Melodramatická komedie režiséra Michela Hazanaviciuse

Jakmile zasednete do sedačky a začne se promítat, máte pocit, že se něco pokazilo – asi nejde zvuk...Vlastně i obraz je jen černobílý. Zanedlouho ovšem zjistíte, že to tak má být – že jste si jen prostřednictvím filmového plátna udělali výlet do vrcholné éry němého filmu... Píší se 20léta minulého století.

Vaši pozornost ihned upoutá hlavní hvězda – charismatický George Valentin (Jean Dujardin), filmová star, která se pohybuje v Hollywoodu jako ryba ve vodě. Poznáte ho podle černých vlasů sčesaných dozadu a ulízaných brilantýnou, typického uzounkého knírku, jiskry v oku, jakou mají jen filmoví svůdníci, černého fraku a černých lakýrek...A samozřejmě zástupu fanynek. Pro jednu z nich – Peppy Miller (Berénice Bejo) – je asi přímo idolem, a tak udělá vše, aby svého filmového hrdinu alespoň spatřila. Náhoda tomu chtěla, aby si jí hned napoprvé všiml. Okouzlil ho její úsměv a bezstarostnost. Jeho žena  Doris byla totiž tak trochu „kyselá prdel“. George, i když na to nevypadal, byl věrným manželem. Štěstím ho naplňovala jeho hvězdná kariéra a nerozlučné přátelství s jeho čtyřnožcem, kterého s sebou brával nejen do filmového studia. Pejsek byl tak chytrý, že s ním ve filmech dokonce i hrával. Společně s Georgem zažíváme vrchol jeho kariéry, která se jeví býti neotřesitelnou.

Osudný černý čtvrtek roku 1929 je předznamenán Georgeovou krizí nejen v profesním, ale i osobním životě. Hvězda udělala osudovou chybu, když odmítla opustit němý film. Zato Peppy Miller (která se mu od osudového setkání prolíná životem) chytila příležitost za pačesy a rázem se stala miláčkem publika. Vzala si k srdci i radu svého přítele George: „Musíte být něčím zvláštní, abyste zaujala“(a vzápětí ji přimaloval pihu krásy). Od té chvíle se stala jejím poznávacím znamením.

Jean Dujardin, i když ho neslyšíte (nebo snad právě proto), je tak skvělý, že mu ihned uvěříte, že se narodil ještě v předminulém století.  
Věříte mu jeho opilost, zoufalství, ale i pýchu a zpupnost, s jakou se odmítá podřídit novému řádu. Stačilo by se trochu sklonit – ovšem to není nic pro George. Zvukovým filmem pohrdá a raděj skončí na samém dně... Ztratí domov, manželku, majetek, řidiče, který ho do poslední chvíle odmítal opustit...
Společníkem se mu stala lahev whiskey, ale naštěstí ne jediným – vždy při něm stojí jeho věrný chytrý teriér – a samozřejmě také Peppy Miller. Bdí nad ním jako anděl strážný v naději, že jednoho dne se jejich životy spojí. Nejen pejsek, ale také Pepy Georgeovi zachrání život. George, i když se z něj pomalu stává žebrák, je tak pyšný, že od sebe odhání dokonce i lásku... George a Jean jako by jeden byl.

Berénice Bejové byste asi sotva uvěřili (narozdíl od  Jeana Dujardina), že je hvězdou němého filmu...Však jí také být neměla... Ale že Peppy miluje Valentina, za to byste dali ruku do ohně... Filmová lovestory je opravdu dojemná, tak dojemná, že byste snad vyměnili dnešní stres a shon za 20 léta. Dozajista vás, tak jako mne, dojme i láska a oddanost mezi Georgem a němou tváří. Valentinovi lze odpustit pýchu, tvrdohlavost, závislost, ale když jsem viděla, že by svého čtyřnohého přítele nechal napospas osudu, měla jsem na něj nefalšovaný vztek. Byla jsem za něj ráda, aspoň vystřídal slzy, které bych při odchodu z kina nerada ukazovala!
Na tomto místě samozřejmě musím vyzdvihnout také skvělý herecký výkon angažovaného Jack Russela teriéra – obdivuhodné!

Když už hrozilo, že sentiment dosáhne na hranici kýče, rozmělnil to režisér Michel Hazanavicius nějakou vtipnou scénkou. Hazanavicius mj. dokázal, že jeho sen, který nosil léta v sobě, totiž natočit němý film, je určitě dobrým tahem – a dozajista si najde své příznivce. Tento formát ho lákal hlavně po umělecké stránce .

Protože Hazanavicius nikdy nepsal němý film, aby získal představu, musel se do žánru zcela ponořit: sledoval němé filmy z celého světa. Nakonec se ovšem zaměřil hlavně na poslední čtyři roky němého filmu v Americe. Způsob, jakým se příběh vyvíjel, nebyl totiž příliš odlišný od toho dnešního. Režisér kromě toho četl filmové dějiny, memoáry a životopisy režisérů, producentů a herců němé éry. Hledal inspiraci v životě hvězd např. Johna Gilberta či Grety Garbo. „Jsou to filmy plné emocí, dojmů. Skutečnost, že tam není text, vás vrací zpět k základu vyprávění příběhů, který je založen jen pocitech vycházejících z vašeho nitra,“ říká režisér.

Takovému příběhu ovšem musel podřídit i techniku – současné kamery mají příliš ostrý záběr, vše se muselo jakoby rozmlžit. Stejné to bylo se zvukovým záznamem – mimochodem hudební doprovod (jazz) byl vynikající.  

Francie/Belgie 2011
Žánr: drama/komedie/romantický
Režie: Michel Hazanavicius
Scénář: Michel Hazanavicius
Kamera: Guillaum Schiffman
Hudba: Ludovic Bource
Hrají: Jean Dujardin, Bérenice Bejo, John Goodman
V kinech od: 16. 2. 2012

Zdroj foto: www.hce.cz

Michel Hazanavicius (narozen 1967 v  Paříži)
filmový režisér, scénárista, herec
filmografie:
2006 – Agent 117
2009 – OSS 117 – Rio ne repond plus
2011 – Umělec
2012 – Les Infidèles