Chtěla bych Vám jen paní Jano říci, že to, co mi ihned vyskočilo na mysl, když jsem Váš příběh dočetla je to, že jste DOBRÝ člověk. Nikoliv nejhorší jak píšete - to je velký omyl Vašich dětí, kteří znají jenom svůj úhel pravdy (za což je nesoudím, nemohou znát jinou verzi pravdy, protože o ní dle všeho nevědí). Jednou jedinkrát jste se ohlédla na své potřeby a umístila manžela do domova a děti vás za to odsoudili - to však neznamená, že to bylo špatné rozhodnutí. Prožila jste život obětováním se pro ostatní, což je chvályhodné, ale nyní už asi nastala ta chvíle, kdy byste se měla zaměřit na sebe a dělat to, co je dobré pro vás a co vy byste doopravdy chtěla. Lehko se to říká a těžko dělá, rozhodně si ale svůj život nevyčítejte, žila jste ho nejlépe, jak jste uměla. Pokud chcete být svými dětmi pochopena, musíte jim své stanovisko vysvětlit a vypovědět jim svůj příběh.

No, jakkoliv mi je Vás líto, tak Vás fakt vůbec nechápu. 30 let se nechat ponižovat? TŘICET let? A pak se o tyranského dědka ještě starat a nechat si sebe obrazně i doopravdy kopat? Některé ženy mají fakt trpitelský syndrom. Děti jsou poněkud nepovedené, ale docela by mě zajímal jejich pohled na věc. Upřímně, musely by být úplně slepé, aby jim uniklo 30 let týrání maminky.

Lidé vždycky byli dobří a zlí, ale dnes se k tomu přidalo ještě i sobectví. A to zachvátilo Vaše děti. S tím nic neuděláte. A navíc je chrání zákony. Snažte se proto naučit žít bez nich, jak to půjde. Ale věřte, že i ta nejzatvrzelejší sobecká srdce jednou přijdou na to, jak chybovala. Možná ne teď, ale jednou jistě, až se to bude týkat jich.

"Pro dobrotu na žebrotu",obrazně řečeno......je to smutné,pokud se takto vlastní děti zachovají, neúcta k rodiči který je přivedl na svět......nevěřím v boha, věřím v rodinu,slušnost a když čtu tyto osudy,je mi z nich smutno...i ten Váš mi přijde smutný,kdyby se mi toto stalo,také by mě to moc mrzelo...zajímalo by mě,zda Vaše děti toto všechno ví, některé věci jste si neměla nechávat pro sebe,ale měla jste jim alespoň trošku poodhalit pravdu o vašem muži - jejich tátovi,jistě by pak na Vás nahlížely jinak.Stále mě ale velmi mrzí, jak se k Vám vlastní děti zachovaly, je to nevděk a zase jen nevděk, k člověku,který jim dal život a vychoval je....držím Vám palce do dalších dní.

Vážení paní Jano, velice mě oslovil a dojal Váš životní osud. Jste velice krásný člověk a jste také velice obětavá a statečná! Smutné je, že přes všechno sebeobětování nemáte možnost svým dětem vysvětlit, co jste pro ně udělala a že toho nebylo málo! Je mi líto, že teď nemáte ani úspory, ani možnost se před svými dětmi "ospravedlnit" a navíc ani možnost vidět vnoučata, což není Vaše chyba. Napadá mě ale jedna možnost, organizace Život 90, která je zaměřená na pomoc seniorům a sídlí v Praze (www.zivot90.cz) nabízí bezplatnou psychologickou a mezigenerační poradnu. Konzultace jsou zdarma, více najdete na: https://www.zivot90.cz/cs/poradna/psychologicka-poradna Dále mě napadlo říci Vám o projektu, který organizuje seniorská organizace Seniorum. Projekt je "seznamkou" , prostřednictvím které hledají senioři nové "rodiny", nebo rodiny, které hledají babičku pro své děti (např. proto, že bydlí daleko) Vím, že to neřeší Váš problém, ale slyšela jsem o mnoha rodinách, které jsou velice šťastné za adoptivní "babičku". Víc najdete zde: https://www.seniorum.cz/seznamtese/896-babicka-hleda-rodinu/vse Držím Vám palce, jste skvělá! Lucie

Nemohu souhlasit s útrpnými příspěvky. V čem a komu paní pomohla tím, že si nechala všechno líbit celý život? Pochopím to, když byly děti malé, chápu i lítost, že nevidí vnoučata. Ale co posledních 20-25 let? A co nyní? Proč si neodebrala část úspor, když viděla, že se z nich ztrácejí peníze? Proč se nebaví aspoň nějakým koníčkem? I finančně nenáročných koníčků je spousta. Že by neměla žádnou kamarádku, nikoho, komu by věnovala svůj čas a on by to ocenil? To nevypovídá o tom, že je tak úžasný a dobrý člověk, jak to teoreticky vypadá. Já jsem schopná obětovat spoustu věcí, ale v rámci sebeúcty a zachování normálního života bych toto nepřipustila.

Typické. V mesiáškém komplexu život obětuje tyranovi, dětem zatajuje rodinnou situaci i svůj zdravotní stav a tedy jim lže, není schopná je vychovat otevřeně a férově, není schopná si před nimi ochránit úspory, není schopná najít si kamarádky ani koníčky. Ta dáma si za všechno, ale lautr za všechno může sama a ještě se s tím vypisuje na net, aby si vynutila soucit.

