozlišit, co je kruté a co není. Jde o to, že náš syn s námi začal chodit do kostela. Můj partner kostel navštěvuje celý život. Ne, skutečně to není tak, že by nás nutil modlit se před jídlem, jak se mě kamarádky zezačátku často ptaly. Můj partner je taková hodně filozofická, romantická a přemýšlivá duše. Mockrát jsme se bavili o tom, že do kostela chodí spíše rozjímat. Byť pochází z věřící rodiny. Ještě jednou však opakuji, že nás skutečně nikdo k ničemu nenutí. Já jsem s ním do kostela začala také až později. Líbila se mi vždy ta procházka alejí, zvuk varhan a třeba také některá konkrétní setkání s lidmi. Synovi jsme návštěvu kostela navrhovali. Samozřejmě jsme si nedělali iluze, že by, v té době ještě malý, kluk vyměnil fotbal na sídlišti za kostel. Vždy na něj tak dohlídla moje máma a my s partnerem jsme vyrazili.

Je to však zhruba půl roku zpátky, kdy syn o kostel projevil zájem sám. Vyhověli jsme mu. Myslela jsem, že se tam třeba jednou mrkne a stačí. Chodí s námi ale dobrovolně dál. Říká, že se mu tam líbí ten klid a že si tam nerušeně přemýšlí. Nedávno se nám doma ale svěřil s tím, že se mu kamarádi dost ošklivě smějí a utahují si z něj. Můj syn po svém otci naštěstí zdědil dar ironie a tak posměváčky ironicky odpálkuje, ale trápí ho to. Vím to. Nabízeli jsme mu, že do kostela opravdu nemusí. Bylo nám ale znovu řečeno, že tam chodit chce. Je to ale trošku patová situace, protože kamarády mladý člověk také potřebuje. Jeho partu znám léta a jsem si jistá, že kluci to nejsou ani v nejmenším zlí. Jen teď si holt hrají na machry a kostel jim přijde jako trapárna. Synovi bych ráda pomohla, ale upřímně řečeno, sama vůbec nevím jak.

Jana, 45 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna

korektura textu Bára Klímová

Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.