Já to v podstatě považuji za normální, když jsem se někdy před 40-kou opravdu zamyslela, jestli znám bezproblémové manželství, kde se takové věci nedějí, tak ani 1. Nedávno jsem četla článek, kde se znova opakovalo, že nejsme monogamní, je to pro lidi nepřirozené. A ženy nezůstávají pozadu...takže když se to stalo mě po 22 letech, v podstatě jsem byla připravena. Sice to bolelo i tak, byli jsme na sebe hodně zvyklí, fungovali jsme dobře jako pár, bezdětný. Ale "dala jsem mu svobodu", přes všechny prosby, už bych mu nikdy nevěřila a ani já jsem nebyla nevinná. Teď si užívám svobody, klidu, prostě těch výhod, kdy je člověk sám a nemusí se na nikoho ohlížet a nikdy bych nevěřila, jak je to konkrétně pro mne fajn, člověk opravdu sám sebe nezná. A zpovzdálí sleduji, jak manžel už vzdal ty o 10 let mladší, prý ještě nemají rozum :-) ( no nevím, ve 38 ?, to nebude tím ), teď je s ženou starší než jsem já. Zpět už bych nechtěla, ale takto ho můžu mít zase ráda. Nasmála jsem se, když mi popisoval ty krachy, teď mu přeji, ať mu to už vyjde. Už o to bojuje 5 let.