V 63 letech rozhodně nedožíváte.Máte před sebou ještě spoustu času, který můžete využít pro SEBE.Což takhle začít znovu? Nelitujte ničeho.Určitě jste udělala v danou chvíli to, co jste uměla nejlépe a nikdo nemá právo Vás soudit.Najděte si něco, co Vás bude bavit (klub turistů, kuchařský kurz nebo jakýkoliv jiný),choďte mezi lidi a najděte si přátele nebo si pořiďte zvířátko z útulku, které Vás bude milovat nezištně a obohatí Váš život.V 63 letech život rozhodně nekončí. Berte to prostě tak, jak to je. Pro mne osobně jste dobrý člověk a rozhodně si zasloužíte zažít ještě hodně štestí a radosti. Je to ale všechno na Vás,jak se rozhodnete. Držím palce a myslím na Vás....

Ahoj Jani, ráda bych ti k tomu něco řekla, ale nechci to ventilovat veřejně. On si každý myslí, jak je všechno jednoduchý, jak to dokáže vyřešit když v té situaci není. Ta slečna nebo paní držka držkatá není držka držkatá, ale je sprostá až to hezký není. Nic si z toho nedělej. Jestli chceš tak mi napiš na mail iprir@seznam.cz. Jinak se jmenuji Irena

Opravuji Iptir@seznam.cz

Dobrý den, paní Jano. Váš příběh je sice dost smutný, ale není tragický. Je Vám 63 roků - to vůbec není žádné stáří. Píšete, že jste díky operacím méně pohyblivá, ale není nutné běhat jako čamrda. Stále z Vás cítím sebelítost. To je fakt cesta do pekla. Také úvaha o tom, co tu ještě děláte, o tom jednoznačně svědčí. Asi tady ještě máte nějaké poslání. Váš manžel dostal co proto a věřte, že dojde i na děti, pokud je vše tak, jak píšete. Ale to je jejich problém. Určitě Vás nejvíc mrzí ta vnoučat. To chápu, taky je mám a jsem ráda. Nicméně byste měla hodně změnit myšlení, k tomu Vám velmi výrazně může pomoci i změna vzhledu, šatníku, prostě péče o sebe. Víte, kolik je kolem chlapů, co by rádi šikovnou ženu ve Vašem věku? Hlavně nedělejte služku a pečovatelku - za to se platí. A i kdyby se žádný nenašel, můžete si najít partu vrstevnic a čas od času se odvázat. Hlavně se prosí nelitujte, neplačte. Možná, že až okolí uvidí Vaši změnu, pochopí, že nejste submisivní chudinka, Ne aby Vás napadlo při první příležitosti začít rozdávat peníze a další majetek, co ještě máte. Buďte DÁMA, o kterou se má pečovat. Buďte laskavá, ale s vymezenými hranicemi, ze které nikoho nepouštějte - ani ty, co milujete. Že to nejde? Jde, ale pomalu. Vy však máte ještě dost času. Jen se prosím nebojte a začněte třeba tím vzhledem. Přeju hodně sil,

Paní Jano, je to sice těžké, ale uvažte, že je io několik kladných momentů. už (konečně!) nemusíte pečovat o nerudného tyrana (nechme stranou, že jste to měla/mohla řešit dřív a nenechat se léta týrat), můžete si uděšlat pohodlí a věnovat se sama sobě. Vidět vnoučata je Vaše právo - dejte to mladým rozhodně najevo! Vnoučata mohou být Vaší radostí a smyslem života, dejte jim vědět, že mají moudrou a milující babičku. Nedělejte ovšem už nikdy nikomu služku a pečovatelku. Najděte si nějaký klub pro seniory, jistě objevíte nové kamarádky,m které budou na stejné struně. jen nevěřte tomu, že by bylo vhodné hledat nový vztah, to by se už pro Vás nehodilo, byla by tom křeč a vaši synové a snachy by měli jen důvod pro zbytečnou kritiku a posměch. V našem věku (mně je 65) nám už tohle štěsgí nepřinese,. Máte ale vnoučata, Vaše pokračování - a rto je největší štěstí podzimu života.

Promiňte, ale po 45 letech manželství s naprosto spolehlivým a obdivuhodným mužem, kdy jsme překonávali mnohokrát životní překážky, naprosto nechápu, jak může žena snést tyrana i jediný den! Děti tu rodinnou situaci samozřejmě vnímaly a vyhodnotily po svém. Všichni jsme oběti svých vlastních chyb, ale jak říká klasik, ty nás ještě nemusí zahubit! V 63 letech při 2 dětech jste snad už v důchodu starobním, nikoliv invalidním a i když asi je malý, máte možnost zajít do senior centra, kde se bezplatně pořádají různé akce a jste-li sociálně slabší, máte nárok i na úhradu různých kroužků. Jen neseďte doma, potřebujete lidi !

Hlavně nehledat už žádný vztah s mužem - pozor, osamělost by k tomu mohla vést a to je po 60 cesta do pekel> Zase byste byla, paní Jano, služka a pečovatelka. V našem věku nás už může chtít jedině nějaký s prominutím dědek (leopší výraz neznám), který by chtěl perfektní servis a ošetření, převazování bércových vředů a podobně. nevěřte tomu, že pro seniory je vhiodný nějaký intimní vztah. Hormony už nejsou, to je nutné nechat maldým lidem. Ale to přece nevadí, je tolik jiných oblastí, kde se mpůžeme seberealizovat!

