Často tady mezi příběhy vídám, jak se probírá výchova ze všech možných stran. Alternativní, tradiční, sparťanská, přísná i liberální. I když...
Zpět na článek
Babinet.cz /
Magazín /
Čtenářské příběhy /
Olga: Dcery nade mnou ohrnují nos a vymazaly mě ze života /
Vaše názory
Olga: Dcery nade mnou ohrnují nos a vymazaly mě ze života
Další z magazínu
-
Tchyně mě ve společnosti zesměšňuje, protože jsem přibrala a manžel se mě nezastane, píše Míša
S tchyní máme senzační vztah a vždycky jsme si dobře rozuměly. Je to hodně aktivní a vitální...
-
Se změnou práce přišla nejen manželova rezignace na společenský život, ale také ignorace potřeb rodiny, píše Jana
Dlouho se zdálo, že s manželem máme společný náhled na život. Přáli jsme si děti, dům, určité...
-
Kvůli léčiteli jsem přišla o všechny úspory, i o manžela, píše Jana
Už od patnácti let mi lékaři taktně naznačovali, že jednou budu mít problémy s otěhotněním. Mám...
-
Žena přišla o práci a začala pít! Teď je z ní regulérní alkoholička a odmítá odbornou pomoc, píše Ivan
S mou ženou jsme spolu pořádnou řádku let. Vychovali jsme tři děti, které dnes žijí své životy mimo...
Nejčtenější články
- Býk trpí dlouho a skrývaně, Ryba odpouští dřív, než je nutné. Znamení zvěrokruhu a schopnost odpouštět
- Znamení horoskopu a intimita: Proč je Štír považován za nejintimnější znamení a Ryby za obětavé milence
- Listopadový horoskop: Býci mohou přenastavit hodnoty, Raci se zaměří na svůj vnitřní svět a Berani si zafilozofují
- Astrologie a přírůstek na váze: Které znamení má stravu pod kontrolou?
- Africký horoskop: Odhalte hluboká tajemství vašeho znamení podle starodávných tradic, které do vás vidí
Náš tip
-
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem
na webu pravopisne.cz
Vaše názory
Olgo, jste si jistá že na vaší straně je vše v pořádku a že jste své dcery skutečně skvěle vychovali? Jste si jisti, že hlavním viníkem jsou mamon a peníze? Jste si s manželem jisti, že jsou to pouze ony, kdo na celé čáře selhaly? Co manžel, nestýská se mu po dcerách? Bylo by hodně otázek, ale nechci vás zraňovat.
Milá Olgo, ať už je to jakkoliv a ať už udělal chyby kdokoliv, vždy je možné se smířit. Sama píšete, že jste dcerám nenastavovala hranice, ale pak to ve vás přeteklo a jednoduše jste "vybuchla". To je pro mě velmi pochopitelné, jen předpokládám, že jste vyřkla takové věci, které vaše dcery zranily. O to víc, o co nechápou, že peníze nejsou všechno. I rozlité mléko se dá utřít...… Doporučuji vám, abyste se za to, co jste řekla ve vzteku omluvila - už kvůli vám samé, protože vás to určitě mrzí. Ne, že byste k tomu neměla důvod, ne že by se vaše dcery chovaly hezky, ale pravděpodobně jste sama překročila určitou hranici, ze kterou jste jít nechtěla. Vím, že to není vůbec jednoduché, a můžete být odmítnuta dcerami, které vám již tak berou úctu, ale naopak vám to může pomoct k vyšší sebeúctě, neboť šťastný není ten, který vítězí nad druhými, ale ten který vítězí nad sebou a dokáže OBĚTOVAT něco ze sebe. Pokud někdo zatvrzelý takovou omluvu nepřijme, je ubohý a věřte, že mu to nepřidá na sebedůvěře. Pokud ji přijme, může to být i pro něj škola, která mu ukáže i hodnoty vztahů, které jsou vysoce nad penězi, zatvrzelosti či osobní pýchou. Prosím, přemýšlejte o tom a zvolte si svůj čas, kdy to případně uděláte - ve svobodě, ale i v lásce, (která nekončí i když je urážena). Dcery již nevychováte, nemá smysl se tím trápit - sami si budou svými pokaženými postoji kazit život, v tom jim nepomůžete, ale ani je od toho nezachráníte. Ale mohou na vašem příkladu vidět skutečný charakter. Děkuji za vyslechnutí.
Vše je jen dočasu. věříte, že jste dcery vychovali s manželem dobře, věřte, že příjde moment, kdy se k Vám vrátí. Zkuste se oprostit od zlých myšlenek a něco si také s manželem užijte. Jeďte konečně na dovolenou, do lázní, opečovávejte jeden druhého. Choďte do kina, zajděte na dobrou večeři. To, co jste si kvůli dcerám doposud odpírali, si dopřejte. Máte jeden druhého a Vaše dcery už mají své rodiny. Dospěly. Netrucujte, pošlete jim pohled k Velikonocům, Vánocům, přání k narozeninám. Vždy s krákým vzkazem, že na ně a jejich děti myslíte. Přeji Vám hezký den.
Milá Olgo, chápu Vás a rozumím Vám. Jsem v obdobné situaci. Nebudu popisovat, zkrácené to nemá smysl a nad konkrétnostmi mi puká srdce. Dcerami jsem se nenechala vydírat a když jsem si chtěla s nimi udělat jasno, přišel šok. Netušila jsem, kolik v nich je nenávisti a zla. Vnučku nesmím vídat, abych na ni špatně nepůsobila. Bydlí ve vedlejším domě, ale nemáme šanci spolu mluvit. Máme prostředky, máme možnosti. Situace trvá již 3 roky, byla jsem připravena o prožití části životní etapy, což je nenahraditelné. Dnes již vím, že se nemohu spoléhat se na vlastní děti a tomu uzpůsobuji svůj život. Přeji hodně sil.
