Nedávejte ulitimáta. Řekněte svému příteli všechno, co jste tady napsala, ale vynechejte to, jak byste jeho syna zfackovala, a také to, jak jste své dcery skvěle vychovala a jak jste na to hrdá. Asi prácem, ale toho se v diskuzích se svým přítelem zdržte. Dejte si úplného bobříka mlčení na to téma. Řekněte příteli, že ho obdivujete za to, že se na syna nevykašlal a vychoval ho sám. Řekněte mu, že si ho za to vážíte a vážíte si ho za to, že mu žádná práce není cizí nebo podřadná. Řekněte mu, že naprosto chápete, jaké to pro tátu muselo být, vychovávat syna sám. Před 35 lety se mu určitě mnoho chlapů posmívalo (měla jsem kolegu, který své dvě dcery v 80. letech takhle vychoval sám a rád, rodiče měl daleko, a zatímco v očích žen vyrostl, chlapi to moc nechápali). Na vašem místě bych mu ale také řekla, že by si jistě přál, aby se jeho syn, pokračování jeho krve, rodu a jména, v podobné situaci zachoval stejně. To se ale nestane, protože on ani žádné práce neumí, ani není zvyklý pracovat, dokonce by ani neuživil rodinu. Že to není dobře a v 35 letech je nejvyšší čas hodit ho do vody, aby plaval. Posdadit se s ním doma a rozdělit si domácí práce a domácí výdaje. Určitě se zdržte srovnávání sé svými dcerami, Jeho syn je na vrcholu produktivního věku, mezi 35 a 45 lety by měl mít nejvyšší příjmy v celém životě. To, že člověku rostou příjmy až po důchodový věk, už neplatí a platit nebude. Takže by bylo dokonce na místě, aby platil víc než polovinu nákladů na společnou domácnost. Ale dobře. Bude platot polovinu a dělat polovinu prací. To stejně bude znamenat, že si bude muset najít dlouhodobu práci a vydržet v ní. Nebo to nevydrží a odstěhuje se. Každopádně ani já bych se na vašem místě k příteli nepřistěhovala. Užívejte si společných výletů, kultury a zahrádky. Váš přítel pravděpodobně ten problém se synem také vidí. Uvědomuje si, že ho nebude schopen zajišťovat věčně a že s rostoucím věkem syna klesá naděje, že se v životě ještě pracovně chytí. Možná si neví rady a věří, že když budete v domě bydlet, zpacifikujete mu jeho syna, obrátíte ho na život produktivního samostatného člověka. To ale nebude fungovat.

... právem, ne prácem...

Přistěhováním, byť by pro vás oba bylo jistě přínosem v pokračování vztahu, si zaděláte jen a jen na problémy. A přiděláte si práci. Budete sice mít možnost strávit spolu více společného času, ale ten bude okořeněn přítomností pana syna, který bude čekat, že bude častěji upečeno, čerstvě uvařeno....a tím spíše se ho tatínek jen tak nezbaví. I když si možná myslí pravý opak. Že totiž sestěhování s Vámi jako s přítelkyní napomůže vystěhování potomka a tím tak i postavení syna do reality /já mám přítelkyni, taky si někoho najdi, máš na to věk/. Dobře radí kolčava, Vy jako ženská jste měla zase jiné podmínky k výchově a dcera vychovaná matkou má jiný přístup k životu, než syn vychovaný otcem. Tatínek holt dělal, co mohl...jenom synka si poněkud, asi nechtěně, zbabral....Proč byste to měla dávat do pucu Vy? Naopak bych příteli možná řekla, hele, já jako perspektivní vztah nevidím dělat maminku cizímu dítěti. Taky bych to po Tobě nechtěla. Ať si hoši svoje záležitosti porovnají sami a bez Vás.

Tomu se, dle mého, říká "nepřekonatelný odpor" :) Nevidím sebemenší důvod dávat taková ultimata. To stejné by mohl udělat i přítel pisatelky s jejími dcerami. To že si matka myslí, že má děti dokonalé, ještě zdaleka neznamená, že si to myslí i ostatní. Velmi často je to přesně naopak. Žádnému rodiči by se takové ultimatum nelíbilo a především by se nemělo dávat. Pokud si pisatelka se synem nesedli, mohou bydlet s přítelem u ní a nebo vše nechat jak je. Výhodou v tomto vztahu je, že všechny děti jsou již dospělé a nejsou tudíž nuceni bydlet s nimi pod jednou střechou.