Jitka se ptá:

Dobrý den, můj dotaz se ani tak netýká mě, ale mé utrápené kamarádky (věk 48 let). Ta se se svým mužem (jsou svoji 22 let, mají jediného, dospělého syna, který jezdí domů jen na návštěvy) před půl rokem dohodla na jakémsi odloučení (na zkoušku, prý se uvidí, co a jak dál - o rozvodu však během té doby nepadlo ani slovo), kdy ona zůstala bydlet v místě jejich společného bydliště a manžel se odstěhoval ke své mamince. Moje kamarádka, která přijela na nezvanou nástěvu potkala u svého muže 'u svíček a u láhve šampaňského' novou 30-ti letou kamarádku svého muže...jak on sám řekl, je to zatím jen jeho kamarádka, do které se ovšem zamilovat 'platonicky' a podle toho co říká a jak se chová neplánuje návrat k manželce, spíše 'sní', 'plánuje' si budoucnost s tou svojí kamarádkou ...představuje si sám sebe jako budoucí otec jejího syna, prověřuje si tuto kamarádku, zda jí náhodou nejde jen o 'prachy', ale co mě zaráží nejvíc, vůbec se své ženě neomlouvá, nic nevysvětluje, neutěšuje ji... Moje kamarádka se velmi trápí, nejí, nespí, mizí mi před očima, trápila se vlastně celého půl roku co byli od sebe, měla po celou dobu velké deprese, jen to nechtěla být ona, kdo zase udělá ústupek, čekala až přijde on...najednou si je jistá tím, že chce svého muže zpět, za každou cenu i za cenu těchto ústupků...co jí mám poradit? myslíte, že mají ještě šanci.. Děkuji za Vaši odpověď

Váš příběh mi evokuje známé klišé. Znám mnoho mužů ze svého okolí, kteří své partnerce neumí říct, že ve vztahu nejsou spokojení nebo vidí jako jediné řešení rozchod. Vyhýbají se definitivním odhodláním. Vedou je k tomu různé důvody. Většinou malé sebevědomí, falešný ohled na partnerku, neschopnost řešit stresové situace nebo ženské slzy. Ty pro nás bývají strašákem. Zdánlivě pak své rozhodnutí nazývají jako odloučení nebo pauzu a očekávají, že to pro partnerku nebude tolik bolestné a časem by na ně mohla zapomenout a situace bude o to jednodušší. Vaše kamarádka svému manželovi vyšla vstříc a dala mu čas. Myslím si, že se vzdala příliš snadno. Nechala ho jít a čekala, že to nějak samo dopadne. Možná ne, ale více se o tom nerozepisujete. Avšak připadá mi z Vašeho popisu, že její manžel se už rozhodl. Možná nechápe, že takhle je to pro ni jen horší, když ji nechává žít v naději. Radím, aby se ti dva sešli na neutrálním, klidném místě v restauraci a o celé věci si pohovořili. Měli by si otevřeně říct, zda má jejich vztah pro oba stejnou cenu. A to bývá těžké. Vyslovit něco, na co se bojíme znát odpověď. Je to však lepší, než donekonečna doufat a mučit se jenom svými domněnkami. Oba dobře ví, čeho si na tom druhém váží a co všechno je spojuje a to by mělo být téma, které by společně měli otevřít. Dva lidé, kteří se mají rádi a respektují se, nehrají hru na čekanou, kdy jeden domov opouští a druhý vše snáší a čeká vždy s otevřenou náručí. Vaše kamarádka má svou cenu a má nárok na lásku a zájem ze strany svého protějšku a je to jen její volba, pokud chce setrvávat v tomhle mrtvém bodě. Pokud bych měl odpovědět na Vaši otázku, zda tihle dva mají ještě šanci, tak ano i ne. Odpověď na ni si řeknou jen oni sami.