Dovedu si to představit. Domnívám se, že tito lidé mají nějaký problém, nevědí, co s ním a ani jak to sdělit partnerovi. Tak si tak pohrávají se svými emocemi - coby kdyby, ale zároveň se jakoby chtějí napást na partnerových emocích a vyděšenosti. Prostě partnera vysávají jak upíři. Člověk je z toho vydeptaný, když vidí nějakého šílence hodinu teatrálně brejlit do šuplete s noži. To je strašná zátěž pro partnera a upřímně si myslím, že to nemá cenu zažívat. I když většinou nabádám k partnerské toleranci, tohle je příliš přes hranu.

Neudělá to. Podobných situací jsem zažila desítky, možná stovky - dopisy na rozloučenou tak, abych je vždycky rychle našla, odjezdy na motorce v hysterickém stavu s tím největším kuchyňskýcm nožem, batoh s nachystaným provazem, slzy, jak už nemůže, protože si ho nikdo neváží tak, jak si zaslouží, obchůzky se malým synem po domě, aby věděl „až tady tatínek nebude“, kde jsou uzávěry plynu, on-line sebevraždy v přímém přenosu - desítky zpráv, v jaké fázi sebevraždy už je a že to je kvůli mně, popisy zbraně, kterou právě drží a toho, jak funguje a jak mu bude dobře, až bude po všem, pomatené zprávy „z deliria“, a informace o tom, kolik prášků už sežral, veřejné posty na FB, že se právě zabíjí a že já jsem jeho vrah... je to na knihu. Kolikrát jsem alarmovala všechny v okolí, aby mu šli pomoct, hasiče...sebevraždy páchal vždy někde, kam jsem nemohla. Shrnuto - byla jsem altruistický, citlivý a milující debil. Momentálně je právě v běhu sebevražda hladem, protože už jsem toho měla plný zuby a utla to. Už třetí den prý chudák hladoví (ale pravda to asi nebude, jako všecko), protože nechápe, čím si to strašné násilí na něm (že s ním končím) zasloužil. Taková hrozná pomalá smrt - jaká já jsem bestie! To jo, při tom metráku, co má, bude umírat tři měsíce. Tak jen, abyste věděla - dělá to kvůli efektu a bude se to zhoršovat, když to neutnete. Je to divadlo na Vás, abyste se cítila vinna a zase mu chvíli zobala z ruky. Chce vás ovládat a to, že ho milujete, nevnímá jako něco, čeho by si měl vážit a opečovávat to, ale jako vaši slabinu. Je to regulérní citové vydírání. Ano, má psychický problém - demonstračky jsou součástí širšího komplexu symptomů hned u několika poruch osobnosti. Manipulace taky.

Neudělá to. Podobných situací jsem zažila desítky, možná stovky - dopisy na rozloučenou tak, abych je vždycky rychle našla, odjezdy na motorce v hysterickém stavu s tím největším kuchyňskýcm nožem, batoh s nachystaným provazem, slzy, jak už nemůže, protože si ho nikdo neváží tak, jak si zaslouží, obchůzky se malým synem po domě, aby věděl „až tady tatínek nebude“, kde jsou uzávěry plynu, on-line sebevraždy v přímém přenosu - desítky zpráv, v jaké fázi sebevraždy už je a že to je kvůli mně, popisy zbraně, kterou právě drží a toho, jak funguje a jak mu bude dobře, až bude po všem, pomatené zprávy „z deliria“, a informace o tom, kolik prášků už sežral, veřejné posty na FB, že se právě zabíjí a že já jsem jeho vrah... je to na knihu. Kolikrát jsem alarmovala všechny v okolí, aby mu šli pomoct, hasiče...sebevraždy páchal vždy někde, kam jsem nemohla. Shrnuto - byla jsem altruistický, citlivý a milující debil. Momentálně je právě v běhu sebevražda hladem, protože už jsem toho měla plný zuby a utla to. Už třetí den prý chudák hladoví (ale pravda to asi nebude, jako všecko), protože nechápe, čím si to strašné násilí na něm (že s ním končím) zasloužil. Taková hrozná pomalá smrt - jaká já jsem bestie! To jo, při tom metráku, co má, bude umírat tři měsíce. Tak jen, abyste věděla - dělá to kvůli efektu a bude se to zhoršovat, když to neutnete. Je to divadlo na Vás, abyste se cítila vinna a zase mu chvíli zobala z ruky. Chce vás ovládat a to, že ho milujete, nevnímá jako něco, čeho by si měl vážit a opečovávat to, ale jako vaši slabinu. Je to regulérní citové vydírání. Ano, má psychický problém - demonstračky jsou součástí širšího komplexu symptomů hned u několika poruch osobnosti. Manipulace taky.