Paní Jano, bohužel jste si svoji nynější situaci z velké části způsobila sama. Chyběla vám sebeúcta, vaše děti jste "chránila" před skutečným stavem věcí a teď se to obrátilo proti vám. V 65 letech život rozhodně nekončí, i když vám to teď tak asi připadá. Chce to hlavně nelitovat se, protože to vám vůbec nepomůže. Co se stalo, stalo se, je potřeba se dívat dopředu. Je plno aktivit, se kterými můžete začít a kdo ví, třeba potkáte i nějakou spřízněnou duši. Pokud váš manžel vaše děti zmanipuloval proti vám(a vy jste mu svým mlčením a předstíráním, jak je vše v pořádku vše usnadnila), nic s tím neuděláte. Snažte se soustředit sama na sebe, určitě vás čeká ještě mnoho hezkého, tak to nevzdávejte! Držím palce!

jseš kráva , nebo si hraješ na citlivku ? Co jsi manželovi uděla ,že se k tobě tak choval 30 let ? Kurvila ses mu ? Nevykládej , že jsi byla svatá , a že tě děti odvrhli a co jsi čekala ?I kdyby to byl cizí člověk , tak jak ty by se zachovala jen cundra ,když byl vydělečnej , tak jsi neodešla a když je na vozejku , tak jsi ho nechala ve srabu ,.ty jsi musela být potvora už od mládí a tady se snažíš , aby tě lidi litovali , protože Ti co tě znají , Tivědí co jsi zač !To co si zasloužíš ,to jsi dostala , piš co chceš , tichá voda , břehy mele!

Je třeba si přečíst "názor" kindžála, aby člověku došlo, že na světě nejsou jen obyčejní (převážně sobečtí) muži, ale i zločinci. Normální slušný člověk by nikdy nemohl napsat něco tak sprostého. Každý člověk vynáší na světlo obraz svého srdce, tak i ten, co šíří pomluvy a vulgarity. Nic si z něj, Jano, nedělejte. Děti jste vychovala, jak nejlépe jste uměla, a časem se vám vrátí, on ten "tatínek" na vozíku nebude věčně. Že dospělé děti netuší, jaký byl váš vztah je skoro k neuvěření. Je i možné, že přejali bezohledné chování svého otce vůči vám, když se na to celá léta dívaly. Pohledem zpět jste vydržela mnohem víc, než jste asi měla vydržet. Opravit tohle zpětně asi nejde. Je mi líto, že sklízíte nevděk a nepochopení od vlastních dětí, ale bude asi dobré to vzít jako fakt a netrápit se tím. Život je pořád krásný a nejste ještě stará, abyste si ho nemohla užít? Držím palce!

kindžál, tohle může napsat jen kretén, škoda dalších slov pro tebe

Zajímavý by byl náhled dětí na celou tu situaci. Nejspíš to celé bylo trochu jinak. Takovéhle rádoby světice nesnáším.

Obětovat svůj život tyranovi? Proč? Kvůli dětem? Alespoň každý vidí, co je možné svým osobním utrpením udělat za obrovskou životní chybu. Paní si evidentně nevážila sama sebe, a život dětí postavila před ten svůj. Proto jí to děti tak hezky vrátili. Byli v tomto vychováváni. Celý život žijete s tyranem, na stáří se ho zbavíte, a očekáváte že Vás děti pochválí? Bohužel jste udělala spoustu chyb, které se podepsaly na Vašem životě, a děti si z toho vzali do života ponaučení - proto - vybrakované úspory atd.......Vy se konečně přestaňte ohlížet, nic z toho nevrátíte, a pokuste si ze života vzít to, o co jste se připravila. Zkuste si to v rámci možností užívat co to jde.....kavárničky, kamarádky, výlety, kino.......život nekončí.....a pro Vás může nastat krásná životní etapa.

Příběh se těžko posuzuje, když známe jen jednu verzi. V rodině zjevně nefungovala a nefunguje normální komunikace. Paní asi nemá žádné koníčky, zájmy, práci. To je těžké. Spousta žen se (zcela zbytečně) upne výlučně na rodinu. Nic jiného ta žena nemá, a tak raději léta snáší tyrana, než by se zkusila vydat jinou cestou. Když tyran umře, žena neví, co dál se životem - buď se pověsí na své děti a vnoučata, nebo, jako v tomto případě, zůstane sama s pocitem, že vše končí. V 63 letech! Myslím, že paní hlavně potřebuje najít v životě nějakou aktivitu, která by ji bavila. A ne žít s aurou někoho, kdo se obětoval druhým, kteří o to možná ani nestáli.

Bylo by potřeba vyslechnout ještě i druhou stranu..........aby to bylo objektivní.

Dodatek.Jak už tu někdo psal,rozhodně bych nehledala další vztah,byt bych si říkala že přece každý muž není stejný a mám právo ještě na hezký život.Moje zkušenosti jsou takové,že jak muž vycítí obětavý typ ženy,okamžitě se na ni přisaje a nevzejde z toho nic dobrého.

Vážená paní Jano, udělala jste to nejlépe, jak jste v té době a situaci uměla. Až vám dojde dobrá vůle - a to se stane, prostě svým dvěma dětem pořádně vynadáte. Řeknete si k tomu své a uleví se Vám. Pokud na vás hází špínu "mladá", věřte, bude překvapená až jí postavíte do latě. Pokud jste vydržela tohle všechno, tak jste silná, úplně normální ženská, která jen potřebuje čas se z toho všeho zahojit. Příspěvky tady jsem nečetla. Pokud ale někdo kritizuje, netuší, o čem vlastně píšete. A jestli trousí cenné rady, je to stejné, jako kdyby Eskymáci radili obyvatelům Toga, jak mají čelit tropickým vedrům.

Mimochodem, že si ho mladí vzali k sobě, je v pořádku. Mají možnost ho konečně poznat. A Vy u toho nejste, což je skvělé. Taková zkušenost je pro ně k nezaplacení. Tohle byste jim nevysvětlila, to je třeba zažít. Slouží Vám ke cti, že šlo-li Vám o život, řekla jste jasné NE! To je dobrý začátek lepších časů.

