Hm, ale tedy fér to fakt není. A nic na tom nemění to, že Vy byste nezáviděla. To Vás sice šlechtí, ale ne každý snáší nespravedlnost tak stoicky. Moje babička má 4 vnoučata a je k nám fér. Už jsme toho od ní dostali kvanta, jen se v nás vidí a vždy to bylo spravedlivé, bez ohledu na věkové rozdíly mezi námi. Děda z článku sice pomohl jedné vnučce, ale ostatní na něj budou asi vzpomínat jako na nespravedlivého. Mě by to sice nevadilo osobně, kdyby ostatní dědili a já ne, ale mrzelo by mě, zee můj prarodič měl asi méně rád. Ve své babičce se jen vidím a co vydělávám, snažím se jí vracet to, co do mě "investovala". :) Takže, reakce Vaší rodiny není tak úplně neočekávaná :D. Podle mě mělo být dědictví, když už tedy bylo, spravedlivé.

Naprostý souhlas s Ely. Ostatní vnoučata musejí být zklamaná, že je děda asi neměl tolik rád, a vaše sestry mají plné právo být rozčarované, jak to s tou závětí nebo darovací smlouvou asi bylo. (Domnívám se, že šlo spíš o tu darovací smlouvu, a do pozůstalosti už pak nevešlo de facto nic, protože jinak by své děti musel "vydědit", aby je mohl obejít, a kdyby vydědil i vás, dědit by ze zákona nesměla ani vaše dcera - "vydědění" se váže i na všechny potomky vyděděného dítěte). A to i tehdy, pokud jim o dědictví vůbec, ale vůbec nešlo a tatínka měly rády bez ohledu na byt. Rozčarované jsou asi z vás. Píšete to sama: děda před smrtí probíral s vámi, že vaše dcera, která je z vnoučat nejstarší, bude brzy potřebovat byt... Mám dost zkušeností s lidmi na konci cesty, na konci sil, lidmi, kteří odcházejí a myšlenkami jsou už napůl na druhém břehu. Možná je mají i vaše sestry. Možná si tedy vaše sestry představují - podle reakcí pravděpodobně ano, že to bylo tak, že téma "dcera bude petřebovat byt" jste vznesla vy. "Naše holka je nejstarší, bude se stavět na vlastní nohy, bude ptřebovat byt bude potřebovat a tenhle tvůj byteček by se jí hodil." A tatínek, už bez sil dohadovat se, nebo snad řešit nějaké vlastnické a právní kroky, si řekl - tak, jako mnozí odcházející lidé na konci sil: "Na spor s dcerou už nemám sílu a však já už tady nebudu, tak ať se potomci po mé smrti poperou mezi sebou." Neobviňuji vás, že to tak bylo, ale vaše sestry asi ano. A nedivte se jim, je to časté, hodně časté. Váš otec to mohl nechat na dědění ze zákona, nemusel psát závěť a bylo by se dědictví dělilo rovným dílem, nebo nemusel podepsat darovací smlouvu, kterou by mu někdo musel připravit (to není úkol pro umírajícího krátce před smrtí, pokud není právník). Buď byste byt, vy tři sestry, prodaly a výnos si rozdělily, anebo byste své sestry vyplatila (nebo dcera by si vzala hypotéku, byt si nechala a vyplatila své tety). Vám nezbývá než si vybrat, co je pro vás důležitější: jestli to, že jedno z vašich dětí má byt, i když jste tím asi navždy zničila dobré vztahy se sestrami a jejich rodinami, anebo dobré vztahy se sestrami za cenu prodeje bytu a vyplacení sester, i nad rámec platné smlouvy. Můžete namítnout, že s tím nápadem na to, že všechny tři své děti v dědictví pomine a jediný majetek, který po něm zůstane, dá vaší dceři, přišel sám váš tatínek, úplně samostatně, z vlastní vůle a při plném právním vědomí důsledků, protože vaše dcera mu z celé rodiny byla nejbližší a nejvíce ze všech se o něho starala. I to se stává ... a i pak to působí zlou krev v rodině, dokonce i mezi těmi, kteří si na zemřelého poprvé po letech vzpomněli, až když dostali parte. To ale asi nebyl případ vašich sester.

