Tohle je skutečný problém, ne ty pseudoproblémky, co tu většina ženských v slzičkách píše. Mazejte za ředitelem, konfrontujte tam učitelku a když to nepomůže, podnět na zřizovatele školy. Ignorovat šikanu si v dnešní době dovolí jenom učitel trotl, tak to v zájmu toho prcka řešte. Hned.

Urychleně to řešte s pedagogicko-psychologickou poradnou (to je postup v rámci standardního vzdělávacího systému, syn a vy na to máte nárok), anebo s nějakým dobrým dětským psychologem, který bude mít volný čas dříve. V další fázi možná i s Českou školní inspekcí, ale začněte psychologickou pomocí. 1. Váš syn má jednak možná problém se šikanou, ale také má, jak sama píšete, psychické problémy po odchodu otce, rozvodu rodičů a nezájmu otce. Aby neměl! V životě jsem se ještě nesetkala s dítětem ve věku od batolecího po starší fázi puberty, které by si z rozpadu rodiny neodneslo do žiivota dlouhodobé, někdy trvalé, šrámy! Výjimkou se mohou zdát děti z rodin, kde jeden z rodičů byl tyran nebo opilec, nebo jiný asociál, které odchod asociála uvítaly, ale šrámy si nesly už z toho předchozího období. Váš syn asi pomoc psychologa potřebuje. Je docela možné, že jeho chování ve škole se změnilo tak, že ostatní děti k šikaně provokuje, nebo jim dává prostor. To samozřejmě vůbec neomlouvá šikanu, ale může to znamenat, že pomoc dětského psychologa potřebuje, i kdyby šikany nebylo. 2. Každá základní a střední škola dnes musí (povinně) mít systém prevence šikany a systém nakládání se šikanou, když si na ni žák, student, nebo zákonný zástupce stěžuje, anebo je odhalena nezávisle na oběti a její rodině. Škola, kam chodí váš syn, ho asi nemá, pokud je pravda, co jste napsala o reakci učitelky. Další podnět do školy by tedy měl přijít od pedagogicko-psychologické poradny, ale kdyby to vše nemělo dost rychlý spád, obraťte se i na Českou školní inspekci. ... Možná bude na místě změnit školu, nebo dokonce i bydliště, ale ta diagnóza dětského psychologa (nějakého dobrého, pokud mžno) je prvotní. Nechcete, aby si syn nesl do života šrámy, které v životě povedou buď "jen" k tomu, že nebude umět navazovat šťastné vztahy s holkami, kamarády, kolegy, lidmi okolo a bude nešťastný, anebo se dokonce dá na zcestí. V neposlední řadě, rady psychologa si k srdci vezměte i vy. Možná všechno zlé kolem rozvodu, od čeho jste nedokázali odstínit syna, má na svědomí jen jeho otec, možná ne. Možná syn trpí i tím, že mu tu situaci a nezájem otce pořád připomínáte. Možná jeho situaci zhoršujete tím, že ho příliš hýčkáte, omlouváte, příliš mu ve všem povolujete. Možná ho zneklidňujete svou frustrací kolem rozvodu a po něm, děti to nesmírně cítí, Nakládala byste mu další balvan navoíc k tomu, že sám přišel o přítomnost táty doma. Možná ho ve frustraci nepřiměřeně trestáte (z dopisu se zdá spíš opak, ale v jiných případech se to také stává.) Možná jeho psychiku dál nabouráváte tím, že si vodí domů, do jeho soukromí a jediného bezpečí, nové potenciální tatínky. Vím, mnozí napíší, že přece máte nárok na své štěstí a kvůli klukovi nezůstanete sama, ale děti ve věku vašeho syna tímto zkrátka velice trpí a může to být i případ vašeho syna. Nechte mu bezpečí domova a s novými potenciálními partnery si zatím vyhrazujte čas mimo přítomnost syna. Každopádně, rozpad rodiny je pro většinu dětí strašný a zanechá v nich rány, ať se z lásky k rodičům tváří jakkoliv chápavě, a pro děti ve věku od prvňáků někam k 17 to platí bez výjimek. Rodiče na optiku dítěte často kašlou, mají přece nárok na své štěstí, ale to na realitě nic nemění. Úplná ztráta zájmu jednoho z rodičů je ještě horší. Jestli pro syna chcete i přesto co nejlepší vklad do života, opravdu jeho stav řešte s dětským psychologem a dobře naslouchejte jeho radám.

