Ráno 8. února 1855 se obyvatelé Devonu v jihozápadní Anglii probudili do nevšedního překvapení. Zasněžená krajina, která by za normálních okolností přinesla klidný zimní výhled, byla posetá podivnými otisky. Jev, známý dnes jako „ďáblovy stopy“, se stal jednou z největších záhad viktoriánské doby a dodnes nepřestává fascinovat záhadology, historiky a milovníky tajemna.     

 

Stopy, které obyvatelé Devonu spatřili, měly podobu úzkých kopyt, dlouhých přibližně 10–15 centimetrů a širokých asi 8 centimetrů. Rozmístění otisků bylo pravidelné, s přibližně dvaceticentimetrovými rozestupy. Nejzáhadnější byl však jejich pohybový vzorec – stopy byly nalezeny na střechách domů, přes ploty, zdi -  a dokonce na zamrzlých vodních plochách. Zdálo se, že jejich původce ignoroval fyzické překážky a pohyboval se tak, jak by to žádný známý živočich nedokázal. Rozsah stop byl také mimořádný – táhly se napříč celým Devonským hrabstvím a zabíraly přibližně 150 kilometrů. Tato ohromující délka a pravidelnost trasy činily z případu nevídanou záhadu...

 English Papers 1855 / via Wikimedia Commons, Public domain

V polovině 19. století byla viktoriánská Anglie prosycena vírou v nadpřirozeno i celou řadou pověr. „Ďáblovy stopy“ proto okamžitě vyvolaly spekulace, že se jedná o dílo samotného Satana. Obyvatelé Devonu byli vystrašeni, některé vesnice se na čas staly téměř opuštěnými, protože lidé se báli, že je navštíví ďábel. Duchovní varovali před démonickými silami, které mohly tuto stopu zanechat, a naléhali na své farníky, aby se vyvarovali míst, kde byly otisky nalezeny.

Zprávy o tomto fenoménu se díky tehdejším novinám rychle šířily po celé Anglii. Titulky označovaly stopy za „nepřirozené“ a „děsivé“, což jen podněcovalo spekulace a strach. Záhada se stala nejen místním tématem, ale i předmětem národní debaty. Od té doby, co byly stopy poprvé objeveny, se vědci, záhadologové i skeptici snažili vysvětlit, co je mohlo způsobit...

Jedna z vědeckých hypotéz tvrdí, že stopy byly výsledkem specifických klimatických podmínek. Kombinace mrazu a tání mohla údajně deformovat běžné stopy zvířat a vytvořit tak dojem pravidelných kopyt. Tato teorie však nedokáže vysvětlit, jak se otisky dostaly na střechy domů nebo přes vysoké ploty. Existuje také teorie o klokanovi, který utekl z cirkusu. Klokaní skoky by mohly vytvořit otisky podobné kopytům. Problémem této hypotézy je, že v Devonu v té době nebyly žádné záznamy o cirkusech - a ani klokaní stopa by neodpovídala precizní pravidelnosti objevených otisků. Nejvíce fascinující, ale také nejméně vědecké vysvětlení je, že opravdu šlo o dílo samotného ďábla. Viktoriánská éra byla skutečně plná pověr o pekelných silách a zvláštní charakter otisků tuto teorii jen podporoval.

Někteří historici navrhli teorii, že celá událost mohla být důmyslný podvod. Otisky by mohly být vytvořeny za pomoci nástroje nebo šablony. Avšak rozsah a složitost stop by vyžadovaly obrovské úsilí a precizní plánování, což činí tuto teorii nepravděpodobnou. Ačkoliv od události v Devonu uběhlo více než 150 let, „ďáblovy stopy“ zůstávají nevyřešené. Jejich podstata fascinuje nejen záhadology, ale i spisovatele, filmaře a historiky. Záhada stále vybízí k diskuzím o tom, zda se jedná o dosud neodhalený přírodní jev, důmyslný žert - nebo něco zcela mimo hranice našeho chápání. „Ďáblovy stopy“ nejsou jen záhadou viktoriánské Anglie, ale i důkazem, že lidská představivost dokáže dát konkrétnímu jevu mytický rozměr. Tento případ připomíná, že historie je plná tajemství, která si uchovávají kouzlo právě díky své nevysvětlitelnosti.

 

napsal Petr Matura

Zdroje: thevintagenews.com, Grank Eswards: Nejzáhadnější ze záhadných, discoveryuk.com