Udělala jsem životní zkušenost co se týká dědictví a darování,že v žádné rodině to nikdy není spravedlivé,nebot se vždycky najde někdo kdo si myslí že ti druzí dostali více než on a že to mělo být jinak.Na vašem místě bych se vůbec netrápila tím že vaše rodina s vámi nemluví.Kdyby totiž děda odkázal byt někomu jinému z rodiny,ti by se jistě rovněž netrápili že vaše vnučka nedostala nic.To že někdo někomu něco daruje,znamená že dar je toho obdarovaného a ten si s ním může nakládat dle svého uvážení.Jak vám tedy může někdo diktovat a zlobit se že jste byt neprodali a nerozdělili peníze.Vaše dcera se tam nastěhovala a naložila tedy s darem jak uznala za vhodné.

Příběhu nevěřím, neboť děti jsou nepominutelní dědici a není možné je v závěti vynechat. Takže když madam tvrdí, že nezdědila ani korunu, tak jednoduše lže...

A spíš bych řekla, že jsou tyto příběhy víc vymyšlené než pravdivé. Není to první článek, ve kterém se objevují nesmysly, takže by si autorka Bára Klímová měla nastudovat některé věci - zde třeba právě podmínky dědictví, než si bude opět něco vymýšlet, aby to vypadalo důvěryhodně.

Je fakt že paní píše o dědictví,nikoliv daru,a to je velký rozdíl.Jinak mi ale nepřipadá že by příběhy byly vymyšlené,protože život někdy přinese příběhy které jsou neuvěřitelné a jsou lidi kteří pokud se to nestalo jim,tak nevěří že se to mohlo stát někomu jinému.

Dobře to rozebrala Kolcava, očividně se vyzná o dost líp, než Bára :).

Souhlasím s Ely a Kolcavou. Podle mě to spravedlivé není a to ani náhodou. (Sama vlivem životní zkušenosti s dědictvím, kdy mě mladší sourozenci vyšoupli ze všeho pomocí chytře zmanipulovaného dědy a následné darovací smlouvy na nejmladšího sourozence, jsem na tohle téma dost háklivá a navíc jsem Váha a mám hodně vyvinutý smysl pro spravedlnost - možná až moc :-) :-)) Ostatní vnoučata ( je jich šest !!!) se musí cítit tak, že je děda prostě něměl "tolik" rád. Nedivím se tomu, že ostatní reagují tak, jak reagují. A myslím si, paní Svatavo, že i Vy si tu nespravedlnost také uvědomujete, protože se jí tady snažíte omlouvat tím, že "dcera se staví na vlastní nohy" "děda to tak chtěl" atd., atd. .... vždy jste mohly odmítnout. Nebo jste do toho byly nuceny? Vždycky mě dostanou nářky lidí, co mají majetky, dědictví a naříkají, co je s tím starostí, práce, povinností, och och. A proč se toho tedy nevzdají? Proč ta dědictví přijímají? Proč se oni sami pak dále nepodělí? Asi proto, že byteček/domeček navíc se hodí, ne?

Nikdy to nebude spravedlivé.Vím to zcela bezpečně ze své vlastní hořké zkušenosti,i z širokého okolí.

Domnívat se a spekulovat že dědeček byl paní k tomu nějak dotlačen,není zrovna fér,i když se to jistě stává.Ale pokud osobně neznáme pisatelku ani její rodinu,nemůže nikdo nikoho podezřívat z nějakých nekalých úmyslů.Můj názor je ten,bud pomocí darovacích smluv majetek rozdat už za života,nebo udelat závět u notáře,nebot takové závěti napsané jen doma a uložené v šuplíku se mnohdy záhadně ztrácejí.

Příjemný den všem. Předem bych Vám ráda poděkovala za kultivovanou a přínosnou debatu. Dnes a denně potvrzujete, že lidé spolu mohou komunikovat, poradit si, ale také nesouhlasit v rámci maximální slušnosti. Co člověk, to názor a přesto nejsou zdejší diskuze nikdy o tom, že poteče krev. Smekám před Vámi, našimi diskutujícími :) A teď něco málo o tom, jak si Bára neustále něco vymýšlí, o ničem ale nic moc neví a jak vlastně v jejích smyšlených příbězích většinou nic nedává smysl. Tak jak to celé vlastně je? Vážím si toho, že do naší redakce denně přichází desítky příběhů. Lidé se chtějí o svá trápení podělit. Samozřejmě, že ne výhradně se mnou, nýbrž s Vámi. S ostatními čtenáři. A proč? Protože to s námi lidmi očividně není tak zlé, jak se často může zdát. Protože si v našich diskuzích vytrvale projevujete solidaritu, rady, inspirativní pohledy na danou věc a také pochopení. A to je to, proč nám chodí stále více a více příběhů, které píše sám život. Rozumím Vašim výtkám a pochybnostem, ale tohle podezření můžu pouze respektovat. Rozhodně jej nebudu nikomu vyvracet, protože vím své. Jsem s Vámi, se čtenáři v permanentním kontaktu a vše je vystavěno na vzájemné důvěře. Proto mi prosím odpusťte, když dravě nenaléhám na doplnění všech reálií, které Vám v příbězích občas chybí. Lidé se nám svěří, poděkují a to poslední, co ve svém neštěstí chtějí, jsou všetečné doplňující otázky. Snažím se pro Vás vybírat zajímavé lidské osudy a příběhy tak, abychom si byli všichni nějak přínosní. Příběhy jsou to totiž občas varovné, či poučné. Když autor žádá naopak radu, vždy jste s pomocí přispěchali. A proto bych Vás závěrem jen poprosila, než příště začnete spekulovat o pravdivosti a celistvosti příběhu, vzpomeňte jen na chvíli na to, že i když ukazujete prstem na mě a moje jméno, skutečného autora to vždy zamrzí, jak dokládají následné omluvné maily. Maily lidí, kteří se už předtím necítili zrovna dvakrát báječně. Ještě jednou velké díky a přeju klidný den.