Obávám se, že s takovým člověkem není možné trvale žít a normálně vycházet. Jsou různé typy partnerů. Tohle bude manipulátor, co z druhého šikovným způsobem vysává energii a sám při tom pookřívá. Dělá se zajímavým, vzbuzuje pozornost, soucit, upevňuje si pozici u druhých. Láska neláska, potřebuje zaměstnat a pořádně zapřáhnout. V manželství i já byla tím motorem, co odvedl 90 procent práce doma, na zahradě, ve výchově. Manžel byl kritik, rejpal a mlátič prázdné slámy. Měl na to čas, protože já hloupá dělala všechno a on se jen vezl. Podporován rodiči, kteří v jedináčkovi viděli zázrak. Když je tandem dvou nevyvážený, jeden maká a druhý prostě kecá. Dnešní situace je taková, že když se ohlédne, nikam to nedotáhl, o nic se nepřičinil, a je sám. Pardon. Dotáhl to až k rozvodu, aby mě vytrestal. Asi si neuměl spočítat, že mi bez něj bude líp. Profesně jsem úplně jinde / nikdo mě nebrzdí a nesráží/, koníčky a kamarády mám / nikdo mě od nich manipulací neodřezává/ a jsem spokojená ve vlastním bydlení /byť za cenu krvavého šetření/. On nemá ani jedno. Je sám. Děti k němu nic netáhne. Co fakt umí, vrtat do věcí, do nichž mu nic není. Ze všeho mu zbyly jen ty kecy a nesmyslné plány. Dneska jsou to monology. Když přijde s nějakým úžasným nápadem / přestavba zděděného domu/, klepou si děti na hlavu, poněvadž člověk, který si po sobě není schopen umýt nádobí, podlahu a vanu, ten by měl podobné plány pustit z hlavy a soustředit se na malé cíle příštích dnů. Když chce vydírat nebo být zajímavý, spustí starou písničku. Život je na nic /je takový, jaký si ho kdo udělá/, je sám /čistě svojí zásluhou, /ta, co přišla po mně, ho prokoukla daleko rychleji a podle toho se i zachovala/, nikdo mu s ničím nepomůže /všichni máme co dělat, na rozdíl od něj totiž všichni pracujeme a jakákoli pomoc by měla být snad na oplátku, ne že jednomu se bude pomáhat pořád a to když si pískne nečekaně třeba v deset večer/. Martě, která sem napsala, bych poradila jediné: až zase bude ten magor vyhrožovat, poraďte mu, aby se dobře rozhodl, jakým způsobem se sprovodí ze světa, neboť to pro něj bude lepší, než tady zaclánět. A pečlivě za ním zavřete dveře jednou provždy.

