Doporučuji najít si starší paní na hlídání, které se bude platit a ať si bere všechny čtyři najednou. Když tchyně nechce hlídat, tak bych jí určitě nenutila. Dětem bych vysvětlila, že vrtochy lidí bývají různé a s nimi to nemá vůbec nic společného. Nemůžeme nikoho přimět, aby nás měl rád. To, že někdo bydlí na druhém konci republiky neznamená, že tam nemůžou jet děti třeba na prázdniny. Předpokládám, že k rodičům pisatelky můžou jezdit všechny děti najednou? Navíc, k čemu je zapotřebí babička, když děti mají "několik" milujících rodičů?? Tchyně jasně řekla, jak se pro ní věci mají a stejně to nikdo neslyší a nechce pochopit. V životě bych netlačila své děti tam, kde o ně není zájem. Pro děti je důležité být v prostředí, kde se cítí vítané a přijaté. Bez ohledu na to, jestli to "babička" je, nebo není..

Paní Karolíno, jestli je opravdu všechno ostatní v pořádku a tak ideání, jak píšete, neřešte to. Můžete mluvit o štěstí A hlavně to opatrujte a udržujte. Co by za to jiní dali. Chápu, že Vás to mrzí, ale s tím opravdu asi nic nenaděláte.Lidi jsou zkrátka různí.......a zdaleka ne všichni s námi chtějí a "musí" kamarádit"......můžete říct dětem.

Tyto Vaše příspěvky zní vlídně a moudře. Děkuju za ně :) Jen snad, Palomito, já si myslím, že prarodiče jsou v životech dětí hodně důležití. Máte pravdu, že v tomto případě se (skoro jako hezká kompenzace) namíchalo vícero milujících rodičů, a to je jedině dobře, ale babičky a dědečkové jsou v životech dětí obrovským přínosem, a měli bychom si je hýčkat. Ale samozřejmě je konkrétně tady správné respektovat vyslovené přání tchyně.

No, na jednu stranu má pravdu, protože pro ni to jsou opravdu cizí děti a nemá žádnou povinnost mít je ráda. Na druhou stranu toho baba bude jednou litovat...

Bába svraštila obočí, když jí syn představil svou nevěstu s dvěma bastardy. "To mám z toho, že se nemodlím!“, problesklo jí hlavou... Jak se k těm dvěma mám chovat, už tak se dávno nedokážu usmát na cizího chlapa, natož urvat si pro sebe chvilku štěstí… jsem stará bába a nemám v životě už radostí, a tihle dva jsou jako zrcadla odrážející co se ze mě stalo. Děti neobalamutím, můj jed a nářky na ně neplatí… čisté duše, nepopsané knihy… ty na čarodějnice mají čich od nepaměti… stěží si dokáži představit časy, kdy jsem byla krásná a plná sil… vždyť i mé vlastní děti a vnoučata na to zapomínají a ani dárky už jim v mé přítomnosti nedokáží rozjasnit oči, co si o mě pomyslí teprve tihle dva… Lépe udělám, když se jim budu vyhýbat! A vůbec, nesnáším je! Bastardi, se kterými nemám nic společného… tak proč je mám hlídat zrovna já?! Jak mě mají mít rády, když se nemám ráda sama… o čem s nimi mám mluvit, mám strach být s nimi o samotě, jen další dva lidé, kteří zjistí, jak zbytečná a nudná vlastně jsem. Stydím se za sebe… už jsou tomu roky, kdy jsem poznala někoho nového, kdy jsem někoho rozesmála. Vždyť kdo by se mnou vydržel… kdo by mě ještě poslouchal. Čím častěji je potkávám, tím hůře mi ze sebe je…