Oprava: ... že si vodíte domů nové potenciální tatínky. (Prosím, nepište mi, že Vašek z Jak vytrhnout velrybě stoličku si v podobném věku sám nové tatínky vyhledával. Vašek, modelovaný podle skutečného syna paní Poledňákové, nebyl půl roku po odchodu vlastního táty z domova, on žádného tátu ani neznal, jen povídání o něm.)

Učitelka to MUSÍ řešit, ať se jí to líbí nebo ne a ať si myslí o míře zavinění co chce. Pokud to neřeší, postup už výše psala Ely. Pokud máte fyzické důkazy (zničené věci), můžete zkusit i policii. Ti to sice stejně "odloží", ale aspoň do té školy zajdou a liknavé učitelce dojde, že se něco opravdu děje. Jednejte RYCHLE.

Policie to řešit nebude. Kontaktování ředitele na školách, kde to přímo učitel neřeší a zamete pod stůl, vede podle loni zveřejněných nálezů České školní inspekce většinou k tomu, že to neřeší ani ředitel. (Za minulý rok údajně desítky podnětů na ČŠI byly tohoto typu: ředitel nahlášenou šikanu neřešil vůbec, anebo se nahlášení obrátilo proi šikanovanému.) Kdyby učitelka věděla, že ředitel má zájem případy šikany řešit, okamžitě po informaci od Michaly by ředitelku informovala. Kontaktování zřizovatele může dopadnout stejně, zřizovatel nechce problémy ve škole, kde si ředitele, odpovídajícího za situaci, sám vybral. Ledaže by se zřizovateli odvolání ředitele(ředitelky) politicky hodilo. Ve velmi akutních případech, jako může být ten Michalin (školní rok se blíží), je prý dobré kontaktovat Linku pro rodinu a školu (bezplatný tel. 116 000, web ztracenedite). I tato linka se obrací na Českou školní inspekci, nebo radí rychle se na ni obrátit, protože jen ČŠI má u nás ze zákona celou škálu pravomocí, jak šikanu na škole řešit a pokud možno jí na konkrétní škole předejít do budoucnosti. Ale asi kontakt přes tuto linku může vše urychlit. Asi bych na místě Michaly tuto cestu zvolila (hned). Začátek školního roku je za rohem. S odkazem na rychloiu a kvalitní pomoc psychologa pro syna jí snad také pomohou.

kolcava: policie je povinna to řešit, zejména když je tam zjevné poškození nebo podezření na krádeže. Samozřejmě, že se jim do toho nechce, ale přinejmenším jednou se do té školy půjdou zeptat nebo nějak kontaktují ředitele, což může věci uspíšit. Pak to samozřejmě odloží, známe svou Policii :-) Ale toho, že se nějaká stížnost obrátí proti šikanovanému, bych se nikdy nebál. Už jsem se víckrát ocitl v situaci, kdy se poraženecký přístup tohoto druhu dal uplatnit, ale naštěstí jsem se tím nikdy nenechal zlákat a vždycky jsme "šel do toho". Druhá strana si toho odhodlání zpravidla všimne a zareaguje v můj prospěch. Ještě nikdy to nebylo naopak, při tom šlo někdy i o mocné protivníky jako je finančák :-) a ne o nějakou školu, kde si všichni ve stínu zájmu spokojeně zahnívají.