Aluš,máte pravdu.A to že si ho vzali k sobě,svědčí o tom že děti zřejmě dobře vychovala.Je bohužel ale i možné že jim šlo o jeho důchod a příspěvek na péči.Ovšem v takových případech kdo tak kalkuluje,brzy se mu otevřou oči že se mýlil,protože péče o takového člověka je finančně,fyzicky a hlavně psychicky velmi náročná.

Milá Jani, chci Vám napsat, že jste ve svém věku neskončila a už vůbec ne jako černá ovce. Nejste sama, stačí se podívat ven a kolem sebe kolik je tam lidí. Všechno přebolí, to mi věřte. Můžu o tom vyprávět své. Začněte si žít konečně svůj život o jakém jste kdysi snila. Já si nemyslím, že jste špatná. Někdy to v životě všechno nevýjde a není to naše vina. Jsou i příběhy se špatným koncem. Máte několik možností, najít si kamarádku, nebo přítele. Moc Vám přeji, ať se Vám daří.

Paní Jano, Váš příběh se čte s těžkým srdcem. Je mi moc líto, jak to s Vámi a Vašimi dětmi dopadlo. Víte, myslím si ale, že jste sama udělala jednu velkou chybu, a to tu, že jste s manželem zůstávala i přes jeho špatné chování vůči vám - píšete, že jste sice hádky řešili večer, když děti usnuly... Ale vězte, že děti prostě cítí, vidí, vnímají. Bohužel Vaše děti během svého života viděly, jak se k vám chová Váš manžel - jejich otec - a proto k Vám teď, ve stáří, nemají žádnou úctu - vy jste totiž dopustila, aby se k Vám choval jejich otec neuctivě... A děti se učí od rodičů. Takže, bohužel, za svou situaci si velkou měrou můžete sama. Je to smutné. Můj příspěvek možná vyznívá tvrdě, ale nemyslím ho tak. Jen takovou podobnou situaci znám v rodině svého přítele... Jeho otec je chladný člověk a jeho maminka se celý život (3 děti) nechala komandovat, kritizovat, urážet. S manželem přesto stále je. A děti? Všechny do jednoho matce nemůžou odpustit, že s otcem zůstala, protože ony to nevnímají tak, že to dělala pro ně - jim tím pouze ubližovala. Přítele jsem musela naučit já, co je to respekt k ženě... Ta zlá krev vůči mámě je u všech tří sourozenců, tedy ne v takové míře, že by se nebavili... Ale poznamenaní jsou. Paní Jano, vím, že se to nečte lehce, ale ještě máte spoustu života před sebou. Neupínejte se na děti, které na Vás kašlou - ony se nezmění. Užívejte si chvil, které ještě máte. Je těžké hodit takové věci za hlavu, chápu, ale žijte pro sebe. Rodině jste už obětovala dost. Přeji Vám spoustu sil v životě a hodně optimismu.

Paní Jano, je mi líto Vašich pocitů. Bohužel jste příkladem pořekadla "každý svého štěstí strůjcem". Vaše poslední věta "Jak to, že všechno uděláte správně, tolik obětujete a jste nakonec za nejhorší?" mě brnkla do očí. Setrvat s takovým člověkem, který Vám dokonce vyhrožuje zabitím, takovou dobu přece není správné, ale asi ta největší chyba. Nejdůležitější pro fungování rodiny je komunikace a snaha umět řešit problémy a hledat kompromisy, to je to, co se snažíme děti naučit. Vy jste jim ukazovala pravý opak. Chápu, že jste se snažila bránit malým dětem vidět vulgarismy od manžela, ale tohle se dá utajit opravdu jen před malými dětmi, Vaše děti o tom musely později vědět, případně jste tohle téma mohla sama otevřít, když byly děti starší, prostě se otevřít před nimi a říct, co Vás trápí, vždyť jste jejich maminka, ony jsou Vaše děti-jste rodina. Děti si do života vzaly to, v čem celý život vyrůstaly-nesprávně nastavené vzorce chování. Z Vašeho článku mám pocit, že jste byla od dětí odřízlá už dlouho, nedokážu si vysvětlit, jak je možné, že děti nevěděly o Vašem zdravotním stavu, o několika operacích páteře. Tohle před rodinou a lidmi, s kterými je člověk v kontaktu, utajit nejde. Jak mohly uvěřit manželovi, vy jste s nimi nemluvila? Vím, že je velmi obtížné začít komunikovat tam, kde se desítky let nekomunikovalo, ale tohle by mohla být pro Vás cesta zpět k dětem i k vnoučatům. Ráda bych znala také popis situace z druhé strany. Už jen to, že se děti rozhodly si vzít tátu na vozíčku k sobě domů, svědčí o tom, že to s nimi snad tak zlé není. Jen se připojuji k radám typu nesedět doma a nepřemýšlet jako obětní beránek, jste mladá a život nekončí. Pro seniory se pořádají různá setkání, výlety, cvičení, kurzy, koncerty, potřebujete najít spřízněnou duši a začít si užívat to, co Vám život nabízí a nabízí toho moc. A pokusit se dětem vše vysvětlit, když pochopí, bude to skvělé, a když ne, Vy jste pro to udělala maximum. Držím palce!