Nějak Vám ,Olgo , nerozumím. Jako máma jsem ráda, že se mým dětem dobře daří, že jsou spokojené a těším se z vnoučátek. Vy dcerky kvůli kritice Vaší ekonomické situace vyhodíte z domu . Upřimnost bývá většinou nepříjemná a nedobře se poslouchá, ale kde jinde by měla být, když ne v rodině. Nejsem si jistá, že jsou Vaše dcerky ty špatné. Viník se vždy lépe hledá mezi druhými, než u sebe. Postrádám Vaše kroky k usmíření. Mějte se pěkně a ať se Váš vztah s dcerkama brzy urovná.
Paní Olgo, chápu vás naprosto. Znám svět dnešní generace opravdu zblízka a vím, že jejich aspirace většinou překračují realitu. Za cenu "jít přes mrtvoly", lehce odhazují elementární slušnost, úctu, kamarádství. Je jasné, že pak dokonce místo "Cti otce svého a matku svou!", dokáží rodiči i pohrdat, aniž by si uvědomili z čeho vyšli, jaké měli rodiče možnosti a jak se jim obětovali. Ony výkřiky:"Je to přece moje dítě!" , jsou farizejské a nedůstojné slušného rodiče.Rodič zůstává do smrti rodičem a dítě dítětem (samozřejmě s úctou k jeho kladům), i kdyby mu bylo 60 !
Bohužel máte pravdu peníze lidi kazí. Když děti ví že peníze nedostanou tak se raději nebaví. Umí jen natahovat ruku,ale bohužel velké dary od nás čekat nemůžou. Můj syn má ještě jinou babičku a dědu,ale ty o něj od narození nejeví zájem. Jo je to moje chyba. Pár věcí se mi nelíbilo co dělali. Ale to by se nelíbilo žádné mámě. A hláška babičky,ale já jsem chtěla vnučku člověka dost dostane. Ještě když s námi její syn teda nechtěl být. Mám svoji mámu,ale taky spolu netrávíme čas jak bych si přála. Chtěli by jsme babičku a dědu od kterých budeme cítit oporu a budeme si moc popovídat.
Zdravím, po prvních dvou větách jsem poznala, že už nemusím číst dál, protože to velmi dobře znám. Kdysi, po na začátku druhého vztahu, se mě moje nejstarší dcera zeptala: "Mami, jak to, že lidé, kteří mají peníze, nejsou šťastní?" Vysvětlila jsem jí, co je podstatou štěstí, nicméně ve své cestě pokračovala dál. Dnes je sama s dětmi, rozvádí se, ale podniká (což rozkol manželství dorazilo) a nevidí nic jiného než peníze a bohatství. Je nerudná, protože je nešťastná a přestala se mnou komunikovat. Když se potkáme, pozdravíme se jako s jakýmkoliv jiným známým a vnučky vidím, jen když je náhodou potkám. Chybu jsme, paní Olgo neudělaly nikde. Těch odsuzujících komentářů si nevšímejte. Po bitvě je každý generál. Máte-li partnera a nějaké koníčky, věnujte se jim. Sdílejte život spolu. Já tvořím a věnuji se své kavkazačce a je nám spolu dobře. Zpočátku jsem prosila, telefonovala, brečela, a já nevím, co ještě všechno, ale reakce byla velmi tvrdá. Dcera mi velmi podrobně, třicet let zpětně vypočítala všechny chyby, které jsem kdy udělala. Mnoho z nich dělá i ona, ale to se nepočítá. Tak jsem to ustřihla, přestala jsem se vnucovat a je klid. Takový člověk mi nestojí za to, abych se kvůli němu trápila a ničila si svoje zdraví. Chci tu totiž ještě nějaký ten rok pobýt. Vy ne? Tak honem zpět do života a nedejte se!
Paní Olgo, mám své děti ještě příliš malé a myslím si,že je s manželkou vychováváme jak nejlépe umíme, ale přece....denně mi chodí ze školy a poslouchám řeči jako to je "značkové" a to není "značkové"..... už tento kult "značky" sám o sobě vytváří děti mezi sebou (na základě reklam apod.) a ikdyž jim vykládám příběhy ze svého mládí, jak jsme běhali v otrhaných teplácích po venku a nikdo značku neřešil, je to pro ně jako z jiného světa.Ten kolektiv je bohužel semele a ten,kdo nemá na "značkové" věci je přinejmenším out a socka. Mám kamaráda a nejsou na tom finančně nijak skvěle, děti nemají nej věci a.... jejich spolužáci jim to dávají značně najevo. Kam tím mířím... Je možné,že z nich také jednou vyrostou děti, "postižené" okolním kolektivem a do budoucna pro ně bude pouze dostatek peněz hlavní a zásadní věc. Kdyby už škola (u rodiny to beru jako samozřejmost) vedla děti ke skromnosti a pokoře, určitě by se potom i děti ze stran zbohatlíků (což samo o sobě není nic špatného), chovali pokorněji a s úctou ke všem svým spolužákům.Slyšel jsem,že tak to funguje např.v japonských základních školách....jinak s Vámi cítím a mrzí mě,že vaše děti více cílí na hmotné statky než na kontakt se svými rodiči. Možná na to jednou přijdou,ale pokud se už rozhodli žít jako přívěsky bohatých podnikatelů, přejte jim to a zkuste jim zavolat jen tak,ale rozhodně bez omluvy! Ale prostě jen tak,jako by se nechumelilo, že byste si prostě chtěla popovídat.Důležité je zůstat v kontaktu,ať už je jakýkoli. Jednou si totiž musí vaše děti uvědomit,kdo jim dal život a že vyrůstat v kompletní a fungující rodině je prostě nejvíc.....a vězte,že i ony budou mít časem jistě problémy se svými partnery, poněvadž být jen přívěskem bohatého podnikatele, jim určitě, pokud mají svoji hrdost, se přestane líbit,a to bude ta pravá chvíle pro Vás......vydržte.
