Ahoj, lidičky v zemích českých! Jak se všichni máte?

Když jsem Vám posledně vyprávěla o mexických vánocích, zmiňovala jsem, že se na rachejtličkách podílel i Popo. Tehdy jsem si uvědomila, že vlastně žiju v zemi sopek. Letmý pohled na mapu DF stačí k tomu, aby člověk zjistil, že skoro každá druhá hora se tady jmenuje "Volcan de... ".Ostatně, tvar mnoha vrcholků prozrazuje, že nejeden dnes zelený kopec má za sebou ohnivou minulost....

Hned dvě sopky, považované za činné, mám prakticky za humny. Sopku Xitle vídám ze střechy, kdykoliv jdu věšet prádlo. Sedí si na protějším svahu a její nízký a široký kráter vypadá jako ošklivý veliký černý beďar se žlutým vnitřkem. Xitle o sobě dala naposledy vědět někdy počátkem našeho letopočtu. Pozůstatky jejího řádění jsou zde, na jihu DF, dosud patrné: na lávovém poli je postavené Universitní město UNAM, černé lávové jazyky zde trčí z trávníku skoro na každém kroku. Rovněž tak doma na dvorku (bydlím cca 20 minut pěsky od UNAM), vlastníme jeden takový lávový jazyk, strategicky umístěný tak, že o něj nutně zakopáváme (pád na porézní lávu je aaaaauuu!). Doufejme jen, že si Xitle jednoho dne nevzpomene, že je vlastně činnou sopkou. Její poslední erupce totiž způsobila zánik civilizace v Cuiculcu. Obyvatelé Cuiculca se vydali přes jezero (tehdy ještě existovalo a muselo být nádherné) na sever. Usadili se s Teotihuacanu a "zavinili" éru jeho rozkvětu. Pozůstatky kruhové pyramidy v Cuiculcu mám jen pár minut autobusem.

O Popu bych si netroufala tvrdit, že spí. A pokud ano, tak strašně chrápe. Navíc, je to takový veliký, tlustý ješita: Před vánocemi se slaví den zjevení Panny Marie Guadalupské, svaté patronky Mexika. To už si Popo tak trochu čmoudil. Ale zřejmě ho naštvalo, že mu Panenka Guadalupská přetáhla pozornost médií, a tak se rozhodl, že nám něco předvede. A taky, že jo! Erupce z 19.12. byla opravdu spektakulární! Popo vyhazoval ohnivé sloupy lávy vysoko nad kráter. Proti černé noční obloze to byl pohled vpravdě nahánějící husí kůži. Pár tisíc obyvatel vesniček v nejbližším okolí muselo být evakuováno a strávilo vánoce v útulcích v nejbližších městech. A k tomu všemu, ve vesnicích patrolovalo vojsko a policie: vždy se najdou lidé, kteří jsou schopni rabovat!!!

Popo byl pár dní hlavním tématem zpráv. Spokojen se svými minutami mediální slávy se uklidnil, a teď už zase jenom pokuřuje. Pokud se chcete kouknout, jak vypadá, zabruste na www.unam.mx, tam si klikněte na ikonku CENAPRED a pak na nápis "Tamano A" nebo "Tamano B".

Z DF nebývá Popo normalně vidět. Leží od nás pár desítek kilometrů, takže i jeho erupce znám jen z televize. Jen jednou večer, když jsem šla ze školy, jsem ho zahlédla. Byl to přesně okamžik, kdy slunce stojí jen kousek nad obzorem a jeho paprsky svítí štěrbinou mezi zemí a nízkou souvislou oblačností.

Popo je impozantní kužel, nyní ošklivý šedivý, jak si svůj ledovec umazal lávou a popelem. Vedle něj se tyčí Iztaccihuatl, další, dávno již (prý) vyhaslá sopka s nádherně bělostným vrcholkem. O Popu a Iztaccihuatlu existuje krásná romantická pohádka....

......Bylo nebylo.....Kdysi dávno, pradávno, žili ve světě Bohů princ Slunce a princezna Měsíce. A jelikož byli oba mladí a krásní, jednoho dne se setkali a zamilovali. Ostatní bohové jejich lásce přáli, ale, jak už to v pohádkách bývá, přece jenom jim postavili do cesty jedno omezení: nikdy nesmějí opustit svět bohů a sestoupit na zem, do světa lidí. Dva zamilovaní, nicméně, jednoho dne, na svých procházkách zabloudili na zakázané území, a to přímo do dnešního údolí Mexika. Moc se jim tam zalíbilo. Proč by ne, tehdy ještě existovalo v kruhu vysokých hor rozsáhlé jezero obklopené mohutnou vegetací, a neexistovala auta a továrny a hory odpadků a dvacetimilionove DF.....Ale to odbočuju, promiňte....Bohové se samozřejmě rozhněvali, a odňali milencům jejich božskou nesmrtelnost. Těm dvěma to nijak zvlášť nevadilo, až do okamžiku, kdy princezna těžce onemocněla a zemřela. Před smrtí poprosila svého milého, aby ji odnesl na vrcholek hory, co vypadá jako lůžko, aby tak byla blízko své božské matce Luně. A tak Princ, když se vyplakal ze ztráty milované dívky, vynesl její tělo do hor. Protože ji nechtěl opustit, nasbíral velikou hromadu dříví, zapálil ji a posadil se vedle horského lůžka své milé. Ješitným bohům se nakonec zželelo věrné lásky těch dvou a rozhodli se, že už je nikdy nic nerozdělí. A tak proměnili dívku v bělostný ledovec a chlapce v kouřící horu. A tak tam dodnes stojí bok po boku: Iztaccihuatl - Ležící žena, s bělostným ledovcem na širokém vrcholku, který opravdu vypadá jako silueta ležící ženy, a Popocatepetl - Kouřící hora, o kousek dál hlídá věčný spánek své milé...

A zazvonil zvonec a pohádky je konec.....

A příště zase o něčem jiném.