S výjimkou řádových sester jsem se s tím nikdy nesetkala, žáýdnou takovou ženu neznám, ale věřím, že vaše situace je těžká. Snad vám psycholog pomůže. Přesněji řečeno: možná jsem takové ženy potkala, dokonce několik, ale potkala jsem je až v době, kdy už na děti bylo pozdě. Jedna vydržela se stejně nastaveným a všemi okolo obdivovaným manželem až do jeho smrti a po jeho smrti už o životě s žádným jiným mužem neuvažovala, protože by nedostál jeho formátu (což je asi pravda). Na stáří ale byla sama, naštěstí dostatečně bohatá na to, aby vždy mohla mít pomocnice a pomocníky v domácnosti. Potřebu lásky a blízkosti ale měla a ty si za peníze koupit nemohla, chovala proto mnoho zvířat. Ostatní ženy, které znám a z vlastní vůle zůstaly bezdětné (ne že nemohly mít děti, anebo pro své dítě nenašly otce podle svých představ), zůstaly nebo zůstávají na stáří také samy. Vyrovnávají se s tím různě, některé s přehlíživostí ("Co s dětmi, jsou s nimi jen starosti, ať jsou malé, nebo velké"), některé s neskrývaným smutkem. Některé byly vdané a stalo se jim přesně to, čím vám vyhrožuje váš manžel: nějaká jináá žena se od něho nechala přivést do jiného stavu a on dříve či později za svým dítětem odešel. Shrnuto: děti nezaručují, že ve stáří nebudete sama. Ve většině případů ale úplně sama nezůstanete. Buď s dětmi, vnoučaty a pravnoučaty budete v kontaktu, možná dokonce budou vaší hlavní radostí a motorem v pozdním věku, anebo na ně aspoň budete myslet. Budete vědět, že někde jsou, budete si představovat, jak žijí, jak vnoučata rostou, budete doufat, že se případné přetržené vztahy zase napraví a bude to pro vás motiv žít. Osamělost určitě není vůbec nic hezkého v žádném věku, natož ve stáří. Pro heterosexuální ženy ve vaší situaci, které se vědomě rozhodnout nemít děti a s vysokou pravděpodobností riskují, že dříve či později ztratí i partnera (buď je opustí kvůli ženě, která bude ochotna zachovat jejich rod, anebo budou o hodně starší a děti už chtít nebudou, ale v takovém případě je jejich bezdětné partnerky asi přežijí), je důležité si ujasnit, jakými lidmi bude naplněn jejich čas zejména v době, kdy už nebudou mít kolegy a kolegyně v práci, anebo s nimi kvůli rozdílným životním stylům a starostem ztratí společnou řeč. Protože nestačí mít koníčky. Pro člověka je také klíčové být v kontaktu s jinými živými bytostmi. Někomu stačí pejsek nebo kočička, většina lidí ale potřebuje i pravidelná spojení s jinými lidmi.

Moc přemýšlíte.Děti se mi narodily v době kdy se z toho nedělala taková věda jako dnes.Prostě to patřilo k životu.Když byly dcery na světě chtěla jsem aby se jim dobře dařilo,chránila jsem je a pečovala o ně.Po otcích se nic zvláštního nechtělo a ani neočekávalo.Rozhodně neuživil rodinu a tak hurá do práce a do toho neustálého kolotoče kolem péče o rodinu.Nic jsem si neužívala-prostě normální život který vedlo dalších pár milionů rodičů.Jsem spokojená když se dcerám dobře daří a jsou zdravé.Od určitého věku se mi staly kamarádkami a to je fajn.Teď mám podobný problém jako vy , ovšem s vnoučaty.Nijak mě babičkovství nenaplňuje štěstím-jak často slýchám kolem sebe.Prostě se svými pocity jistě nejste jediná-syn je na světě a nemá cenu se v tom co cítíte moc patlat.Fungujte a bude líp.