Šílenci na českém trůnu: Lucemburkové

V minulém dílu jsme se zaměřili na osobnost českého krále Václava II. (1271-1305) a na jeho různé podivné chování, které by dnes bylo zcela jistě označeno jako psychická porucha. Po jeho smrti zdědil všechny tři jeho koruny, českou, polskou a uherskou, jeho syn Václav III. (1289-1306). Zda zdědil i některé otcovy dispozice k duševní chorobě nevíme – možná se jen nestačily projevit. Mladičký král byl totiž zavražděn jako sedmnáctiletý jinoch v Olomouci, čímž zároveň po meči vymřela přemyslovská vládnoucí dynastie.

Přemyslovská krev však v českých králích měla kolovat i nadále. Stalo se tak díky sňatku Václavovy sestry Elišky Přemyslovny (1292-1330) se synem tehdejšího římského krále Janem Lucemburským (1296-1946). Na český trůn tento urozený pár usedl roku 1311 a začal vést „normální“ panovnický život. Dobové prameny, pokud jde o královnu, nezmiňují žádné zvláštní nebo výstřední chování. V případě Jana Lucemburského se dochovaly zmínky jen o jeho „prchlivé povaze“. Ta se sice negativně projevila i na jeho chování vůči Elišce a posléze se částečně podílela i na rozpadu jejich manželství, stále ji však lze vnímat ještě jako normální.

Postupně se tak dostáváme k jejich synovi a zároveň vnukovi Václava II., Karlu IV. (1316-1378). Jeho pověst moudrého panovníka a přídomek Otec vlasti se s charakteristikou „šílenců na trůně“ zdánlivě neslučuje. I Karel však od mládí trpěl určitým rozdvojením mysli, kdy kolísal mezi nezvyklou zbožností a bujarým způsobem života charakterizovaným nejen módními výstřelky, ale třeba i vášnivým zalíbením v turnajích. Ke zlomu, a to doslovnému, u něj dochází roku 1350 v mužném věku 34 let. Co se mu tehdy vlastně stalo, zůstávalo dlouho státním tajemstvím – hovořilo se jen o záhadné nemoci nebo otravě. Antropologický výzkum provedený docentem Jiřím Rambou prokázal, že pravou příčinou královy nemohoucnosti byl velmi těžký úraz, který utrpěl s největší pravděpodobností právě na turnaji. Náraz (na protivníkovu zbraň nebo na zem) zlomil králi na čtyřech místech spodní čelist a zvrácení hlavy dozadu způsobilo pohmoždění krční páteře s otokem míchy a dočasným ochromením všech čtyř končetin. Když se Karel IV. z úrazu se značnou dávkou štěstí a díky nemalé vlastní vůli zotavil, patřil jeho život už jen duchovnu.

Úplně opačnou orientaci ovšem projevil jeho syn Václav IV. (1361-1419), u nějž zájmy o světské radovánky přebily všechno ostatní. Karel IV. zajistil pro svého syna českou korunu a korunu římského krále ještě za svého života, fakticky se Václav ujal vlády po otcově smrti. Se sobě rovnými, tj. vyšší šlechtou, si nerozuměl, obklopoval se příslušníky nižší šlechty, s nimiž se věnoval především lovu a divokým pitkám. Státnické povinnosti, jak v Českém království, tak v říši, v důsledku toho zanedbával. Do jaké míry se na této jeho „nechuti k práci“ podílel alkohol a do jaké míry jeho duševní nejistota, je dnes těžké posoudit.

Zřejmě zásadním problémem byl, kupodivu, Václavův vztah k ženám. Tady žádnou paralelu u předků hledat nemůžeme, protože tam prostě nebyla. Václav na jedné straně buduje svoji pověst zdatného milovníka nacházející uspokojení v lázních u lazebnic, na druhé straně se ovšem se svými přáteli přátelí tak intenzivně, až se jim dostalo označení „královi milci“. Sexuální podtext a vodítko ke králově homosexualitě tam hledat můžeme, důkazy však nikdy mít nebudeme. Homosexualita byla tehdy chápána jako smrtelný hřích (sodomie) a nějaký „coming out“, jak je běžný dnes, tehdy vůbec nepřipadal v úvahu. Pokud si byl král tohoto svého možného zaměření vědom, znamenal to pro něj doživotní vnitřní rozpor, čímž lze snadno vysvětlit vše ostatní.

Sotva však podezření z další úchylky, sadismu. I tady máme k dispozici jen indicie. Král miloval hony, kde jsou utrpení zvěře a prolitá krev na denním pořádku. Podle dobových kronikářů, kteří však králi spíše nepřáli, než přáli, prý nečinně přihlížel tomu, jak jeho nejmilejší lovecký pes zardousil a roztrhal jeho první manželku Johannu Bavorskou (1356-1386). Co přesně se stalo, věděl jen král sám. K incidentu totiž došlo v noci v královské ložnici, kde spal i pes. Královna ho údajně podráždila tím, jak pod postelí šmátrala potmě po „noční váze“ a vyplašené zvíře jí prokouslo hrdlo. Co když však král psa na královnu sám poštval?

Druhý podobný příběh vypráví o tom, že král osobně mučil Jana Nepomuckého, aby z něj takto vydobyl tajemství zpovědi své druhé manželky, královny Žofie Bavorské (1376-1425). Svěřila se královna knězi s některými ožehavými podivnostmi z Václavova intimního života? Třeba s tím, že se vyhýbá manželskému styku, tj. stylu se ženou, a že proto také nemá žádné potomky? Historikové však tento příběh odkazují jen do říše legend s tím, že Nepomucký nikdy královniným zpovědníkem nebyl. Proč by ho potom ale král, spolu s jeho dalšími třemi druhy, nechal mučit, resp. ho mučil sám?

Nejisté nakonec zůstávají i okolnosti královy smrti. Zpráva o první pražské defenestraci jej rozčílila tak, že krále „trefil šlak“, což se dá interpretovat jako záchvat mrtvice. Ve hře však zůstává také epileptický záchvat a v souvislosti s královým podivínstvím se dokonce mluví o syfilidě. Máme-li hodnotit důsledky jeho šílenství, ať už mělo jakoukoliv příčinu, v osobní rovině, nechal za sebou vlastně jen dva mrtvé, a to ještě není jisté, manželku rozsápanou psem a umučeného kněze. V historické rovině se jeho státnická nečinnost stala vedle jiného příčinou jedné z nejtemnějších událostí našich dějin, husitských válek, kde se mrtví počítají už na tisíce.

Jitka Lenková

Obr.: wikipedie