Obávám se, že s takovým člověkem není možné trvale žít a normálně vycházet. Jsou různé typy partnerů. Tohle bude manipulátor, co z druhého šikovným způsobem vysává energii a sám při tom pookřívá. Dělá se zajímavým, vzbuzuje pozornost, soucit, upevňuje si pozici u druhých. Láska neláska, potřebuje zaměstnat a pořádně zapřáhnout. V manželství i já byla tím motorem, co odvedl 90 procent práce doma, na zahradě, ve výchově. Manžel byl kritik, rejpal a mlátič prázdné slámy. Měl na to čas, protože já hloupá dělala všechno a on se jen vezl. Podporován rodiči, kteří v jedináčkovi viděli zázrak. Když je tandem dvou nevyvážený, jeden maká a druhý prostě kecá. Dnešní situace je taková, že když se ohlédne, nikam to nedotáhl, o nic se nepřičinil, a je sám. Pardon. Dotáhl to až k rozvodu, aby mě vytrestal. Asi si neuměl spočítat, že mi bez něj bude líp. Profesně jsem úplně jinde / nikdo mě nebrzdí a nesráží/, koníčky a kamarády mám / nikdo mě od nich manipulací neodřezává/ a jsem spokojená ve vlastním bydlení /byť za cenu krvavého šetření/. On nemá ani jedno. Je sám. Děti k němu nic netáhne. Co fakt umí, vrtat do věcí, do nichž mu nic není. Ze všeho mu zbyly jen ty kecy a nesmyslné plány. Dneska jsou to monology. Když přijde s nějakým úžasným nápadem / přestavba zděděného domu/, klepou si děti na hlavu, poněvadž člověk, který si po sobě není schopen umýt nádobí, podlahu a vanu, ten by měl podobné plány pustit z hlavy a soustředit se na malé cíle příštích dnů. Když chce vydírat nebo být zajímavý, spustí starou písničku. Život je na nic /je takový, jaký si ho kdo udělá/, je sám /čistě svojí zásluhou, /ta, co přišla po mně, ho prokoukla daleko rychleji a podle toho se i zachovala/, nikdo mu s ničím nepomůže /všichni máme co dělat, na rozdíl od něj totiž všichni pracujeme a jakákoli pomoc by měla být snad na oplátku, ne že jednomu se bude pomáhat pořád a to když si pískne nečekaně třeba v deset večer/. Martě, která sem napsala, bych poradila jediné: až zase bude ten magor vyhrožovat, poraďte mu, aby se dobře rozhodl, jakým způsobem se sprovodí ze světa, neboť to pro něj bude lepší, než tady zaclánět. A pečlivě za ním zavřete dveře jednou provždy.

Obávám se, že s takovým člověkem není možné trvale žít a normálně vycházet. Jsou různé typy partnerů. Tohle bude manipulátor, co z druhého šikovným způsobem vysává energii a sám při tom pookřívá. Dělá se zajímavým, vzbuzuje pozornost, soucit, upevňuje si pozici u druhých. Láska neláska, potřebuje zaměstnat a pořádně zapřáhnout. V manželství i já byla tím motorem, co odvedl 90 procent práce doma, na zahradě, ve výchově. Manžel byl kritik, rejpal a mlátič prázdné slámy. Měl na to čas, protože já hloupá dělala všechno a on se jen vezl. Podporován rodiči, kteří v jedináčkovi viděli zázrak. Když je tandem dvou nevyvážený, jeden maká a druhý prostě kecá. Dnešní situace je taková, že když se ohlédne, nikam to nedotáhl, o nic se nepřičinil, a je sám. Pardon. Dotáhl to až k rozvodu, aby mě vytrestal. Asi si neuměl spočítat, že mi bez něj bude líp. Profesně jsem úplně jinde / nikdo mě nebrzdí a nesráží/, koníčky a kamarády mám / nikdo mě od nich manipulací neodřezává/ a jsem spokojená ve vlastním bydlení /byť za cenu krvavého šetření/. On nemá ani jedno. Je sám. Děti k němu nic netáhne. Co fakt umí, vrtat do věcí, do nichž mu nic není. Ze všeho mu zbyly jen ty kecy a nesmyslné plány. Dneska jsou to monology. Když přijde s nějakým úžasným nápadem / přestavba zděděného domu/, klepou si děti na hlavu, poněvadž člověk, který si po sobě není schopen umýt nádobí, podlahu a vanu, ten by měl podobné plány pustit z hlavy a soustředit se na malé cíle příštích dnů. Když chce vydírat nebo být zajímavý, spustí starou písničku. Život je na nic /je takový, jaký si ho kdo udělá/, je sám /čistě svojí zásluhou, /ta, co přišla po mně, ho prokoukla daleko rychleji a podle toho se i zachovala/, nikdo mu s ničím nepomůže /všichni máme co dělat, na rozdíl od něj totiž všichni pracujeme a jakákoli pomoc by měla být snad na oplátku, ne že jednomu se bude pomáhat pořád a to když si pískne nečekaně třeba v deset večer/. Martě, která sem napsala, bych poradila jediné: až zase bude ten magor vyhrožovat, poraďte mu, aby se dobře rozhodl, jakým způsobem se sprovodí ze světa, neboť to pro něj bude lepší, než tady zaclánět. A pečlivě za ním zavřete dveře jednou provždy.