Tak chybějící reálie jsou jedna věc, samozřejmě nikdo nežádá, aby pisatelé psali každý detail svého života, ale když někdo napíše takovou věc, jako zazněla tady, kdy dcera údajně po otci nezdědila ani korunu, tak je to prostě do očí bijící nesmysl... Taková závěť je prostě ze zákona neplatná a každý notář by na to pana otce upozornil. Mě tyto příběhy baví číst, ale když někdo uvede věci, které podle zákona 100% možné nejsou, tak to prostě vzbuzuje pochybnosti, navíc jak pak lze napsat nějakou radu? Jinak jsem toho názoru, že si se svým majetkem může každý dělat, co chce. Jsem odpůrcem povinného dílu podle dědických skupin podle občanského zákoníku, protože si myslím, že každý si se svými penězi, nemovitostmi, movitostmi a jakýmikoliv jinými věcmi může nakládat podle svého. Takže i kdyby otec pisatelky byt prodal a peníze daroval psímu útulku, zbytku rodiny do toho vůbec nic není.

Milá Svatavo, Vy za nic nemůžete. Děda má právo napsat závěť. Je to jenom jeho rozhodnutí.Aspoň jste se na vlastní oči přesvědčila, jaké lidi máte kolem sebe. Místo, aby slečně byt přáli, začali jí závidět!!!! Podle mého názoru jsou příběhy pravdivé. Píšou tu jen slušní lidé, jsou nešťastní nebo zoufalí. Píšou příběhy, které napsal sám život....

Pro Damián - já fakt nejsem právník, ale myslím, že to není tak, že děda napsal závěť a dědila vnučka. Děti jsou nepominutelní dědicové. Tzn. že je nejde závětí jen tak opominout. K tomu musí být velice závažné důvody, které se zkoumají. (Nová žena mého otce zkoumá už delší dobu, jak vyšachovat mě a moje další sourozence z případného dědění po našem otci) :)) Možná je tu někdo v právu vzdělaný a opraví mě. Na mě to působí, že tady ten děda byt daroval, což taky není jen tak akt stylem "milá Adélko, tady máš klíče a být je tvůj". Takže mi paní Svatava přijde jako někdo, kdo byl v tomto aktu "dědění" velice aktivní a teď hledá pochopení aspoň tady. Samozřejmě se můžu plést, ale vím z rodiny, jak je komplikované darovat nemovitost. O dědictví zatím nic nevím, nikdy jsem nedělila a po majetku rodičů ani prarodičů mi nic není :D. Ale jen tak na okraj... Paní Svatava nebude zrovna férová. Osobně bych nepřipustila, aby, když bych měla více dětí, jedno dostalo byt a ty další nic. To prostě není spravedlivé a paní Svatava se tady může rozčilovat nad rodinou, jak chce.

Pro Ely - Děkuji za reakci. Taky nejsem právník. Máte pravdu, asi děda byt daroval už za života. Přepsal ho na vnučku. Neuvážil, co tímto aktem způsobí. Nikdo ho nezastavil, nikdo nevaroval. Když mi před několika lety zemřela teta, z celé rodiny jsme nic nedostali. Někomu to bylo líto, někomu ne. Já věděla, že už za života veškerý svůj majetek přepsala církvi, děti neměla, manžel jí umřel. Nedalo se nic dělat. Její jediný život byl kostel, kam chodila i 3x denně. Teď mě napadlo, že děda měl zřejmě vnučku nesmírně rád, zapomněl ale na ostatní, nepřipustil možnost, že druzí to budou brát jako křivdu.