Lenule se ptá:

Dobrý den, mám problém, se kterým bych potrebovala trosku pomoct. Je mi 27 let.Jsem vdaná pet let. Letos jsme dostavěli dum, deti nemame. Mám milence, no, vlastne jsme spolu jeste nespali, ale zamilovali jsme se do sebe a trva to uz pet mesicu, chodime na kavy a strasne si to uzivame. Jen je problem, jedine co me drzi u manzela (uz spolu nespime vic jak 3 mesice a ani pred tim to nebylo moc caste,) je ten zatracenej barak, ktery postavil muj tata. Nebyl by to takový problem, kdyby se pred dvema lety moje sestra nerozvedla a neprodali barak, ktery jim take postavil tata. Strasne tezce to pak nesl. Je to pro me strasne stresujici, bydlet pod jednou strechou s clovekem, ktereho beru uz jen jako kamarada. A pritom bych nejradsi byla s tim druhym. Nevim, jestli to nejak prekonat, vztah s tim druhym ukoncit, zalozit rodinu a doufat, ze to bude lepsi. Nemate nejaky napad co s tim? Dekuji za odpoved.

Mám nápad, Lenule... A určitě jsem si jej nevymyslel geniálně teď. Vlastně jej navrhuješ už i sama, na konci svého povídání... Evidentně Ti trochu ujasnění si faktů prospělo...

Pokud vím, tak když jsi se vdávala, si řekla (panu starostovi, nebo knězi) že budeš se svým manželem "v dobrém i zlém". V Tvém povídání o žádném, ani potenciálním zle není slyšet... Máš se dobře, vypadá to dokonce, že výborně... Máš vše... Možná až příliš. A co nemáš, si určitě zařídíš, když bys chtěla. Například, plnou rodinu se svým manželem...

U nás na východním Slovensku je přísloví "Od dobroty pši bešňejú" (psáno foneticky, "východniarské nářečí"), v překladu něco jako, že když se psi mají příliš dobře, vztekají se, dostanou vzteklinu, tak něco...

Tak nějak mě to napadlo, když jsem Tvůj příběh četl. Osobně nevidím důvod, proč bys nemohla chodit ze svým kamarádem (a to taky zatím je) na kafe, smát se, radovat se... Ale taky nevidim v Tvém pvídání důvod, že bys neměla být doboru ženou svému muži, manželovi... Plnit si své "práva a povinnosti", rozvíjet rodinu, pečovat o ní... S rodinou je to jako s ohněm... Když se o něj nestaráš - zhasíná... 

Takže ode mně určitě nečekej rady ohledně "jak rozdělit barák", "jak udělat z Tvého tatínka šťastného člověka při další rozvedené dceři", apod. Na Tvém místě bych se sám sebe spíše nejdřív ptal otázky typu:

Proč mi nestojí za to rozvíjet naší rodinu?
Co jsem udělala v posledním roce-dvou, aby byla naše rodina spokojena?
Proč už nemám se svým mužem alespoň jedno dítě, resp. brali jsme se, abychom je měli? Kdy?
Proč nespím se svým mužem?
Proč nespí on se mnou?
Co mám vlastně za problém? Muže, samu sebe - nebo něco úplně jiného?
Řeším naše rodinné problémy (vyhasínaní lásky? jiné?) se svým mužem?

Chci tím říci, že hlavní práce na "stavu vaší rodiny" je na Tobě. A pak taky na Tvém muži, samozřejmě - ale já jako starý konzervativní chlap si dovolím zdůraznit že především na Tobě, že přece jen "ten oheň" udržuje žena více... Muž jí k tomu nosí polínka z lesa, ano, to jo...

A nakonec Ti řeknu ještě něco. Myslíš si, že když opustíš svého manžela, rozdělíš barák úspěšně, vezmeš si "toho druhýho" - že se Ti úplně stejná situace nemůže stát za pět let opět? Já si tipnu, a řeknu, že se alespoň s padesáti pravděpodobností stane opět. A opět chceš dělit další barák?

Prostě si myslím, že jsi ještě udělala do dnešní doby ve svém manželství a rodině příliš málo na to, aby jsi s ní šla do nového hazardu... Že jsi jí zatím tak trochu "odflákla", nebojuješ za ní... Nebo Ti to za to nikdy nestálo? Kde jsou Tvé sny a přání z před pěti lety?