Omlouvám se, komentář mi tam skočil dvakrát. Každopádně z Vašeho článku je nejdůležitější věta: „Jakmile není po jeho.“ Tam je klíč. A někde v jeho minulosti, pravděpodobně v dětství v nějakém důležitém vztahu. Ve vás a jakékoli změně Vašeho chování řešení těchto problémů nehledejte, ztratila byste léta života a tuny energie úplně zbytečně.

Obávám se, že s takovým člověkem není možné trvale žít a normálně vycházet. Jsou různé typy partnerů. Tohle bude manipulátor, co z druhého šikovným způsobem vysává energii a sám při tom pookřívá. Dělá se zajímavým, vzbuzuje pozornost, soucit, upevňuje si pozici u druhých. Láska neláska, potřebuje zaměstnat a pořádně zapřáhnout. V manželství i já byla tím motorem, co odvedl 90 procent práce doma, na zahradě, ve výchově. Manžel byl kritik, rejpal a mlátič prázdné slámy. Měl na to čas, protože já hloupá dělala všechno a on se jen vezl. Podporován rodiči, kteří v jedináčkovi viděli zázrak. Když je tandem dvou nevyvážený, jeden maká a druhý prostě kecá. Dnešní situace je taková, že když se ohlédne, nikam to nedotáhl, o nic se nepřičinil, a je sám. Pardon. Dotáhl to až k rozvodu, aby mě vytrestal. Asi si neuměl spočítat, že mi bez něj bude líp. Profesně jsem úplně jinde / nikdo mě nebrzdí a nesráží/, koníčky a kamarády mám / nikdo mě od nich manipulací neodřezává/ a jsem spokojená ve vlastním bydlení /byť za cenu krvavého šetření/. On nemá ani jedno. Je sám. Děti k němu nic netáhne. Co fakt umí, vrtat do věcí, do nichž mu nic není. Ze všeho mu zbyly jen ty kecy a nesmyslné plány. Dneska jsou to monology. Když přijde s nějakým úžasným nápadem / přestavba zděděného domu/, klepou si děti na hlavu, poněvadž člověk, který si po sobě není schopen umýt nádobí, podlahu a vanu, ten by měl podobné plány pustit z hlavy a soustředit se na malé cíle příštích dnů. Když chce vydírat nebo být zajímavý, spustí starou písničku. Život je na nic /je takový, jaký si ho kdo udělá/, je sám /čistě svojí zásluhou, /ta, co přišla po mně, ho prokoukla daleko rychleji a podle toho se i zachovala/, nikdo mu s ničím nepomůže /všichni máme co dělat, na rozdíl od něj totiž všichni pracujeme a jakákoli pomoc by měla být snad na oplátku, ne že jednomu se bude pomáhat pořád a to když si pískne nečekaně třeba v deset večer/. Martě, která sem napsala, bych poradila jediné: až zase bude ten magor vyhrožovat, poraďte mu, aby se dobře rozhodl, jakým způsobem se sprovodí ze světa, neboť to pro něj bude lepší, než tady zaclánět. A pečlivě za ním zavřete dveře jednou provždy.

Omlouvám se...nešlo to odeslat....

Omlouvám se...nešlo to odeslat....

ad Kalupinka - to jo, mně taky :D. Když už to odešle bez toho, že by to člověk poznal, tak bych uvítala tlačítko na smazání vlastního příspěvku.