Milá Olgo, já sama děti nemám. Obě mi tragicky zahynuly. Musela jsem se s tím vypořádat. Dnes už by měly každý svůj život, svou rodinu. Vám ale moc dobře rozumím, jste jen obyčejná máma. Nevzdávejte se. Naposledy navštivte dcery a promluvte si. Nevěřím, že to bude až tak zlé. Za pokus to stojí.
Milá Olgo. zatrnulo ve mně, když jsem četla Váš příběh - mám 2 syny, ten starší mě neviděl už 10 let, dala jsem mu vše, co jsem neměla a on jen lhal, kradl a podváděl, až se mi ulevilo, že šel svou cestou. Psycholožka mi řekla, že jen 20 procent je výchova a 80 procent jsou geny - a ty tam bohužel jsou přítomny ze strany bývalého manžela až moc. Myslela jsem si, že se buď zblázním, nebo se smířím s tím, že i takové děti se rodí. Teď jsem ve stavu, že ho již nikdy nechci vidět já, začalo by všechno to trápení znovu a to je mu již 38 let. Ne, výchova rodičů za vše nemůže a člověk se musí smířit i s neúspěchem a že mateřská láska není vše. Chováte se správně, ani děti nemají být jediným smyslem života - je zázrak, když se povedou, ale máma se musí smířit i s tím, že dítě se nepodaří. Žijte svůj život dále co nejlépe. Jana
Smutný příběh, v dnešní době bohužel není ojedinělý, takových nepodařených dětí přibývá, doba penězům nahrává, kdo je má, vítězí. Úcta k rodičům postupně mizí. Chování dcer tohoto příběhu je špatné, nyní se jim daří, ale tomu nemusí být napořád. Nebo proč by samy rodičům nemohly poskytnout nějakou finanční injekci, třebas zaplatit dovolenou, přispět na nové vybavení do domácnosti, jakoby poděkovat za život, který jim dali.
Milouš: -""Dnes je sama s dětmi, rozvádí se, ale podniká (což rozkol manželství dorazilo) a nevidí nic jiného než peníze a bohatství. Je nerudná, protože je nešťastná a přestala se mnou komunikovat. Když se potkáme, pozdravíme se jako s jakýmkoliv jiným známým""-. Vaše dcera je úžasná bytost. Je skvělá, už jen proto, že Vás pozdraví a i přes Vaši hořkost a odsouzení Vás dokáže milovat. Pevně věřím, že má ty nejlepší předpoklady, že zvládne být šťastná a komunikovat (hlavně s manželem či novým partnerem). Určitě se jí bude dařit jak v soukromém, tak v pracovním životě, a bude se usmívat doširoka na celý svět. I Vy budete mít dalších tisíc důvodů být za svoji dceru vděčná a na ni být pyšná.
Řekla jste jim pravdu, tak proč se omlouvat a dělat ze sebe pokrytce? Výchova dítěte je jedna věc, ale pak v dospělosti jejich vlastní chtění je věc druhá. To první ovlivnit můžete, ale to druhé prostě ne. Nic si zbytečně nevyčítejte. A musíte se přinejhorším zařídit bez nich.
Každá mince má rub i líc, respekt a úctu si člověk musí zasloužit a to i u svých nejbližších. To je můj názor. Nikdo nemá právo soudit, navíc pokud zná jen jeden úhel pohledu.