Netuším jak je Adam starý, ale zamyslete se, jak probíhal ten neklidný rozvod a jak jste se k sobě během něj s manželem chovali, jak jste řešila napadání a agresi (doufám, že jen slovní) manžela vy, a jak jí řešil manžel, když jste mu to vracela, nebo utočila svými argumenty (děti tyhle postupy budou opakovat v podobných situacích také). Co kdo z Vás řekl o Adamovi (a to aniž byste to možná vůbec vnímali nebo mysleli zle). Pokud jste třeba v hádce na manžela uhodila, že na Adama kašle atd. Adam Vás mohl zaslechnout a v jeho hlavě se uloží informace "táta na mě kašle." (říkala to máma, tak to musí být pravda). A jelikož má Adam jako dítě nedostatek informací k vytvoření správné odpovědi na tuto otázku (netuší, že se dospělí nerozcházejí kvůli dětem, ale kvůli jiným dospělým), tak si dosadí vysvětlení vhodné k jeho věku a vyzrálosti a ta může znít bohužel třeba takto: "Tatínek na mě kašle, protože mě nemá rád a nemá mě rád proto, že jsem špatný a zlobím. A když mě nemá rád ani táta, tak mě nebudou mít rády ani ostatní děti a možná mě nemá ráda ani máma" (tato věta se mu ovšem neuloží v takto konkrétní podobě, ale v podobě špatných pocitů ze sebe sama, jako lítosti, smutku, strachu ze ztráty, odmítnutí, které nedokáže přesně popsat)… a začne si vytvářet obludné scénaře spletené z obdobných pocitů o tom, kdo všechno na něj ještě kašle a kdo ho ještě nechce. A jelikož to o čem přemýšlíme, utváří to, jak se chováme a jak působíme na své okolí, začne se navenek uzavírat, izolovat od ostatních a ti to vycítí. Ostatní děti nemají tolik sociálních dovedností, aby poznaly, že Adam se trápí (myslí si, že není dost dobrý ani pro tátu a bojí se, že ho nebudou mít děti rády a odmítnou ho také), ale připadá jim prostě divný, když si s nimi nehraje, nebaví nebo (ze strachu) divně reaguje. Což vytvoří napětí, kvůli kterému ho mezi sebe nepřijmou. On si pak může říct, že tedy ostatní děti nepotřebuje a vytváří se začarovaný kruh. Začne je z trucu zlobit, provokovat, aby se mu alespoň nějak věnovaly, a ony na něj zavolají starší kamarády, protože je Adam silnější a sami si na něj netroufnou (což mámě říci nechce, protože by se na něj zlobila a "neměla" ho ráda ještě více). Samozřejmě jen vařím z vody a plácám, co mě zrovna napadne a nemám dost informací, abych mohl říct něco přijatelnějšího. Každopádně osobně jsem proti všem řešením na dospělácké úrovni ve smyslu "teraformace" okolí Adama, pokud nejde o život nebo jeho zdraví (Ničemu ho nenaučíte, pokud ho obalíte žíněnkami a posadíte do skleněného akvária se žárovkou, kde na něj bude dohlížet osobně pán ředitel, třídní učitelka, psycholožka, výchovný poradce, policisté a z obrázku i pán prezident). Na psychology mám taky velice rozporuplný názor, musel bych toho psychologa/ložku osobně vidět. Pokud to bude nějaký zpustlý/á zanedbaný/á pán/paní, které už od prvního pohledu k psychologii dovedly vlastní strachy, mindráky a frustrace a teď se to, co se naučili pro sebe, snaží předávat dál, tak bych vzal nohy na ramena. Chtěl bych člověka, který se psychologii věnuje, protože miluje lidi muže/ženy a chce se s nimi setkávat, družit se a dělit se s nimi o své postřehy ze života a nejlépe formou příběhů a vyprávěním které zaujme. Prostě, aby mému dítěti radil někdo, kdo to umí s lidmi a ještě lépe i s opačným pohlavím a kdo je zdravě sebevědomý, než nějaký ňouma co si ho u relaxační hudby honí u porna nebo bába se třemi kočkami, obklopená vonnými svíčkami, která měla sex naposledy před čtvrt rokem. Míšo, jste jeho maminka, máte k němu nejblíže, nejvíce ho stejně budete muset učit vy. Učte ho být statečným a přijímat odmítnutí jako něco zcela přirozeného, co k životu patří. A to tak, že jeho, i sebe, budete vodit mezi lidi a