Není to tak jednoduché, jak to vypadá a on zřejmě to, co říká, myslí v té chvíli zcela vážně. Je to skutečná nemoc - nebo říkejme tomu klidně eufemismem "porucha", ale to nic nemění na tom, že ten člověk trpí a bez terapie to nedokáže kontrolovat. A samozřejmě zatím ani nechce, protože mu to pomáhá něčemu čelit - něčemu, co ho bolí a nedokáže to řešit jinak, i když si třeba uvědomuje, že to bolí i ty kolem něj. Jenže problém je, že on to tomu okolí přímo za vinu klade, že se tak cítí - je to něco jako emoční halucinace - cítíte něco, co v dané situaci cítit nemáte. Vědci zjistili, že hlavním znakem, který spojuje lidi s tímhle vnímáním světa je defétismus (poraženectví) a pocit, že vše je v daný moment definitivní, marné a konečné. Jediným řešením je partnerská terapie a naučit se v dané situaci říct: "Neblbni - tohle vyřešíme jinak - já Ti pomůžu pochopit, že to není konec světa a že ta situace má spoustu jiných řešení - možná ne tak jednoduchých a rychlých, ale stojí za to je napřed zkusit..." A ano - bohužel mám osobní zkušenost - ovšem z opačné strany - od dětství trpím psychickými problémy a také bipolární poruchou, jejíž součástí je právě takováto porucha osobnosti s histriónskými (divadelními) sklony a sebevražednými myšlenkami. Rozdíl mezi mnou a neléčeným jedincem je v tom, že já mám takzvaný "náhled". To znamená, že vím, proč se mi to děje a snažím se s tím bojovat a když už do toho ostatní nechtíc zatahuji, snažím se jim vysvětlit, že to nedělám schválně a že ty myšlenky jsou skutečné a neumím s nimi bez pomoci sám bojovat a že pokud mi v takový moment ukážou jiné řešení, hysterický záchvat přejde a já si uvědomím, že to byla blbost. A ano - mám za sebou jeden téměř úspěšný a rozhodně ne demonstrativní pokus o sebevraždu - ještě když jsem žil s rodiči a byl jsem na tom psychicky opravdu zle, zamknul jsem se o půlnoci v pokoji a zapil léky litrem a půl vodky. Našli mě až za 8 hodin (doufal jsem, že mě najdou až už bude pozdě - netušil jsem, že to bude trvat tak dlouho) skoro udušenýho zvratkama a strávil jsem několik dní v komatu. Naštěstí jsem vyvázl bez následků, ale rozhodně jsem to přežít nechtěl a rozhodně to nebyla demonstračka. Prostě nevěřte tomu, že kdo o tom mluví, ten to neudělá - naopak - potřebuje terapii (ideálně partnerskou) a trpělivý přístup, který mu pomůže se přestat chovat manipulativně (ale těch myšlenek se stejně nikdy nezbaví - je to druh osobnosti - jen se naučí odvézt o nich pozornost jinam). Jinak to může být fajn člověk, ale takovýhle emoční problém dělá ze života peklo jemu i okolí - to je jasné. Řešit se to ale dá, jen to chce trpělivost, lásku, otevřenost a jasně ukázat, že manipulace vztah zničí, že se musí nahradit důvěrou a domluvením se na jiném řešení problémů.

ad Cimroman - Děkuji za naději, kterou svým příspěvkem do celé situace vnášíte. Zásadní otázkou ale zůstává, jak přimět takového člověka, aby se šel léčit. Když nechce, protože problém je přece „u těch druhých“. Poraďte. Také s Vámi nesouhlasím, že porucha osobnosti je ke slovnímu spojení „skutečná nemoc“ eufemismus - spíš naopak. Porucha osobnosti a psychická nemoc jsou dvě různé věci - kdyby člověk s histriónskou poruchou osobnosti zabil (není to zas tak neobvyklé, součástí té poruchy bývají právě manipulace a lži - a to je vždycky risk odhalení a pád z piedestálu superhrdiny), nepůjde do psychiatrické léčebny, ale do vězení. Psychická nemoc zbavuje trestní zodpovědnosti, porucha osobnosti ne. Poruchy osobnosti bývaly shrnuty pod pojem „psychopatie“.