Olgo, myslím, že váš příběh není primárně o penězích. Je primárně o životních hodnotách a postojích a mezi nimi na prvním místě o vztahu k "velké rodině". *** Vaše dcery, obě dvě, podlehly postojům a hodnotám svých partnerů, které jsou hodně odlišné od vašich. To se stává často, protože doma se v poslední generaci velmi změnila, a v důsledku je úplně jedno, jestli hlavním projevem je postoj k penězům, nebo postoj k práci vs. volnému času, nebo politické názory, nebo postoj k výchově, nebo postoj k drogám nebo alkoholu, nebo cokoliv jiného. Vám se jako spouštěč jeví peníze, ale možná to ani není ten hlavní důvod. Je to důvod, který jako hlavní vnímáte vy. *** A vedle toho, zdánlivě v paralelní linii, mezi těmi změněnýmni hodnotami je tu otázka vztahu k velké rodině. Ten je ve vašem případě a řadě dalších příběhů, o které se dělí další čtenáři, myslím, zásadní. *** Pravda je taková, že v posledních 30 letech se naprosto zásadním způsobem změnil jak životní styl, tak vztah k velké rodině. Vy a já jsme stejná generace a myslím, že jsme právě ta generace hraniční. Vyrůstali jsme v omezených možnostech, takže mnoho příležitostí, které mají naše děti (příležitostí k výdělku, k rozvoji i k "užívání si"), naše generace a generace našich rodičů neměly. Naopak v obou těchto generacích ještě z minulosti stále přetrvával vztah k široké rodině: zvyk udržovat vzájemné vztahy a kontakty, pocit sounáležitosti a pocit odpovědnosti za pomoc těm, kteří sami zrovna pomoc potřebují. Nebylo to všeobecné, ale myslím, že to v naší generaci ještě bylo převažující. Když jsme na tom začali být ekonomicky mnohem lépe než naši rodiče, začali jsme jim ekonomicky pomáhat. Já svým rodičům (byli rozvedení a měli nové manželské partnery, takže šlo o dva páry a dvě domácnosti), můj muž svým rodičům a jeden z mých nevlastních bratrů také své mamince a mému tatínkovi. Všichni jsme to dělali tak automaticky a normálně, jako by to jinak ani nešlo - nikdy jsme o tom nediskutovali, nikdy jsme se o tom nerozmýšleli, asi jsme to opravdu považovali za samozřejmé. Dva z těch tří rodičovských párů dodnes žijí, děláme to dál. I můj tatínek to považoval za natolik normální, že byl až šokován, když se od kolegů a příbuzných dozvěděl, že řada z nich i ze starobních důchodů podporuje své děti, ne naopak. Přesto mám dojem, že i v naší generaci ještě převažoval postoj, že když staří rodiče musí hodně šetřit a děti si to mohou dovolit, pomohou jim. Každopádně alespoň v okruhu mých přátel a známých z naší generace platilo a platí, že rodiče, děti, vnoučata a pokud možno i sourozenci drží pospolu a v případě potřeby si pomáhají. To se ale s příchodem nových možností hodně změnilo. Životní styl dnešních mladých je jiný, než byl před 30 lety, a je to dobře. Mohou si užívat nezávislosti a svobody skoro v každém směru. Za západními hranicemi to tak bylo i mnohem dříve, a společnost se časem přizpůsobila. Senioři si celý život spoří na důstojné stáří (měli a mají z čeho a vědí, že to budou potřebovat), vytvořili komunity pro seniory a v rámci nich dál pěstují své záliby a užívají si co nejlepší život přiměřeně zdravotním možnostem a naspořeným kontům a nevisí na dětech ani ekonomicky, ani z hlediska potřeby lidských kontaktů. *** Nechte dcery žít své životy stylem, který jim vyhovuje, ale určitě zkuste, ovšem nevtíravě a bez dalších výčitek!, znovu obnovit komunikaci. Možná budete muset ledacos spolknout, ale jste přece ta starší a životem moudřejší. Spolknete to. Ony jednou budou situaci člověka, který už nemá možnost změnit svou minulost a v budoucnosti ho sice možná čeká ještě hodně let, ale už málo možností zbohatnout, také jednou chápat. Za 20-30 let. Přeji vám, aby se vám podařilo kontakty obnovit, a pak se pokuste (nenásilně!) zjistit, co jim na vás opravdu vadí. Vy si myslíte, že je to chudoba, protože to je to, co se vám jeví jako nejvíce urážlivé. Mpžná to ale je něco jiného. Možná jsou to nějaké vaše postoje. Možná postoj k vlastnímu osudu (odevzdanost, víra v to, že někod jiný za mě musí zařídit mé štěstí, ne já sama), možná zahořklost, možná i názory na společnost a na politiku, možná něco úplně jiného. Nevém, jen střílím, ale zdá se, že je něco, za co se za vás vaše dcery, a hlavně asi jejich partněři, stydí. Možná nic takového nenajdete (ale spíše ano) a jde jen o to, že vaši zeťové chtějí žít jen své životy a pro tchána s tchyní v nich není místo. Zkuste navázat takové pravidelné kontakty s dcerami, které vaše dcery nebudou zatěžovat, a takovou formu, která jim nebude vadit. Nekritizujte je za jejich životní styl, je to jejich život, a navíc jsou mladé v jiné době, než jste byla mladá vy. Jejich generace pravděpodobně dnešnímu světu rozumí lépe a ty nůžky se budou stále rozevírat, takže když co jste pokazila, nenapravíte rychle, bude to čím dál těžší. Když jste je od sebe odvrhla, trápíte se a určitě se trápíte více než ony. Ne proto, že by byly tak špatné, ale proto, že pravděpodobně nevědí, kam dříve skočit, takže na trápení mají málo času. A hlavně mají denní kontakt se svými dětmi, které vy nevidíte růst a zdokonalovat se v poznávání světa a ten čas se nikdy nevrátí. Ony mají svůj život zaplněný aktivitami, vám naopak přebývá čas na zlé myšlenky. Ony mají ještě mnoho před sebou, vy méně. Jejich manželé se asi z výchovy nepřinesli pocit, že rodina drží při sobě a pomáhá si a že žádný kamarád, kolega, známý na sociálních sítích není v běhu celého života tak důležitý jako pokrevní příbuzní, protože kamarádi se mění, pokrevní vztahy zůstávájí až do smrti. To je ale dnes běžné. Znám mnoho párů, kde oba manželé vzešli z pospolitých rodin, které si vždy byly a dodnes jsou navzájem oporou, ale jeden z těch manželů už to za své nepřevzal. Má snacha vyrostla v rodině tak pospolité, že žádnou jinou tak pospolitou v dnešní době mezi městskými vysokoškoláky ani neznám (s průkazně dobrými výsledky, protože mají členy, kteří už opravdu potřebují pomoc zbytku rodiny k přežití, a spolupráce rodiny, střídání se, zdravotní i ekonomická pomoc v široké rodině vč. bratranců a sestřenic a jejich rodin jsou dokonalé a obdivuhodné). Snacha ten postoj ale nepřevzala, ani ke svým rodičům. Věřím, že nění pozdě nenuceně přimět i generaci již dospělých nejmodernějších lidí pochopit nenahraditelný smysl rodiny, ale klíčovou podmínkou je nezavřít si dveře. Nezkazit dobré vztahy z naší strany, nenechat vybublat emoce, nikoho nezatracovat a určitě nevyhazovat ze dveří.