hrát s ním různé hry na kuráž, a zapojujte se do nich i vy sama, učte se mluvit s ostatními dětmi, rodiči, muži, mluvte s dětmi ve hrách přes teamspeak nebo natáčí na youtube. Stud a strach beru jako psychickou obezitu a zbavíme se jí jen tím, že začneme (denně) cvičit. Nechte Adama, ať řekne paní prodavačce, co chcete nakoupit, třeba mléko a 6 rohlíků a ať to i zaplatí. Když nebude vědět tak mu pomozte, ale nedělejte to za něj. Naučte ho dívat se dětem a lidem do očí, když s nimi mluví, usmát se, když jsou nervózní. Nenápadně ho vystavujte neškodným interakcím s lidmi, aby zjistil, že to nic hrozného není a že ho nikdo neodmítá a neodstrkuje, a i kdyby se mu nevěnoval, tak že o nic nejde, protože neodmítá jeho, ale třeba obecně nerad mluví s dětmi/lidmi, protože má vlastní starosti. Upečte s ním bábovku a schválně jí pokazte a pak se tomu smějte, že takhle placatá je mnohem lepší (protože Vám bez kypřícího prášku nenakynula), aby viděl, že to není konec světa, když se něco nepovede a že si z toho umíte udělat legraci. Vymýšlejte mu vlastní pohádky, učte se sama plynule mluvit z hlavy a neřešte, jestli to zní hloupě, klidně plácejte, co Vás napadne, bavte se a rozesmávejte sama sebe, a v těch příbězích si ho i lehce dobírejte, třeba pohádkou: "O talíři, který má rád drbání" (protože víte, jak nesnáší mytí nádobí), " O přeplněném odpadkovém koši"," O slabikáři, který hledá kamaráda", "O mámě, která se v tichu přemění v hrnec zlata" atd. Nejen děti milují, když se s nimi dospělí smějí a vymýšlejí blbosti a zároveň to v nich vytváří příjemné emoce z kolektivu a lidí okolo sebe, takže ho budou chtít pak sami vyhledávat a taky rozesmávat jiné. A že je legrace něco plácat, i když se tomu třeba smějete jen vy sami. A taky myslete na sebe, pečujte o sebe, cvičte, oblékejte se pěkně, dopřejte si odpočinek a nebojte se poznávat nové muže (o žádném novém alespoň nepíšete), nenechte si nikým namluvit, že tím ničíte klukovi nebo sobě život a děláte mu zmatek v hlavě, nebo že jste coura. Protože Adam, je bude poznávat s Vámi, jako váš parťák. Je zcela normální, že se lidé poznávají a rozcházejí a děje se to neustále, není to nic špatného ani zavrženíhodného a je to naopak zcela běžné a nutné. Vybírejte chlapy spolu, ať se s nimi oba cítíte dobře, nakonec jsme stejně všichni na jedné lodi. Pokud se nenaučíte s muži pracovat a nedokážete se s nimi seznamovat, tak hrozí, že zapadnete do vztahu s někým, s kým vlastně ani úplně být nechcete, ale nikdo lepší nebude zrovna po ruce a uvěříte tomu, že tohle vám vlastně stačí, a že když se budete snažit, bude to časem lepší. Nebude, čas jen to horší udělá běžným, z běžného učiní přijatelné, a nakonec uspí veškerou vaší vášeň. A Váš syn tomu všemu bude přihlížet a jednou se rozloží stejně pěkně, jako to vždycky uměla maminka. Proto ho vemte na svou dobrodružnou cestu, která už sama o sobě není k zahození. Spolu se nebudete bát ničeho, protože si Vám už nikdo netroufne postavit.

Nocturmas,to je moc hezky napsaný příspěvek.Tleskám.Možná by fakt bylo nejlepší najít chlapa,parťáka a kamaráda,který by do té školy šel a v případě potřeby zasáhl takovým způsobem,že by těm smradům,co kluka šikanují ,přešla chuť to ještě zopakovat.A určitě by bylo super vybrat muže,jehož muskulatura nenechá nikoho na pochybách. :-)

Na laxní učitelku bych se vy... Policie to řešit bude (a vyhořelá pí uč nakonec taky). A dokonce jsou natolik rozumní, že to udělají bez jakéhokoliv záznamu a spisu. Jenom na ty malý hajzliky udělají "bu bu bu" a pokud to nejsou úplně ztracený případy, vzpamatují se. A někteří se vyděsí natolik, že je přejde chuť na oplétačky s policií celozivotně. Dostanou přes prsty v pravý čas. Zachrání tak víc životů, než jen Adámkův.