Reaguji na Red Psychic. Paní Jana si za situaci zcela jistě sama nemůže. Zbavit se takového partnera je obtížné, protože tento druh lidí se nevzdává. A i kdyby se nakrásně povedlo ho ze společné domácnosti vyexpedovat, škodil by dál. Hrnul by to přes děti a tomu chtěla zřejmě paní Jana zabránit. Měla to pod kontrolou a nemusela se klepat, co jim tatík někde nakuká a jak je ovlivní k horšímu. K situaci v rodině Vašeho přítele jen tolik: kdyby jejich matka vykopla otce včas, dnes by jí děti měly za zlé, že s nimi nežil, protože by prostě nevěděly proč. A Vy byste se vyjadřovala k jinému článku, patrně s názvem "Matka sbalila otci kufry a připravila nás o tatínka"

Redakce všem velmi děkuje za zaslané komentáře do naší redakční pošty. Všechny vzkazy jsme paní Janě poctivě předali. Mnohokrát Vám děkuje za projevený zájem a podporu. Skutečně si této pozitivní energie váží. Nicméně si přeje zůstat v anonymitě. Děkujeme za pochopení.

Milá Jano, začnu od konce. "Jak to, že všechno uděláte správně, ...". Nezlobte se, ale ve vašem popisu života nevidím nic, co byste udělala správně. A nyní se divíte, že situace je taková, jaká je. Podle mého názoru si za ni můžete sama a opravdu se nemáte čemu divit. 1) Dětem od útlého věku v podstatě lžete. Zamlčovala jste jim vaše problémy, neřešila jste je před nimi, děti tedy nic nevěděly a zdá se, že neví dodnes. Jak se tedy můžete divit, že se nyní manžela zastávají a diví se, že se o něj nepostaráte? Je to jen logické vyústění situace. 2) Manžel chodil do hospody, urážel vás, ponižoval... a co vy? Vy nic na to, nechala jste si to líbit. Když si sebe nevážíte vy sama, proč by to měl dělat někdo jiný? Nikdy tohle nepochopím. Ženská se kolikrát nechá mlátit a pak fňuká. Proč jste to neřešila? Co z toho kdo měl? Máme vás teď litovat? Nebo vás mají litovat děti? 3) když manžel dopadl jak dopadl, proč se vůbec staráte? Za to, co on dělal celý život vám, tak ho navštěvujete a berete si ho domů, přestože se bojíte? Nic z toho, co jste dříve dělala a co děláte teď, vůbec nedává smysl. Vašim dětem se nedivím a nechápu, co od nich teď čekáte - po letech lží a vašem nesmyslném chování. Spíše se divím, čemu se divíte vy. Za svou situaci si můžete jedině vy sama. Můžete zkusit děti kontaktovat a všechno jim vysvětlit, nicméně se obávám, že získat nyní jejich důvěru nebude snadné.

Aluš: Paní to měla pod kontrolou a nemusela se klepat? Z popisu vyplývá pravý opak - pod kontrolou neměla nic a tatík dětem nemusel kukat nic, když to ona sama před dětmi tajila. A že se nemusela klepat? No, vypadá to, že se klepala strachy nejen z řečí, ale i z výhrůžek zabitím...

Tak trochu mi to připomíná výlevy mojí maminky.. asi nemohu napsat nic k článku paní Jany, protože její situaci neznám, a stejně by to byl jen můj subjektivní pohled na věc..jediné, co je zjevné, že je paní Jana nespokojená a uvnitř sebe sama trpí. Kde je ale příčina utrpení, to můžeme my ostatní jen hádat. A i kdybych měla všechna objektivní fakta, nebylo by dobré někoho soudit. Minulost již paní změnit nemůže, a jak podotýká mnoho komentujících výše, jediná možnost je poučit se ze svých chyb a jít dál, tentokrát snad lépe volit kroky.

Paní Jano, příspěvky typu "můžete si za to sama", si, doufám, neberete ani do paty. Tohle jste jistě od agresivního manžela slyšela mnohokrát. Dětem jste nelhala, jen jste si z nich nedělala "cvokaře" a spojence. Mají vlastní rozum. Jistě se s nimi časem domluvíte. Dopřejte si procházky. V každém počasí ven a ven. Jen tak. Pro sebe.

Řešit problémy společně neznamená dělat z dětí cvokaře proboha... Jestli si celá léta před dětmi hrála na spokojenou rodinku, tak se teď nemůže divit, že děti věří v ideálního hodného tatínka. A děti mají vlastní rozum, ale pokud nemají všechny informace, těžko se mohou správně rozhodnout.

Paní Jano, jsem starší jako Vy a klidně a ráda bych s vámi rozebrala, kde se chyba vloudila a pod. Je důležité mluvit, přemýšlet a zase mluvit a mluvit, když tak moc něco člověka tíží. Získáte potřebný nadhled nad věcí, který tolik pomáhá. Pochopíte svoje chyby, jaké a čí chování vám ubližovalo, proč se nedokážete dostatečně bránit a ubránit. Kéž by se vaše bolest někam vytratila, nebo aspoň zmírnila.

Paní Jano, jsem o 3 roky mladší, jdu teď do předčasného důchodu ze zdravotních důvodů (psychicky jsem nezvládala), žiju teď také sama, jsem vdaná, ale s mužem nežiji, mám jediného syna, který je teď ve výkonu trestu (drogy) - to jen abyste měla srovnání, že život se s námi většinou nemazlí. Vždycky je to ale o tom, že prvotně jsme někde dělali chybu mi sami a tohle všechno jsou následky, o tom jsem přesvědčená, i když se to těžko přijímá. A nejhorší je asi hýčkat si pocity ukřivdění...Souhlasím s myšlenkou z jednoho z předchozích komentářů, že je divné, že děti si tolik let nevšimly, jak Vám muž ubližoval. Asi jste to tedy hrdinně skrývala? Pokud ano, nemůžete to mít dětem za zlé, že vše vidí z jiného úhlu pohledu. Na Vašem místě bych udělala vše pro to, aby měly šanci to přehodnotit. Víte, já nikomu nic nezávidím, jen asi tomu, kdo má děti v podstatě v pohodě a to Vy asi máte, i když každé je na tom trochu jinak. Navíc máte vnoučata, ty já taky nemám - píšu Vám to proto, abyste si uvědomila, že na tom nejste zas tak špatně, jak se Vám asi jeví. Zkuste se zamyslet nad tím, jakým způsobem děti nebo vnoučata kontaktovat, jak si s nimi vysvětlit, kde byly chyby a co s tím, nikdy není pozdě..doteď bylo něco špatně, tak byste měla nějak jinak. Já vím velmi dobře, že teorie je jedna věc, to prožívání a praxe je někde jinde, ale proto žijeme, abychom se tohle učili. Prosím nezlobte se na mne, pokud se Vás můj komentář dotýká, normálně nikam nepíšu, ale Vám odepsat jsem nějak musela. A jsem člověk, mohu se mýlit, píšu Vám jen svůj pohled na věc. Moc Vám přeju, abyste to zvládla co nejlíp. Hodně odvahy a síly.

