Každý správný hrad a zámek musí mít svoje strašidlo a nejinak tomu je i v zámku v Roudnici nad Labem. Vypráví se hned o několika najednou.

fotografie: archiv autorky

Prvním z nich je duch pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna (1347 -1400), jehož arcibiskupským sídlem byl právě roudnický hrad. Jan z Jenštejna nebyl jednoduchou osobností, v mládí spíše hýřil, ostatně jako příslušník velmi zámožné rodiny měl za co. Byl vášnivým zastáncem svého krále, Václava IV., do roku 1384 zastával i funkci jeho kancléře. A potom najednou zlom. V roce 1380 těžce onemocněl, ocitl se v těsné blízkosti smrti a patrně v té souvislosti prodělal i nějakou mystickou zkušenost. Odvrací se od světských statků a radovánek a stává se asketou. Prý se bičoval trnovými metlami, setrvával v ústraní v rozjímání, snad dokonce zanedbával svůj úřad. Není divu, že tak silná osobnost by mohla zanechat svůj ,,otisk“ ve starobylých zdech. Mladí posluchači vojenské konzervatoře, která na zámku sídlí řadu let, prožili několik takových setkání s arcibiskupem. Obvykle k nim dochází kolem půlnoci, kdy jim na opuštěné a setmělé chodbě poklepe někdo neviditelný na rameno. Stává se to v místech, kde kdysi stála hradní věž a kaple. Věž ovšem vzala za své přestavbou a zůstaly po ní na podlaze jen obrysy zdí.

Další historka vypráví o zázračném zachránění dívky Kateřiny. Její jméno volal v horečkách blouznící synovec, prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic (1297-1364) a nikdo nevěděl proč. Teprve za svítání byla v zimní noci u hradního příkopu nalezena sice promrzlá, ale kupodivu živá dívka jménem Kateřina, kterou do té doby nikdo neznal. Záhadné telepatické spojení, mezi ní a blouznícím chlapcem ji snad pomohlo přežít krutý zimní mráz.

fotografie: archiv autorky

Na zámku mají i dveře na chodbě, které se samovolně zavírají – a ne průvanem. Dveře nejdou zamknout, a tak zůstávají otevřené. V noci, když je všechno pozavíráno, všechny ostatní dveře i okna, tyto dveře se najednou dají do pohybu a samy se zavřou. Je zajímavé, že k tomu dochází pouze v určité dny – 30. dubna (známý svátek čarodějnic) a v noci na svatého Jana (24. června)

Poslední zajímavostí jsou četná vyobrazení démonů nad mnoha dveřmi v zámku. Však se také konzervatoři žertem říká ,,škola řvoucích démonů“ – za klidných nocí je prý možné slyšet jejich tiché vytí.

Tajuplná atmosféra zámku přitahovala též alchymisty. Tomuto umění se zde věnovali dva arcibiskupové, Albík z Uničova (1412 -1413) a Konrád z Vechty (1413 až 1431). V roce 1577 získal roudnické panství Vilém z Rožmberka a založil zde alchymistickou dílnu. Nesmíme zapomenout ani na zlatou kvočnu s dvanácti vejci (či kuřaty), která se skrývá pod nedalekým kostelem Narození Panny Marie. Poklad bude nalezen, až farářem v kostele bude roudnický občan. A víte, že se to za dobu existence kostela ani jednou nepoštěstilo?

Samotný zámek má pohnutou historii, od 2. světové války sloužil pro potřeby čs. armády a byla zde umístěna vojenská hudební konzervatoř. V restitucích se vrátil rodu Lobkowiczů a dnes je opět přístupný veřejnosti. Zatím ra však po místních strašidel, pokud vím, nikdo systematičtěji nepátral. Pokud se do Roudnice vypravíte, nezapomeňte navštívit místní slavné lobkowiczké vinné sklepy. Ty na rozdíl od strašidel a duchů najdete zcela jistě.

Jitka Lenková