Milá Olgo, mám 3 dospělé děti, 7 vnoučat a jsem v důchodu. Jen Vám chci říct, že Vás trochu chápu, ale já bych osobně nezvládla,kdybych děti občas neviděla. Začátky po jejich osamostatnění nebyly pro obě strany snadné,ale máma by se asi měla nad něco povznést. Vždycky říkám, že já s nimi musím jednat jako s máslem,ale oni by mě utřeli hned / snažím se těmto situacím vyhýbat - je to hlavně pro můj klid /.Je pravda,že možná do vztahů dávám víc, ale vrací se mi to v tom,že když něco potřebuji, tak se mám kam obrátit / snažím se ale stejně nic moc nepotřebovat/ a potom hlavně ve vnoučatech. Neptám se, jak jspou na tom s penězi, neptám se,jak v rodinách vycházejí,kdyby ale se něco dělo dětem,to bych nenechala. Protože jsem sama, nemůžu dávat žádné dary, naopak dětem říkám, že může nastat situace,kdy budu potřebovat finanční pomoc já. Vnuci ke mě rádi chodí, čtu si s nimi,hrajeme si, upeču buchty, nadělám lívance, uvařím bílé kafe a jsme spokojení.Já bych osobně určitě se snažila vztahy napravit, omluvila bych se, život strašně rychle utíká a je škoda marnit čas. Děti vyrostou a už nás nebudou potřebovat.Nechci Vám radit, jen píšu, co bych udělala já. Máte ještě štěstí, že máte manžela a nejste úplně sama, nereagujte na poznámky dcer, prostě to přejděte, pokud by se u něčem zmínily, neraďte, nevysvětlujte nic, pokud se Vás nebudou ptát, nekritizujte je, spíš je pochvalte a uvidíte, že to půjde.Budete nakonec spokojení všichni. Píšu z vlastní zkušenosti.
Olgo, nebojte. Hned jak je manžílci vymění za nový, mladší model, holky dostanou rozum a rády se vrátí s holou zadnicí a dětmi ... Ještě si jich užijete.
milá Olgo, tomu co píšete rozumím. Mám podobnou zkušenost a díky mému tehdejšímu rozhodnutí, které okolí bralo jako špatné, drsné, nehodné ,,správné" matky se nakonec ukázalo jako správné. Sice se holčina ve výběru nepoučila, nic méně velmi rychle pochopila, že matka je tu sice pro své děti, ale i ona má od určité doby právo na svůj život podle svého a není její povinností stát se jejich doživotní oddanou otrokyní .....
pro ,,starkocour" Viděla bych to stejně i když s tím rozumem si až tak jistá nejsem. Někdo se poučí napoprvé, jiný půjde 100x hlavou proti zdi s nadějí, že tentokrát ta zeď už konečně povolí ..... :-)
pro ,,ilueli" .... souhlasím
Milá Olgo, oslovte dcery, aby nám napsaly druhou stranu tohoto příběhu - a myslím, že byste se divila i vy sama...
pro ,,Gagos " .... a co myslíte že by napsaly ... pravdu ? Takových holek, kterým luxus zatemnil mozek je spousta, jsou pro ,,zlatou klec" ochotny udělat a vydržet cokoliv jen aby z ní nemusely pryč.
Paní Olgo, chtěla bych reagovat na Váš příspěvek. Přečetla jsem ho a místy mi dost zatrnulo, říkala jsem si "proboha, to snad píše moje mamka". Dovolte mi, abych i já s podělila o svůj názor, tentokrát z pohledu "té nevděčné dcery, které peníze zatemnily rozum". I já pocházím z velmi velmi velmi chudých poměrů. Pamatuju si, jak jsme počítali peníze, kolik si můžeme koupit rohlíků... pak jsem ve 20 potkala hodného a milého kluka, zamilovali jsme se do sebe a já se k němu odstěhovala, o dva roky později jsme se vzali. KDOKOLIV, koho bych si vzala, by pocházel z (na naše poměry, ve kterých jsem žila) doslova královských poměrů. Zjistila jsem, že nemusím počítat, jestli si koupím to nebo ono. Peníze mě nezkazili, nebyla jsem jak utržená ze řetězu, že si mohu něco koupit. Začali jsme rekonstruovat domek společnými silami. Když jsem na návštěvě u mých rodičů řekla, že jsme si koupili do obýváku dřevěnou podlahu, den po odjezdu mi volala rozzlobená sestra, "cože jsem to povídala, že mamka byla hrozně rozčílená, ona že si nemůže koupit ani ledničku a my dáme do obýváku pravou dřevěnou podlahu! Bylo mi to líto, myslela jsem si a dodnes si myslím, že rodiče mají být spokojení, pokud se jejich dítěti daří a radovat se s ním. ... bohužel těhle situací začalo přibývat a já už se pak bála