Paní Jano, jsem o 3 roky mladší, jdu teď do předčasného důchodu ze zdravotních důvodů (psychicky jsem nezvládala), žiju teď také sama, jsem vdaná, ale s mužem nežiji, mám jediného syna, který je teď ve výkonu trestu (drogy) - to jen abyste měla srovnání, že život se s námi většinou nemazlí. Vždycky je to ale o tom, že prvotně jsme někde dělali chybu mi sami a tohle všechno jsou následky, o tom jsem přesvědčená, i když se to těžko přijímá. A nejhorší je asi hýčkat si pocity ukřivdění...Souhlasím s myšlenkou z jednoho z předchozích komentářů, že je divné, že děti si tolik let nevšimly, jak Vám muž ubližoval. Asi jste to tedy hrdinně skrývala? Pokud ano, nemůžete to mít dětem za zlé, že vše vidí z jiného úhlu pohledu. Na Vašem místě bych udělala vše pro to, aby měly šanci to přehodnotit. Víte, já nikomu nic nezávidím, jen asi tomu, kdo má děti v podstatě v pohodě a to Vy asi máte, i když každé je na tom trochu jinak. Navíc máte vnoučata, ty já taky nemám - píšu Vám to proto, abyste si uvědomila, že na tom nejste zas tak špatně, jak se Vám asi jeví. Zkuste se zamyslet nad tím, jakým způsobem děti nebo vnoučata kontaktovat, jak si s nimi vysvětlit, kde byly chyby a co s tím, nikdy není pozdě..doteď bylo něco špatně, tak byste měla nějak jinak. Já vím velmi dobře, že teorie je jedna věc, to prožívání a praxe je někde jinde, ale proto žijeme, abychom se tohle učili. Prosím nezlobte se na mne, pokud se Vás můj komentář dotýká, normálně nikam nepíšu, ale Vám odepsat jsem nějak musela. A jsem člověk, mohu se mýlit, píšu Vám jen svůj pohled na věc. Moc Vám přeju, abyste to zvládla co nejlíp. Hodně odvahy a síly.

Dobrý den Janí,měla jsem přibližně stejný život a jen vám můžu říct ,hoďte 30 let za hlavu a začněte žít svůj nový život i když vám chybí vnoučátka tak jednou sami přijdou na vámi a bude dobře,můžu říct že je to krásný,nesmutněte,hezkou sobotěnku vám přeje Marie

Pani Jano, po precteni kometaru na Vas pribeh, bych Vam chtela napsat par slov. Nic neni v zivote, tak jednoznacne, jak nekteri popisuji. Nas zivot ovlivnuje povaha, kterou jsme byli obdareni.Ano muzeme s ni pracovat, ale pouze se obrousi hrany a zaklad je stale stejny. Jak popisujete, jste mirneho charakteru, mohlo se pro nekoho zdat, ze jste trpitelka. Neni jednoduche zit s clovekem, o kterem pisete.Vas manzel jevi znamky manipulace, agrese se sklony k zavislostem a to co ted prozivate je bouzel dopad toho vseho. Deti, ktere vyrustaji v prostredi, kde je manipulace, agrese i kdyz skryta, tak ve velkem procente se chovaji podobne ne-li stejne. Vas pribeh je smutny, ale verte, ze vse ma nejaky duvod i kdyz ho zatim nevidite. Zda Vas vase situace opravdu tizi a jste z toho psychicky spatna, nevite si rady, je tedy zapotrebi, aby jste nastivila dbornika, ktery objektivne celou situaci vyhodnoti a pomuze Vam najit cestu ven. Zaverem bych jeste chtela napsat a nejen Vam, ale i ostatnim ctenarum,ze clovek mini a osud meni, neni to o tom ze budeme cekat v koute co prijde, ale ze fakt je, ze zivot opravdu neni jednoznacny a je ovlivnovam ruznymi faktory, o ktere se nemusime zapricinit, a vysledek muze byt tedy uplne jiny nez si clovek predstavuje.Dulezite je premyslet pozitivne, ale nekdy to dojde do faze ze to nejde, no a pak prijde ten cas, kdy sve problemi povite tam, kde Vam umi odborne poradit. Mila Jani drzim vam palce, a uvedomte si ze nejste sama, kdo proziva tezke chvili, ale dulezite je se s tim poprat. Preji Vam, aby jste se s tim naucila bojovat a nasla ten zpusob, ktery Vas udela stastnou.

