Zámek Trhanov, nacházející se ve stejnojmenné obci, najdeme v západní části okresu Domažlice v Plzeňském kraji. Zámek byl postaven v letech 1676–1677 Wolfem Maxmiliánem Lamingenem z Albenreuthu, známým jako Lomikar. Výstavbě zámku předcházel požár domažlického hradu v roce 1592, po kterém město Lomikarovi poskytlo pozemky v Trhanově výměnou za tento hrad. Barokní jednopatrová stavba prošla v roce 1810 zásadní přestavbou a rozšířením o patro díky Johannu Filipu Stadionovi. Dnes zámek slouží kulturním a vzdělávacím účelům.

 

Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 získal Lamingenův rod chodské vsi do dědičného vlastnictví, což vedlo k dlouhotrvajícím sporům. V roce 1695 byl vůdce Chodů Jan Sladký Kozina popraven, přičemž před smrtí vyzval Lomikara „na Boží soud do roka a do dne“. Přesně do roka, 2. listopadu 1696, Lomikar zemřel na zámku Trhanov...

foto / Petr Matura

Osud Wolfa Maxmiliána Lamingena, známého jako Lomikar, inspiroval mnoho pověstí, které po staletí kolují v kraji Chodů. Nejznámější z nich vypráví, jak se Lomikar po své smrti stal neklidným duchem, jehož přítomnost měla být trestem za křivdy, které Chodům způsobil. Podle vyprávění se zjevoval v různých podobách – někdy jako bezhlavý jezdec na koni uhánějící trhanovskou alejí, jindy jako černý pes, kočka, nebo dokonce hořící sud kutálející se sklepením zámku. V bažinách kolem Domažlic dokonce údajně blikal jako bludné světlo, které mátlo pocestné.

Jedna z nejpodivnějších legend popisuje jeho schopnost proměňovat se ve stěny. Na zámku Trhanov prý často „překážel“ jako tajemná zeď, jež se znenadání objevila, aby zablokovala cestu, nebo se přesunula z místnosti do místnosti. Další pověst vypráví, jak Lomikarův duch prolétal nad stodolami jako hořící otep slámy, aby děsil místní obyvatele.

Méně známá, avšak rozhodně neméně zajímavá pověst říká, že Lomikar byl za svého života tak posedlý majetkem a mocí, že jeho duch na zámku hlídá ukrytý poklad. Mnozí se prý pokusili truhlu plnou zlata najít, ale každého z nich vyhnal Lomikarův přízrak, ať už v podobě černého psa s ohnivýma očima - nebo jako nehmotná mlha, která znemožnila hledání. Říká se, že poklad může najít jen ten, kdo je čistého srdce a nepřichází s touhou po bohatství, nýbrž s úctou ke starým křivdám a dějinám Chodů...

Také Kozinův duch však prý nenašel klid, ale na rozdíl od Lomikara lidem pomáhal. Po své smrti měl podle místní pověsti údajně bloudit po Chodsku, zejména kolem svého rodiště a popraviště, a pomáhat těm, kdo se ocitli v nesnázích. Před smrtí totiž přísahal, že až do posledního dechu bude bojovat za svobodu svého lidu. Jeho duch měl i nadále chránit Chody před útlakem a nespravedlností. Někteří lidé tvrdili, že viděli jeho siluetu ve tmě, jak se pohybuje po krajině, a slyšeli jeho kroky na místě, kde byl popraven.

Tyto příběhy nejsou jen strašidelnými historkami, ale odrážejí dlouhodobé trauma a bolest Chodů z období, kdy ztratili svá práva a svobody. Lomikarův příběh je tak nejen připomínkou jejich odhodlání vzdorovat útlaku, ale i varováním před důsledky nespravedlnosti. Dnes jsou pověsti o Lomikarovi součástí kulturního dědictví regionu a přitahují návštěvníky, kteří chtějí poznat nejen historii, ale i mystiku kraje Chodů.

napsal Petr Matura

Zdroje: hrady.cz, trhanov.cz, Březina, K.: Přehled hradních a zámeckých strašidel, mapy.cz