Pavlo, svůj příběh jste psala dávno a mezitím už jistě máte doma miminko a vše je posunuté. Pro vaši dceru to samozřejmě nebyl šťastný vstup do puberty, ale znám dva páry, které dopadly jako vy (pro oba rodiče také šlo o druhé manželství a společné děti manželé neměli) a oba tato výchova vnoučka neobyčejně stmelila. Jeden z těch párů už nežije a v závěru života přiznávali, že to byla nejšťastnější věc, která je mohla potkat. Udělala z jejich páru "opravdovou rodinu", kterou by jinak už nezaložili (byli starší než vy). Z vašeho dopisu myslím, že to zvládnete také. Pravda je, že jednou, možná až za mnoho let, ve vaší dceři asi vzroste žárlivost, protože v ní se mateřský cit teď plně nerozvine a dítě bude mít blíže k vám, a ve vašem vnoučeti jednou také začne hlodat červík, až bude chtít plně poznat svou identitu. (Předpokládám, že mu samozřejmě nebudete tajit, kdo je jeho pravá máma, ale také předpokládám, že tou jeho nejbližší, tzv. souvztažnou" osobou budete vy a někdy v pibertě si v sobě začne třídit vztah přímých genů a těch, kdo mu byli v dětsví a mládí nejbližší. Tím spíš, že biologického otce nebude znát. Myslím, že to zvládnete. Pokud vaše dcera šťastně dostuduje a lidsky dospěje, bude pro své dítě prima kamarádka a vy pro ně budete "ta pravá máma". Snažte se jen předejít tomu konfliktu, že na vás vaše dcera za to bude žárlit.