Zříceninu hradu Buben najdeme na Plzeňsku, na skalnaté ostrožně, nad soutokem Plešnického potoka a řeky Mže. První písemná zmínka o historii nevelkého hradu pochází z roku 1349. Jeho původní jméno bylo Hrádek a dnešní jméno získal až po svých prvních majitelích, Bubnech z Hrádku.

Hrad přežil i husitské válečné období, po němž byl v majetku paní Jitky z Nečtin. Po roce 1563 hrad začal pustnout a dnes je v majetku obce. K této nevelké zřícenině se však překvapivě váže celá řada pověstí, z nichž ta nejděsivější vypráví o krajánkovi, který se při své pouti ukryl před nepříznivým počasím do ruin hradu, kde usnul...

Zřícenina hradu Buben / Petr Matura

O půlnoci ho však probudil podivný hovor. Opatrně vyhlédl a na nádvoří uviděl strašidelnou scénu. Uprostřed nádvoří ležel kříž, na němž byl za ruce a nohy přivázán muž. Kolem něj stáli ozbrojenci v historickém oblečení. Nejstarší z mužů právě vynášel soud, byl to zřejmě dávný majitel hradu. Z jeho proslovu bylo jasné, že odsouzenec se měl v minulosti provinit vůči přítomným krádežemi, násilím a vraždou. Za tyto činy mu má kat na dvaceti místech za živa vyříznout maso z těla a to předhodit psům. Jen domluvil, dal se kat do díla a krajánek uslyšel příšerný řev, když kat vyrval kleštěmi z ramene kus masa. Následně pokračoval dál a když kat vytrhl odsouzenci srdce, krajánek se vyděsil a utíkal, co mu nohy stačily. Zastavil se až v místním mlýně. Cestou údajně slyšel strašlivý řev, který pokračoval i po vytržení srdce.

Byla vše jen krajánkova fantazie, nebo zde může docházet k nějakému otisku dávné tragické události? Každopádně podle místních legend se má tato scéna opakovat každých deset let. Zjevení si prý sice nikoho jiného nevšímají, ale být svědkem popravy asi není nikomu příjemné…

K hradu se váže také pověst o lupičích, kteří nějakou dobu sídlili právě na Bubnu. Byl to  loupeživý Janiš a jeho družina. Celým krajem nenáviděný a hledaný Janiš byl pro okolí noční můrou, která se stále vracela. Ze zálohy přepadával kupce na obchodní stezce, která vedla z Plzně do Bavor. Neváhal vzít nejen jejich bohatství, ale i jejich životy. Své loupežné kořisti ukrýval v tmavých sklepeních hradu, avšak v srdci jej neustále trápil strach, že by mu mohly být odcizeny.

V zoufalství Janiš požádal o pomoc samotné peklo, když se dobrovolně upsal ďáblu. Smlouva sepsaná krví odevzdala nejen jeho duši temnotám, ale peklu prodal i duše své nevinné rodiny.    

Ďábel mu jako odplatu vyslal strážce pekelných sklepů, obrovského obra, který bděl pod zemí.

Když se setmělo, vyrazil Janiš do temných lesů a narazil na kolonu vystěhovalců, kteří putovali do vzdálené země. Kořist byla tentokrát zcela mizivá, ale Janiš neměl slitování. Rozkázal, aby byli všichni pobiti, bez ohledu na pohlaví či věk. A právě v tu chvíli se nad krajinou rozpoutala nevídaná bouře, jejíž blesky zbarvily nebe do fialova.

Když se Janiš se svou družinou vracel do hradu, zahlédl plameny, které pohltily jeho útočiště. V tu chvíli navíc loupežník padl mrtvý k zemi... Říká se, že to byl boží soud… Možná je to tedy právě Janišova duše, kterou zde každých deset let kat krutě trestá...

napsal Petr Matura

zdroje: hrady.cz, cs.wikipedia.org, estranky.cz, Zdeněk Šmíd: Mže/Berounka