No to máte pravdu s tou kvalifikací poruch osobnosti - ovšem to je právě jen alibismus systému a způsob, jak se zbavit odpovědnosti za tyto jedince, které společnost vytváří především tím, že je nechává například týrat jako děti. Podle zákona v tom možná rozdíl je, ale pro toho člověka ne - to vás můžu ubezpečit z vlastní zkušenosti - jak říkám. Tohle si nikdo nevybírá. Můžu snad za to, že moje matka byla alkoholička nebo že moji rodiče na sebe celé moje dětství křičeli a byli k sobě vulgární a agresivní? A víte, co mi řekli, když jsem začal chodit k psycholožce, abych řešil následky, které jsem si z toho dětství odnesl? Že je tam chodím pomlouvat a že psycholožka mě jen štve proti nim a oni to se mnou myslí přece dobře. Skončilo to tou sebevraždou a nakonec tím, že mě o půl roku později odvezli z domu sanitkou do blázince. Už jsem se tam nevrátil a od rodičů se držím tak daleko, jak to jen jde. Dokonce i příjmení jsem si nakonec radši změnil. Pro mě v tom není žádný rozdíl, jestli je to nemoc nebo porucha, jestli mě zavřou do vězení nebo do blázince když někoho zabiju. To na mém utrpení absolutně nic nemění. Jen jedna věc: Pokud nechcete, aby člověk spáchal sebevraždu, snažte se naslouchat, o co vás vlastně žádá - pokud vás vydírá a chce po vás něco, na co nemá nárok - předejte ho do péče odborníků (zavolejte záchranku, až to udělá, musí ho hospitalizovat a v případě že je nebezpečný sám sobě nebo okolí, soud může předběžným rozhodnutím rozhodnout o hospitalizaci nucené než nebezpečí pomine). Ale pokud volá o pomoc a chce po vás porozumnění a lásku (i když se přitom třeba chová naivně jako dítě), zkuste ho pochopit a najít řešení, protože i když vám to třeba přestane říkat, aby vám neubližoval, jednoho dne to dotáhne do konce, když se nic nezmění. Možná i proto, aby vás potrestal, ale především proto, že mu na životě nebude záležet, pokud mu v něm něco podstatného chybí. A to je důvod k zamyšlení. Nemyslím tím rozmazlovat, ale zajímat se... Dělejte prostě i nemocným lidem svět takový, aby v něm i přes svoji nemoc (nebo poruchu) žít chtěli, i když vám jejich požadavky možná přijdou dětinské - třeba je to, co po vás požadují pro ně tak zásadní, že bez toho žít nejsou schopni a nutit je k tomu je nesmysl - to už jim raději dopřejte klid, ať si na sobě tu eutanazii provedou a zbaví se utrpení, než je nutit žít něco, co nechtějí.

Ještě dodám, že jsem žil 16 let s manželkou, která na rozdíl ode mně měla opravdu vážnou poruchu osobnosti a manipulativní vyhrožování sebevraždou jsem od ní zažíval co chvíli. Rozdíl byl v tom, že ona nepředkládala žádné rozumné požadavky, co by potřebovala změnit, aby byla šťastná a neměla sebevražedné myšlenky - ona si opravdu jen něco vynucovala jako dítě, aby bylo po jejím. Chovala se asociálně, já se o ni staral, poslouchal lži a výmluvy a věčně za ni řešil následky. Takže to znám i v téhle podobě. Přesto ji pořád miluju, i když už jsme konečně rozvedení a nabízel jsem jí i, že se k ní vrátím, když se sebou konečně začne něco dělat. U mě je ovšem situace jiná. Já mám přehnané požadavky na slušnost lidí k sobě a bolí mě, když vidím, že svět je nemocný a nechce se mi v něm žít. A když mi třeba rodiče říkali, že nemám právo si vzít život, oponoval jsem jim, že to právo mám, pokud mě oni nutí žít ve světě, který se mi hnusí svou amorálností. Tak asi tak.