cokoliv říct, aby to maminka nebrala jako že se vychloubám. Dokonce se mnou přestala mluvit, když jsme odjeli na zahraniční dovolenou. Pak jsem se náhle stala tou dcerou, kterou zkazily peníze, jezdí si po dovolených, kupuje si "věci". ... přesně ty samé věty, ta samá slova, co píšete vy.... proto mi tak zatrnulo. ....Přitom jsem jí několikrát nabízela, že jejich finanční problémy pomůžeme vyřešit, ale vždy s hrdostí odmítla a rozčílilo jí to... A PROČ to všechno píšu? Protože jsem se naučila, že každá mince má dvě strany. Nejde jenom říct "ona je ta špatná, ona tohle, ona tohle.. nebo ve vašem případě "ony jsou špatné, ony, ony" .... dovolte mi se Vás zeptat: a co Vy? Přejete svým dcerám štěstí a pohodlný život? Dokážete se radovat z toho, že se mají dobře? nebo byste chtěla, aby živořily se svými dětmi? U nás to bylo (a je) hlavně o tom, že moje maminka se nikdy nesmířila s tím, že jsem odešla z domu. Asi měla představu, že s ní budu bydlet nadosmrti a nadosmrti budu počítat, kolik rohlíků si můžu koupit (omlouvám se, pokud to vyzní nějak hrozně, možná je to přehnané tvrzení, ale kdo zažil, asi mě pochopí). Nechcete se zamyslet i nad sebou? Co třeba se jim ozvat a nečekat jen, až ten první krok udělá druhá strana? Nezávidíte jim trochu? Chcete vídat svá vnoučata? Tak pro to něco dělejte a jen neobviňujte jiné, prosím. Děkuji Ivana
Tak Kámoška má asi velký problém s matkou a zmiňuje věci zcela z cesty jak mimo diskuzi tak článek. Vyjadřuje se k věcem,ke kterým jí vůbec nepřísluší se vyjadřovat. Paní Olgo,Vaše dcery opravdu nic nedokázali, dokázali si jen najít movité sponzory, naprosto bez seberealizace, pokud jste jim to upřímně řekla, a to až po nějaké době, kdy jejich chování, vyčítáním Vám chudoby apod. se nedalo poslouchat, tak si nemusíte opravdu nic vyčítat. Je jasné že přerušili kontakt, ona pravda bolí a pořádná střela do ega ještě víc, a jelikož jim to tam tak nějak i možná došlo, tak hned přišli na svět dvě děti/pojistky. Můj názor
Jen bych ještě chtěla doplnit pro ty, kteří zde píší o "zlaté kleci" - lidi, nemůžeme přece soudit nějaký problém, o kterém víme jen z jedné strany. Možná, kdyby zde psaly dcery paní Olgy, taky by to bylo počteníčko.... a abych vysvětlila tu "zlatou klec" každý v tom může vidět něco jiného. Konkrétně když to vezmu na můj případ (viz příspěvek nahoře), tak já se vdala, začala jsem chodit pravidelně do práce (pro moje rodiče div nevídaný) a protože jsem byla zvyklá šetřit, dávali jsme měsíčně peníze na stranu, neměli jsme žádné dluhy a třeba po roce jsme si mohli dovolit vyměnit okna v celém domě. A to bylo taky špatně, mamka to prostě nerozdýchala. Pak jsem se z okolí dozvěděla, že o mě povídá, že jsem zlatokopka, vdala jsem se pro peníze a žiju ve zlaté kleci.... to mě teda strašně mrzelo a doteď mrzí. Nepíšu to tady proto, že chci všechny zatěžovat svými problémy, ale proto, že by si všichni spíš měli uvědomit, že nikdy nic není černobílé a není to tak, že "já jsem dobrý, takže ty zákonitě budeš teda zlý". Vždyť co každý chce, o co usiluje - aby se měl normálně, žil v klidu a bez starostí, ne? Prosím ,nesuďme aniž bychom cokoliv věděli a neznali také druhý pohled na věc.... každý dělá něco dobře a něco špatně.
Paní/pane M.M. Všichni zde upřímně sdílíme své názory. Osobně jsem z hloubky a upřímnosti některých až dojatá a mám respekt. Tak úžasnou diskuzi jsem ještě nezažila. Jinak, děkuji Vám za názor. Připouštím trošku extrémismu ve vyjadřování svých pocitů a omlouvám se, pokud se Vás to dotklo. Co se týče problému ve vztazích se svojí mamkou? O žádném zásadním nevím. Respektujeme se a máme se rády. Jak píše paní "Lenulakr" výše, někdy je dobré se povznést. Věřím, že to stojí za to. I moje maminka se často raději povznášela/povznáší, odpouští, je laskavá a v mezích svých možností velkorysá, za to si jí vážím. I já se to učím. Odpouštět, být laskavá a velkorysá. Pěkný zbytek večera.
