Neznámá se ptá:

Dobrý den. Chtěla bych se zeptat jestli může být muž šťastný a spokojený ve vztahu bez dětí.Jsme manželé 5 let, děti nemáme, ne proto že nemůžeme, ale proto že nechci. Je možné, že se s tím muž vyrovná a nebude mu to vadit? Zatím teda mi osobně spíš vadí narážky jeho maminky na to, že mám plnit závazky z manželství vyplývající a mít děti než bude pozdě a zůstaneme sami.Že ona je měla po dvacátém roce a nám je 35 a 37let a nemáme je. Můj důvod nemít děti má více důvodů. Jednak dětství, žila jsem sice s rodiči, později jen s matkou (rozvod), ale často jsem si říkala, že bych se měla možná lépe v dětském domově. Dalším faktorem je finanční situace a dluhy na bydlení, které si nedovedu představit hradit z mateřské. No a posledním faktorem je společnost a nechuť žít v tomto světě a rodit do tohoto světa děti. Trpím depresemi, mám to částečně asi dědičné. Jeden z mých dědečků spáchal sebevraždu, když byli mému otci čtyři roky. S vlastními rodiči se nestýkám, možná se jim tím ,že část rodiny vymře chci i pomstít, nevím. Často přemýšlím, že jsem udělala chybu a svého manžela si neměla brát, protože mu tak vlastně můžu ubližovat, ale na to už je pozdě. Vím, že manžel děti chce, ale prý ne adoptované, což jsem mu již nabídla. No a teď nevím co dělat. Rozvézt se a odejít? Mít děti přestože je nechci? Nechat to jak to je a věci neřešit?

Milá neznámá, je škoda, že jste toto spolu důkladně neprobrali před svatbou. Přesto to nemusí být nutně konec pro váš vztah. Aby to mohlo fungovat, musíte mít oba nutně společný velký koníček, nebo aktivitu, která neexistenci dětí může nahradit. Musíte život naplnit jinak a hlavně manžel musí toto naplnění intenzivně cítit, jinak uteče. A tou aktivitou myslím něco opravdu zásadního, ne sbírání známek a chození na fotbal. Neznám vás, abych mohl být konkrétnější, ale tohle bude podle mě kámen úrazu. A adopci dětí bych v Tvém případě rozhodně nevolil. Hlavně to nevzdávej, Tvůj muž za to přeci stojí!