A nedá mi to, abych na závěr nepřidal jednou svou básničku (psychopati je obvykle nepíšou, takže dejme tomu, že trpím spíš posttraumatickou stresovou poruchou než psychopatií, protože mám lidi rád a každému se snažím spíš pomáhat a mám prý v sobě nezvyklou míru empatie - nu - posuďte sami a zkuste pochopit, jak myslí lidi jako já (lidi s celoživotníma sebevražednýma myšlenkama) a jestli na tom něco nebude... Je to autobiografické - u toho metra jsem stál často a přemýšlel nad tím - a občas to někdo i udělá a v televizi potom řeknou, že byl prostě nemocnej, ale tak jednoduchý to není, víte? Víc jich najdete případně na Písmáku pod mým profilem Induan - napsal jsem básniček o lásce a smrti celou sbírku, když jsem byl v blázinci nebo se utápěl v depresích a mániích) Maso v kolejišti Temná naděje vtáhne pod metro, z krátké koleje tělo odmetlo. Strašlivé naposled, pak bolest přestala, duše odešla anebo zůstala... Maso v kolejích, den se zastavil, všichni nadávaj: "zas ňákej debil!" Smrt jim jedno je, však je tu útěcha, že někam pozdě jdou, chladné je nenechá. Proč zrovna takhle? Lepší způsob nenašel? Možná, že metro prostě nesnášel. Ty davy konečně zastavil na chvíli, Možná, že zbytečně popel se rozptýlí. TV však vysílá vesmírem bez duše, příběh o psychické metra poruše.

Ano, asi je nejdůležitější rozeznat manipulaci a volání o pomoc. Protože nikdo normální nechce, aby jeho milovaný spáchal sebevraždu. Takže ohledně rozlišení - pokud je to volání o pomoc, jaký důvod má ten člověk vytrvale odmítat léčení? Proč volá o pomoc, když nechce nic udělat pro to, aby se mu to nedělo? Já mám jedinou odpověď - že to není volání o pomoc, ale promyšlená manipulace s okolím. Tedy jestliže někdo tímto způsobem volá o pomoc (jako Vy), tak ji taky přijme a jde se léčit (jako Vy). Jestliže ji nepřijme, není to volání o pomoc. Taky mluvím z vlastní zkušenosti. Když se situace opakuje, naléhavost „sebevraždy“ se časem stupňuje. Nedá se spočítat, kolikrát jsem mu nabídla, že s ním tu terapii projdu, že to zvládeme, že mu pomůžu - u psycholožky jsme spolu byli jedinkrát. Výsledek té hodiny, kterou bych nazvala spíš exhibicí (racionální logické myšlení, jiskřící inteligence, humor, psycholožka byla okouzlena) byl, že on neví, co tam dělá, že je tam kvůli mě, ale že je schopen mi to, že jsem zrušila svatbu, odpustit. Další terapie po dalších „sebevraždách“ a neskutečnýcjh lžích, z nichž jedna mě málem stála život, mi důsledně tajil (prý je to jeho věc), a když jsem si jednou vymohla, že tam půjdu s ním, jako podmínku pokračování vztahu, tak jsem seděla v plné aule obrovského střediska, nevěděla jsem ani, do jakých dveří vlezl a jestli něco řešil už vůbec ne. A jak jsem psala výše - říkat mi, že to udělá, nepřestal. Naopak. Ale když jsem jednou na základě on-line sebevražedného zpravodajství opravdu věřila, že je ve stavu, kdy už si ani nemůže zavolat pomoc (byl v zahraničí) a zavolala jsem tam hasiče, akorát mi pak řekli: „Telefon zvedl, odpovídá úplně normálně, nedělejte si starosti, takových jsme tu měli!“ Jinak s Vámi plně souhlasím - do kriminálu patří především ti, kdo se takto podepíší na dětech. Víc jak devadesát procent kriminálníků bylo v dětství obětmi. Jsem přesvědčená o tom, že i on. Už proto, že jediný člen jeho rodiny, kterého mi během deseti let vztahu představil, byl jeho mrtvý otec. Chodili jsme na jeho hrob, kupoval tam květiny za tisíce. Takový pozorný, milující, citlivý syn! A pak jsem zjistila, že to nebyl jeho otec.