Paní Olgo, jak Vám rozumím. Vdávala jsem se brzy a děti mám po sobě 22 měsíců. A 7 let po svatbě si dnes dávno bývalý manžel udělal další díte a odešel od nás. Krátce po rozvodu jsem potkala svého bývalého kluka a jsme spolu přes 30 let, otec dětí nejevil zájem a můj manžel je měl za své. Syn dodnes na něj nedá dopustit a říká, že pro něj je důležitý člověk, který ho vychoval než ten, co ho zplodil. Spolu jsme obě děti vychovali jsem se, jak nejlépe jsem uměli, ale s dcerou od puberty bývaly problémy, byla krutá a vydírala mě, že jí nic nekoupím, protože jí nemám ráda. Syn byl sice hlasitý a trochu uličník, ale nebyly to kardinální problémy. Dcera před prvním klukem mě nejdříve dovlekla na gynekologii pro prášky, vypadalo to, že si vše v hlavě srovnala, ale pak to propuklo. Zřejmě po svém otci má sexuální apetit, s každým klukem se nejdřív vyspala, podle toho, jaký byl v posteli, tak ho buď odkopla nebo si ho nastěhovala k sobě (bydlela v domě spolu s bratrem v domě po rodičích manžela) nebo se stěhovala k němu. Nelíbilo se mi to, říkala jsem jí vždycky, že má kluka poznat i jinak a byla jsem špatná, nepřející, nechápala jsem, jí. K tomu si hned vzala půjčku a kluka se snažila předělat k obrazu svému. Po 3-5 měsících zpravidla vystřízlivěla a stěhovala se od něj nebo ho vyhodila a mě obvinila, že jsem jí neupozornila, co on je zač. Až jsem jí řekla, že je dostatečné dospělá, své problémy si řeší sama a že doma má dveře vždycky otevřené. Taky si přes sociální sítě ztěžovala, její kamarádka tam napsala, že jsem kráva, která neví, jakou má skvělou dceru a že bych jí měla líbat p…..l a můj táta zvedl telefon a dovolil si jí říct, že rodinné problémy se řeší v rodině a ne přes internet a že by si své rodiny měla vážit. Ani na pohřeb mu nešla. Přes 3 roky se mnou nemluvila, já si prožila své období, kdy jsem se z jejího chování vzpamatovávala, chodila jsem k léčitelům, čarodějnicím i k psychologovi, kteří mě všichni dovedli k tomu, že já jí vychovala, jak nejlíp jsem uměla, ano chyby dělám jako každý člověk, ale s potenciálem, který jsem jí dala, musí ona naložit sama. Po té době, přesně 21.12.2012, kdy měl nastat konec světa a já to vzala jako začátek nového, jsem u ní zazvonila, nechala jsem se rodinou přemluvit a šla za ní. Pobrečely jsme si a udělaly tlustou čáru, tedy do nedávna jsem si myslela, že to tak je, i když jsem k ní přistupovala už s opatrností. Vdala se, měla dvě děti, manžel za nic nestojí, ale byla to její volba a oprostila jsem se komentářů, děti jsem hlídávala, kdykoliv chtěla, že manžel dá přednost sportu než by hlídal děti…, že manžel bere antidepresiva a na ně pije. Půl roku zpět se začala měnit před očima, neustále si ztěžovala na svého manžela, že má své zájmy, že jí nikdy s ničím nepomohl, v té době si prodali byt, aby rekonstruovali dům po jeho matce a bydleli u našeho syna, který často děti za svého švagra hlídal, jeho vodil podnapilého domů, zeť si proti sobě poštval "blbými řečmi" celou vesnici, ale za všechno dle mé dcery mohl její bratr. Syn mi volával, že už se doma radši nezdržuje, že se ségra s manželem pořád hádají, oba křičí na děti a neustále je bijí, což vím z vlastních zkušeností. Až na oslavě narozenin našeho vnuka, jejího synovce, kde byla spousta kamarádů dětí i našich, napadla svého synovce, tím zavařila synovi, který zrovna řešil soudně styk s dětmi, všichni zůstali stát nad její hysterickou reakcí, pak se s manželem sbalili a odstěhovali, měsíc se neozvala, pak přijela si odstěhovat i věci od nás a ten den nezapomenu. 24.11.2018 - nejprve mě napadla slovně, co jsem za matku, která nemá zájem o ní, že já a můj manžel jsme na vině, protože my jsme měli je dva sourozence – dospělé lidi rozsoudit, jak jsem jí ublížila, nikdy jsem jí neměla ráda, nepomáhala jí, nenašla jsem jí práci (když nechala vyšší školy, napsala jsem jí životopis, sepsala místa, kde by jí mohli vzít, posadila jí do auta a vozila od místa k místu), z hrobu vytáhla i mé rodiče, jak byli zlí, jak jí děda permanentně bil (můj otec nikdy nikoho neuhodil, byl havíř a bál se, že se necítí), údajně můj manžel chlastal, válel se po zemi, spočítá mi, kolik děr udělal do bytového jádra (slovy jednu a o jen proto, že ho naštvala a nechtěl jí uhodit), jak já jsem údajně lítala po ulicích ve spodním prádle (jednou mě vytočili a práskla jsem dveřmi a šla se uklidnit ven oblečená), jak jsme se o ní vůbec nestarali a vzápětí, jak strkáme nos do jejího života a když není po našem, tak jí děláme zle (že jsme si doma s manželem sedli a řekli si to spolu a dělali si starosti, ale neventilovali jsme to a do života jí nemluvili). Stupňovala výčitky, vše obrátila, zvyšovala hlas a urážky byly čím dál vulgárnější a lživější a to vše před svými dětmi, až jsem otevřela dveře a řekla jí, ať vypadne, ona mi dveře přibouchla zpátky, začala mi šermovat rukama před obličejem, tu rudou tvář, ty šílené vytřeštěné oči, až jsem se neudržela a dala jí facku. Jestli si myslíte, že se stáhla, mýlíte se, skočila na mě a mlátila mě pěstmi, až jsem se jí dokázala vzepřít, bylo to hnusné, sebrala se a odešla se