Dobrý den Jani, mám 3 vnučky, nevidím ani jednu a navíc, nemám ani dceru, před 8 lety zemřela. Po smrti jsem jí viděla 3x asi a od roku 2013 stále čekám. Bude jí 15 let a kontakt spolu nemáme, otec je zákonný zástupce a když nechce, tak neuděláte nic. Už jsem si to odbrečela, zablokoval si číslo na mě, žije si svůj život a mě jako babičku z něho vyloučil. Syn má z jednoho vztahu dceru, tu nevidí ani on ani já, ale on se nesnaží, paní je afektovaná a žije s ní sama, se svou rodinou. A třetí v 1tř. a byl mi dán zákaz jít do družiny, že si to matka nepřeje, jinak mě dá k řediteli. Celý život jsem pracovala jako vychovatelka, nikdy bych žádné babičce nevzala radost se jít podívat na výrobky vnučky, byť to umožnit po pracovní době. To stejné před 7 lety udělal zeťák, že nadal učitelce, že mi nesmí žádné info podávat, znala jsem jí. Odbrečela jsem si to a zdravě si řekla, respektuji Vaše přání, a teď si budu žít podle svého. Nechcete, už nechci já. Také jsem zablokovala kontakty a pokud budou chtít, ví, kde bydlím. Je mi také 63 let, jsem v předčasném důchodu a za těch pár korun se sama uživím. Také jsou na peníze a dárky, rádi by jen bankovky. A ty já nedávám. Proto se mnou ukončili a syn nemá ani slušnost, se přijít zeptat, jak to bylo. On mi dovolil chodit do družiny, jenže ona to neví, bojí se jí. Je matka a já to musím respektovat. Bohužel, tak to mám a už jsem několikrát udělala první krok, 3 roky to šlo a zase to nejde. Přesně, jak přes kopírák se zetěm. Už jsem ztratila zájem, jistě je nás více takových, je mi to líto, tak to je. Zkuste se sejít, ale buďte připravená i na druhou variantu, že se to nemusí povést. Zkusit je třeba, budete vědět na čem jste. Hodně síly a lásky přeje Lídka

Tomu článku vůbec nerozumím. „Trýznivé problémy s manželem se řešily večer a v noci (tajně, aby děti nevěděly)“. Prosím Vás, a kde děti byly večer a v noci? Ony neslyšely a neviděly, že máte vážné manželské problémy? Tomu nevěřím. Děti jsou velmi citlivé a vnímavé. A 30 let jste byla s tak hrozným člověkem? „Za několik let manžel dostal mrtvici, byl agresivní, hrozil, že Vás zabije…Vy jste po několika operacích páteře… To ovšem nikdo neví“. Vaše děti (nevím, jak byly v té době staré, možná už byly dospělé) si nevšimly, že jdete na několik operací páteře??? Ale že jejich otec měl mrtvici, toho si všimly? A které dítě „žije z ruky do huby“? To, které si postavilo dům svépomocí nebo to, které si ho postavilo na klíč? A to je ten důvod, proč je každé jiné? „Syn s partnerkou si vzali k sobě otce a zlikvidovali jeho úspory a vám nic nedali, ačkoliv se Vám každá koruna hodí“. Prosím Vás, vždyť se o něj starají a on potřebuje permanentní péči, jak píšete, 24 hod. denně. Tak proč by Vám měli dávat jeho úspory??? Na závěr píšete, že „jste vše udělala správně a nakonec jste ta nejhorší“. A co jste udělala správně? Ten článek je úplná slátanina nebo se pisatelka špatně vyjádřila, protože z toho, co tu čtu, naopak všechno bylo od samého začátku špatně. Jediná dobrá věc je tam návštěvy nemocného manžela v nemocnici, jinak nic.

Reny05.Rozumím tomu-paní je zřejmě chronická stěžovatelka,nebo si až nyní kdy si děti vzaly svého otce domů a starají se o něj,uvědomila že zůstala sama,dva důchody jsou víc než jeden atd............................................Mám známou,byla vdova,seznámila se pánem,nebydleli spolu,jen se navštěvovali,společná dovolená apod.Fungovali tak mnoho let,paní vždy jezdila k němu,měl velký dům ,na zahradě bazén,paní se počvachtala v bazénu,nevařila,pozval ji vždy na oběd do restaurace,paní zaplatil všechny dovolené.Paní se pak v klidu vrátila do svého panelákového bytečku.Tak to šlo mnoho let,až jednoho dne pán si přál aby jejich vztah zlegalizovali,aby se vzali,paní by bydlela u něj ve velkém domě.Paní odmítla se slovy že jí to vyhovuje tak jak to je,vdávat se nebude.Ojeli na dovolenou,pán tam onemocněl,po návratu šel do nemocnice,tam se k němu přitočila Ukrajinka z personálu,a za týdnů byla svatba.Ukrajinka zdědila spolu s jeho synem veškerý jeho majetek.Tato má známá to nemůže přenést přes srdce,neustále pláče,nadává na onu Ukrajinku,chce po synovi onoho pána nějaké finanční odškodnění,psychicky je na tom špatně.Vidí jen to že ona osoba zdědila majetek,peníze,dům.Nepřipustí si že tak je to přece správně-ona dobře věděla proč se nechce vdávat.Pán nebyl nejmladší,sám si to uvědomoval,proto chtěl oporu,dům se musí uklízet a to je vše práce.No tak když to nechci dělat,jsem líná ,sobecká a pohodlná,nemohu chtít potom z toho plynoucí výhody.

Jako hybatelku vidím ženu syna, který je ve finančním deficitu. Chtěla tchánovy peníze a nechtěla se o ně s Vámi dělit, "nasadila vám psí hlavu". Já bych Vám doporučila smířit se s tím, že peníze po manželovi neuvidíte a souhlasím s cca 85% diskutujících žít dál svůj život, pokud lze brigádně pracovat, cvičit jógu. plánovat si užívání si života. Dle mého Vám škodí když to vše máte přímo pod nosem, já bych jim při jejich "zájmu" zmizela, odstěhovala se někam (byt, solidní domy pro seniory - kde čerpáte dle svého stavu služby) aby vůbec nevěděli kde jste. Aby jste to byla Vy kdo už nechce, buďte silná a dejte lásku tomu, kdo o to bude stát, především sobě.

