Česká Bílá paní, zvaná Perchta, podědila své jméno po tajemné bílé postavě Berchtě z germánského bájesloví. Ta obcházela okolo Tří králů hospodářství a dohlížela na pořádek. Jelikož u nás střežila pořádek už během adventu Svatá Lucie, paní Perchta měla jiné poslání: dohlížela o Štědrém dni na dodržování půstu a trestala hříšníky, jež se nepostili.

Český Krumlov (fotografie: Pixabay.com)

Z Německa k nám však doputovala ještě pověst o hraběnce Kunnigunde, pravděpodobné předchůdkyni Bílých paní, zjevujících se na sídlech panů z Růže.

Kdysi žila na Plassenburském zámku v Horních Francích hraběnka Kunnigunde, manželka hraběte z Orlamünde. Záhy však ovdověla a zůstala s dvěmi dětmi sama. V zoufalství, aby uživila sebe a své dva syny, prodala své panství purkrabímu z Norimberka Bedřichovi von Hohenzollernovi za slib, že na panství může s dětmi zůstat. Jenomže po čase se hraběnka do Bedřicha zamilovala tak zběsile, až ji láska zatemnila smysly. Když on její lásku opětoval, nesmírně toužila, aby ji pojal za ženu. Bedřich by tak velice rád učinil, jenomže jejich sňatku nepřáli jeho rodiče, což on před ní tajil, aby ji neranil. Jednoho dne, když odpočívali na loži, si ve sladkobolné chvilce povzdechl: „Kdyby nebylo těch dvou párů očí, už bychom byli svoji.

Nic netušící hraběnka si jeho slova mylně vyložila a za dva páry očí, kteří ji brání ve sňatku s jejím drahým, považovala své dva syny. Její zatemnělá mysl propadlá vášni způsobila, že ve jménu lásky spáchala ten nejtěžší zločin. Ve spánku zabila své dva syny, aby nepřekáželi jejímu štěstí. Teprve poté si uvědomila ukrutnou hrůznost svého činu, ale už bylo pozdě. A tak ortel smrti, který nad ní vynesl soud, nebyl pro hraběnku tím nejhorším trestem. Zoufalá muka svírající její mateřské srdce ji nedopřála ani posmrtného klidu. Její neklidný duch bloudil po všech rodových zámcích pánů z Hohenzollern jako posel zlých zpráv.

A jelikož v 16. století si Vilém z Rožmberka vzal za ženu Žofii z rodu Hohenzollern a Joachim Oldřich z Jindřichova Hradce Marii Maximiliánu z rodu Hohenzollern, vstoupila pověst o Bílé paní i na jihočeské hrady a zámky.

Perchta, Peruta, Parychta, Šperechta, tak různě byla českých krajích nazývána Bílá paní, která kráčela po chodbách a komnatách hradů a zámků v bílém splývavém rouše a ve špičatém kokrhelu, na jehož konci povlával závoj.

Zjevovala se v noci, někdy i s klíči u pasu, když rodu hrozilo nějaké nebezpečí. Zřejmě proto mělo její roucho bílou barvu, která v dobách pohanských byla symbolem smutku. Neohlašovala však jen špatné zvěsti, někdy i radostné. Podle toho jaké rukavičky zrovna oblékla. Pokud měla černé, varovala před smrtí, nemocí či jiným neštěstím, červené rukavičky přinášely varování před požárem, bílé pak zvěstovaly křtiny nebo svatbu.

Bílá paní z Francie

Z pověstí o Meluzíně, které se vyprávěly v českých končinách, je zřejmé, že některé legendy o Bílé paní k nám doputovaly až z Francie. Francouzská Bílá paní víla Meluzína své jméno podědila po své historické pramatce z hraběcího rodu de Lusignan, zvané mere de Lusigne (matka Lusignanu).

První pověst o Meluzíně se objevila kolem roku 1330, kdy se na hradě Lusignan prý zjevovala bytost - napůl žena, napůl had. Meluzína jako dcera mořské panny, byla napůl člověk a napůl mýtický přízrak. V bájích se objevovala v několika podobách: mořská víla, mořská panna, Siréna, napůl žena napůl had.

Své tajemství si Meluzína pečlivě střežila.Když ji požádal o ruku šlechtic z hradu Lusignan, svolila k sňatku jen s podmínkou, že v sobotu nesmí vstupovat do jejích komnat. Hrabě souhlasil, ale časem pojal neblahé podezření, které prohloubily zlé pomluvy o hříšném počínání jeho ženy. Žal i vztek hnaly ho v sobotu k jejím komnatám. Poté co rozrazil dveře, zůstal stát jako přikovaný! Spatřil svou koupající se ženu, jež místo nohou měla rybí ocas.

Přistižená Meluzína bolestně zaúpěla, vznesla se do vzduchu a s žalostným kvílením vyletěla oknem. Nedůvěra jejího manžela zapříčinila, že musela opustit jeho i sedm synů. Zpočátku se vracela jen v noci nakojit svého nejmladšího. Později se zjevovala jako Bílá paní - posel smutných zpráv, který se žalostným skučením v komínech buď oznamoval smrt někoho z rodu de Lusignan, nebo varoval před nebezpečím.

Meluzína však nesehrála v historii jen bájnou roli. Legendu o ní využily rody Lusignanů, Valois a Lucemburků s nekalým záměrem prokázat svůj nadpřirozený původ. Znalec lidových pověstí z okolí Lusignanu a mytických příběhů Jan z Arrasu l.p. 1392-1393 sepsal na jejich přání rodovou pověst: Historii o Meluzíně. Tímto hanebným činem se chtěli povýšit na božskou úroveň, aby se mohli stát pány všech křesťanů. Na hanebném podvrhu se podíleli i vnoučata českého krále Jana Lucemburského a díky nim pověst o Meluzíně doputovala na Moravu. Usadila na zámku Velké Losiny (původně středověké tvrzi), cestou však došla několika drobných změn.

Pověst o Meluzíně se zcela v jiné podobě tradovala i v severovýchodních Čechách na hradě na Kumburk, kde kdysi žily dvě sestry - hodná Meluzína a zlá Kateřina. Jak už to tak bývá, zlá chamtivá a závistivá Kateřina se chtěla zbavit své sestry, aby jí všechno jmění spadlo do klína a stala se paní hradu. Podlými skutky se tak zbavila nejen Meluzíny, ale způsobila i zkázu celého hradu. Od těch dob Meluzína rozhořčená nespravedlností kvílí po kraji.

Legendě o Meluzíně se v Českých zemích náramně dařilo, neboť zde měla svou předchůdkyni Větrnici, vznášející se ve větru v bílém rouše, s dlouhými vlajícími vlasy a skučící v komínech.

Pověstem o Bílé paní se v naší krajině natolik zalíbilo, že se u nás hojně rozmnožila a obdařila svou přítomností několik desítek hradů či zámků, např.:

Bludov, Buchlov, Český Krumlov, Děvičky, Doksy, Doudleby, Jindřichův Hradec, Karlštejn, Libice, Loučeň, Pernštejn, Prácheň, Roštejn, Rožmberk, Stochov, Svatošské skály (dříve Heilingovy skály), Telč, Tolštejn, Točník, Týřov, Valdek, Velhartice a Velké Losiny.

 

napsala: Hana Formánková R.I.P.