slovy, že mě nenávidí, že lituje, že mě zpět pustila do života, že beze mě je šťastná a že lituje, že vůbec já jí porodila. Od té doby jsem jí psala několikrát, že chceme vidět vnoučata, nic, odezva žádná, odstřihla mě, manžela, bratra, ale i mé sestřenice a jejich děti. Je mi smutno, vnuk miloval svého dědu, bohužel., vnučka den před tím si poprvé sedla (2 roky) dědovi na klín a těšili se spolu, že půjdou na „pivo“. Vybrala si den, kdy jsem byla sama doma, jak řekl manžel i syn, kdyby tam byli, jen by se oddálilo to, co mi udělala. Pak se dozvíte, že se stýká s bývalou snachou a donáší jí a před ní synovcovi nenadává do nevychovaných spratků. Stále se s manželem snažíme pochopit, proč to udělala, vždy jsme se k ní chovali slušně, dobře Zeť se netajil tím, že nás nemusí, při tom jeho rodina vůbec nefunguje, sám je ze tří dětí a každé má jiného otce, staršího bratra vychovávali prarodiče než odešel k otci, starší sestra po rozvodu šla k otci, jemu otec tragicky zemřel a matka je dlouhodobě na antidepresivech a poslední informace je, že byli nuceni ji dát do psychiatrické léčebny. Je mi jen moc smutno a kdo ví, jestli se tohle někdy spraví. Včera mi syn napsal, že mu chybí neteřinka, jak je mu smutno, když na FB na něj vyjede vzpomínka, jak před rokem svého synovce spolu s dědou naučili během dvou dnů lyžovat a co naděláte. Vím, je to těžké, povzneste se nad tím (snažím se o to i já, mrzí mě, že svá vnoučat nebudu dál znát, pokud se stane zázrak, vazby už navždy zůstanou narušené), užívejte si manžela, občas si popláčete, ale nechoďte za nimi, ony neuznají svou "vinu", jen se budete trápit o to víc. Je mi smutno z Vaší situaci a chápu, že někdy pohár přeteče, ale nemůžeme na sobě nechat dříví řezat. Třeba někdy uznají svou chybu, třeba přijdou, možná se omluví, ale spíš ne. Já osobně už podruhé ten krok k dceři neudělám. Tehdy se manžel snažil, stýkal se s ní, snažil se nás dát dohromady, dnes řekl, že co udělala, je neodpustitelné, kdyby věděl, jak se zachová, tak nikdy nic nelepil dohromady, nikdy by si nedovolil své matce něco říct, natož na ní vztáhnout ruku, protože měl ke svým rodičům úctu, stejně i já ke svým.
Ještě k mému příspěvku, s manželem jsme se na prahu padesátky rozhodli a koupili si domeček, máme hypotéku a co se ohánět. Před časem dcera přišla, že brácha má barák a ona chce půlku, na to já, že dům je táty, nic se dělit nebude, jednou bude domek bráchy a ona jednou zdědí ten náš a odpověď: no jo, ale jak dlouho budu čekat než umřete. Vyrazila mi dech.
Milá Olgo, pokud jsou vaše dcery “přívěsky” bohatých partnerů, pak vězte, že jednoho dne vyjdou z módy. A až se to stane - a ono se to stane, zapomeňte na všechna příkoří a nabídněte pomocnou ruku - už kvůli vnoučatům, které to třeba budou schopné ocenit více, než vaše vlastní děti. Žijte teď jen pro sebe a svého manžela, nelitujte a buďte tou, kterou chcete být dle hodnot, které jsou pro vás důležité. Nelitujte sebe ani jiné - to nikam nevede. Také dělám co mohu, ale jak to všechno dopadne si jistá nejsem... držme si palce a neztrácejme víru! Hezký de všem!
Když jsem se vdala, dost lidí si myslelo, že jsem záměrně ulovila bohatého kluka. Kdo mě zná, ví, že pro mě není prvořadé mít hodně peněz. Byla jsem vychovaná ke skromnosti, jinak to ani nešlo. Ono není až tak důležité, jestli máte nábytek z luxusního obchodu nebo levný, asi je prvořadé mít takový k svojí nátuře normální, v němž se vám dobře bydlí. Nakonec se ukázalo, že ty rozdíly mezi námi jsou markantní úplně ve všem, nešlo to dohromady, děti vyrostly, my oba onemocněli, a šli jsme od sebe. On si našel přítelkyni, já žila v klidu spokojeně sama, než jsem potkala přítele. Jestli jsou ty dcery vychované dobře, až zmoudří, uznají, že patří jinam. Ona má každá mince dvě strany a ten bohatý si myslí, že vás může komandovat, že mu musíte být vděčné, že si vás vzal a i nějaká za manipulace, když je to člověk jen na ty peníze zaměřený, se objeví. Taky by si jejich bohatí muži mohli za pár let najít někoho jiného a vaše dcery dopadnou z oblak na zem dřív, než řeknou švec. Jednou svým dcerám můžete být ještě hodně užiteční. Nečetla jsem diskusi, ale být ženou bohatého muže nemusí být žádné terno.
nemáš chlastat !!!
Kdyby se toto stalo mně,odpověděla bych jim s klidem,že jsem je vychovala jak nejlépe jsem uměla,pokud vím,nikdy nestrádaly ani hladem ani ničím jiným,a když jsou ted dospělé a daří se jim po finanční stránce velmi dobře,mohly by klidně na oplátku rodičům koupt lednici,novou pračku,poukaz pro oba do lázní,nebo dovolenou.nám to ze svého okolí,není to nějaký můj výmysl,znám hodně mladých lidí,kteří když mají rodiče např.kulatiny,dostanou od dětí nějaký takový hodnotný dárek,který si nemohou dovoilt z finančních důvodů nebo jim děti chtějí přilepšit.Jsou to ale děti,z kterých rodiče nevychovali sobce.
Pro paní "felyna".No tak na vašem místě poté co bych se vzpamatovala z toho jak vám vyrazila dech,zařídila bych se podle toho o vám dcera řekla.A nechala bych udělat darovací smlouvu.Samozřejmě že ne na dceřino jméno.
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.