A že váš příšerný manžel u dětí tak příšerný není, když si ho nemocnho vzali domů a starají se o něj. Tohle žádné peníze nezaplatí. A vás, úžasnou a skvělou, nechtějí ani vidět. Zajímavé... Každá mince má dvě strany, zajímala by mě vrze ostatních. Sama mám také matku, ktrá se prezentuje podobně jako vy - obětavá chudinka, která by se pro ostatní rozdala, na sebe nikdy nemyslela a oni, nevděčníci, se k ní tak špatně chovají. Jenže soužití s ní a realita jsou tomu na hony vzdálené. Také se s ní nestýkám a vím dobře proč, můj život je od té doby fajn a hlavně mně je líp =)

Tyhle prefabrikované příběhy jsou plné milujících, obětavých, pracovitých a nezištných osob, které z nějakého záhadného důvodu (asi vtělení zla) zavrhla, nebo šikanuje vlastní rodina. Život nebývá tak krystalicky průzračný. K objektivnímu zhodnocení chybí názor druhé strany, aby vysvětlili, PROČ se takto zachovali a jestli VŮBEC se takto chovají. Protože autorky příběhů ať už skutečné nebo smyšlené mají tendenci přibarvovat, zveličovat, zamlčovat podstatné detaily a sebe samé líčit v tom nejlepším světle. Takže paní Janě bych poradil zpytovat svědomí, být sebekritická, zkusit se usmířit a pokud už jsou vazby na rodinu definitivně přetrhané, začít znovu s touto zkušeností a věnovat se hlavně sama sobě, ne svému okolí. Máme v rodině něco podobného, na první pohled starostlivá žena a matka, která celý život obětovala rodině. Pohle zevnitř vidí zlou, hádavou a potměšilou ženu. Která poskytovala služby, aby si vzápětí jinému stěžovala, co všechno pro druhého dělá. Která roznáší pomluvy a dělá rozbroje mezi členy rodiny.

Jano mate se rada? Neni clovek ten co by se libil vsem. Ale jedno mame spolecne. Kazdy jedešn z nas mame jen jeden zivot a ten je treba zit a ne prezivat. Zdravotni problemy jsou nemale, protože nemalo trpi Vase dusicka. Prilis moc si nakladate na bedra, a proto se Vam borti páteř. Sundejte batoh se jmenem okoli a huraaa venovat se sobe. Drzte se oki

Na příběh paní Jany reaguje také paní Ludmila. Zaslala příspěvek do redakční pošty. Zní takto: Co mě to hned napadlo při přečtení nadpisu? No jasně: „Černá ovce rodiny!“ Vždyť jsem to já! A jak černá! Ovšem s odstupem času a věku to už vidím jinak jak paní ve svých 63 letech a hlavně jsem tomu asi správně porozuměla. Absolutní, ale absolutní ztráta sebedůvěry, neschopnost obhájit se a tak podobně. Manželův jasný a dokonalý scénář, se kterým se občas v okolí setkávám Bude mi co nevidět 70 a dnes už mě bolí jen to, že dětem nemohu vysvětlovat a obhájit se. Nejen dětem! Komukoliv. Měli by mě za blázna, nikdo, nikdo by nevěřil! A hlavně ti, co mě znají by nevěřili! Schopná, vitální, iniciativní, pracovitá. . . . Víme už hodně o rodinném násilí. Ať psychickém, či fyzickém. Je dobře, že se o tom mluví. Chybí tady však osvěta další a hodně potřebná. Odborníci, mluvte o tom, proč se tak muži /podle mě muži nejčastěji/ potřebují chovat? Je to opravdu vždy jako podle jednoho a toho samého scénáře. Pokud možno ženu od okolí co nejvíce odtrhnout, když se nechá, tak i od její rodiny, žádná kamarádka, přítelkyně. Manipulace, nevážení si vaší práce, znevažování každé vaší myšlenky, intriky, které léta neprokouknete a v léčebně, kam se logicky musíte po letech dostat, protože organismus zkolabuje, se dovíte, že máte právo na svůj názor atp., protože za tu dobu jste už zapomněla na nějaká svá práva! Moc bych si přála, aby se ženy o takovém chování včas dovídaly, aby jim bylo vysvětlováno, proč se tak někdo chová, jak rozpoznat takové typy a včas ze vztahu vycouvat! Kéž by to šlo a kéž by se v tomto dařilo! Vycouvala jsem ze vztahu po 43 letech, v mých 60. Po několika posledních docela pěkně prožitých roků, kdy jsem říkávala, že je dobrý dědeček, se jeho chování vrátilo a to s větší razancí. Nechtěla jsem patřit mezi ta určitá procenta psychicky týraných seniorů. Bude to v létě 10 roků. Přátelé, to mi ale trvalo dostat rozum a přiznat si, že za všechno si mohu sama. Kecám! Dobře vím, že za všechno úplně ne!

Paní Ludmilo,bohužel se to nedá hned rozpoznat a mnoha ženám v rozpoznání brání růžové brýle zamilovanosti.I já se rozvedla až byly mé děti dávno dospělé.A můj názor na muže tohoto typu je jediný:slaboch který je obrovsky zakomplexovaný.Muž který si musí zvedat své sebevědomí ponižováním ženy nebo dětí je ubohé stvoření.Od takových rychle pryč,dokud je čas.