„Ó noci, kdo to jsou, ti bledí vojáci?" tázal se v duchu potápěč, který se v roce 1957 vynořil z Čertova jezera na Šumavě. Pátral po utonulém studentovi a místo něj tam spatřil přízračnou řadu německých vojáků a vojenské vozíky se zapřaženými stojícími koňmi. Onen potápěč měl vlastně štěstí. Ať už spatřil ve skutečnosti cokoliv, dokázal se vynořit na hladinu, otřesený, ale živý. Mnoho jiných takové štěstí nemělo.

Svoje by mohli vyprávět řidiči, kterým se stal osudný 88. kilometr dálnice z Prahy do Brna. Nápadně vysoký počet tragických autonehod vzbudil zájem veřejnosti i dopravní policie. Jedno slavné jméno střídá druhé - Alexander Dubček, Petr Haničinec. A k tomu desítky dalších, méně známých obětí. Podle policistů je samozřejmě všechno jasné a logické. Překročení povolené rychlosti až na samou hranici technických možností vozidla, k tomu náhlé náledí či voda na vozovce... Ale takových úseků jsou na našich silnicích tisíce. Proč je osudných právě těch pár set metrů u Humpolce?

Hromadné hroby

S šokujícím vysvětlením přicházejí psychotronici, například Stanislav Brázda. Nešťastné řidiče zabíjejí duše mrtvých vojáků! Historie oněch míst tuto hypotézu jenom potvrzuje. Skutečně zde zahynuly a patrně byly i pohřbeny desítky osob. V roce 1469 nedaleko odtud bavorští křižáci z ustupujícího vojska uherského krále Matyáše I. Korvína bezdůvodně zabili matku s dítětem. To se nelíbilo přítomným moravským katolíkům, žoldákůlm pana Zdeňka ze Šternberka. Křižáky napadli a zcela zlikvidovali. neušetřili ani raněné, prostě je zardousili jejich vlastními plášti. Právě těmito místy táhla i další vojska. V roce 1304 zde byl na válečné výpravě Albrecht Rakouský, počátkem patnáctého století zase husité. Vypráví se o masovém hrobě napoleonských vojáků, který brutálně přeťala stavba dálnice, stejně jako sedmi zákeřně zabitých mladých Němcích v roce 1940. I když je to na tehdejší dobu s podivem, jejich smrt zůstala nepotrestána. Tolik hrůzných událostí téměř na jednom místě je podle psychotroniků zcela dostačující k tomu, aby u Humpolce vznikla psychosomatická zóna nepříznivě působící na řidiče. Potom už stačí jen několik vteřin nepozornosti či útlumu vědomí a 88. kilometr si může připsat na konto další oběti.

Zjevení v Monsu

Případy, kdy mrtví vojáci zasahují do našeho života, nejsou ale nijak ojedinělé. K velmi podivné, avšak velmi dobře svědecky doložené události došlo 28. září 1914 v bitvě u Monsu v jihozápadní Belgii. Vůbec první bitva v 1. světové válce mezi Velkou Britanií a Německem skončila o den později ústupem Britů. V těch nejtěžších okamžicích přišel britskému vojsku na pomoc sám svatý Jiří v planoucí zbroji následovaný anděly, bývalými lučištníky z bitvy od Azincourtu. Tato bitva měla a dodnes má pro Angličany velký vlastenecký význam. Slavně zde 25. 10. 1415 zvítězili nad francouzským vojskem bez ohledu na vysokou početní převahu nepřítele. Na bitevním poli tehdy zůstalo na 10.000 mrtvých Francouzů včetně těch nejlepších rytířů. Neuvěřitelné zjevení pět set let mrtvých vojáků u Monsu potvrdily desítky svědků. Navíc je předem ve své fiktivní povídce ještě popsal anglický mystik a spisovatel Arthur Machen. Přivedlo dávno mrtvé spolubojovníky znovu na bojiště zoufalé volání o pomoc tísněných britských vojáků? Anebo to byl zázračný průnik minulosti do současnosti?

A také u Stalingradu

S něčím podobným se během bojů o Stalingrad, 20. listopadu 1942, setkal kapitán Karl Winckelmann, velitel stíhací letky messerschmittů. Během nerovného leteckého souboje, kdy sám čelil třem ruským lavočkinům, najednou uviděl, jak mu z ničeho nic letí na pomoc další messerschmitt. Povšimli si ho i ruští piloti, protože se vzápětí dali na ústup. Kapitán Winckelmann podle unikátní kamufláže zcela bezpečně rozpoznal letoun svého týden mrtvého bojového druha, poručíka Steinherra. Dokonce ho viděl v pilotní kabině a poručík mu přátelsky pokynul. Kapitán nevěřil svým očím. Vždyť sám viděl, jak se poručík i se svým hořícím strojem zřítil do trosek stalingradské továrny na traktory a jak stíhačka i s pilotem vzápětí explodovalo. Přesto však mrtvý pilot přiletěl na pomoc příteli v nouzi a nejspíše mu zachránil život.

Přízrační rytíři

Zdá se, jako by se mrtví vojáci nemohli od našeho světa odpoutat. A tak se v západní Anglii podél silnice A3081 mezi Cranbornem a Sixpenny Handley občas na koni prohání 2500 let mrtvý bojovník z doby bronzové. Oddíl římských legionářů s důstojníkem na koni a zásobovacím vozem taženým oslem spatřili turisté u alžírské Blidy. Jiní legionáři zase spořádaně pochodovali sklepem jednoho domu v Yorku. Podlre archeologů tam kdysi vedla římská vojenská cesta Via Decumata. V Loe Baru v Cornwallu, na místě, kde údajně zahynul král Artuš, byli v roce 1936 pozorováni středověcí rytíři v bílých, černých a červených pláštích. Rytíři sv. Václava podle očitých svědků občas pasou své přízračné koně na louce pod Blaníkem. Jiná obrovská armáda z onoho světa někdy pochoduje kolem skotského Inveraray, další jezdectvo a pěchota se zjevuje ve velšském okrese Cumbria. Někdy se k nám vracejí i celé bitevní výjevy. Přízrační vikinští válečníci tak dodnes vraždí stejně přízračné mnichy na ostrově Iona. Z novějších dějin je možné si tímto způsobem zopakovat bitvu u Dieppe v Normandii z 12. srpna 1942, kde kanadský přepadový oddíl během necelých pěti hodin ztratil dvě třetiny z celkem šesti tisíc mužů. Naprosto jasné vize minulosti vize minulosti mívají také současní piloti. Viktor Okulov tak ze svého MIGu 25 pozoroval kousek bitvy u Gettysburgu z roku 1863 a jiný pilot zase doslova vletěl do bitvy u Kurska.

Co když se řidiči u Humpolce občas stanou bezděčnými svědky některé tamější krvavé řeže? Není divu, že v té chvíli snadno zapomenou na řízení svého vozidla. Koho by však napadlo, že mrtví vojáci mohou zabíjet i stovky let po své smrti?

Jitka Lenková

Ilustrační foto: google