A kdo je vůbec postradatelný? Antropolog Stanislav Komárek v jednom nedávném rozhovoru mluví o současné krizi maskulinity a říká, že muži jsou dnes teoreticky zcela postradatelní. Stačilo by jich pár nechat na chov a distribuovat jejich zmražené sperma.

Jde samozřejmě o bonmot, ale napadá mě: proč až dnes? Klidně bychom mohli říct, že muži byli postradatelní vždycky a bylo by stačilo pár exemplářů ponechaných na chov (model včel a trubců). Protože i když měli za úkol bojovat, tak s kým bojovali? Přece s jinými muži, a své ženy a děti ochraňovali taky proti nim. Ženy by asi ty základní věci spojené s obživou a přežitím zvládly taky, ale muži – se svou kapacitou neumenšenou péčí o děti a se svými silnějšími svaly – vždy vytvářeli kromě válčení abych tak řekla nadstandard. Teď se jen naprosto hypoteticky dohaduji, ale dejme tomu, že by ženy, odkázané samy na sebe, žily v malých dřevěných či hliněných chaloupkách a nestavěly by obrovské budovy, nepouštěly by se na sebevražedně riskantní zámořské cesty, ale plavily by se opatrněji a zdrženlivěji, a konflikty by řešily politickými prostředky (možná intrikami a travičstvím) spíše než krvavými válečnými konflikty. Tak nějak.

Čili pravda je taková, že se dnešní stav od stavu historického zas tak moc neliší. A pokud se liší, tak spíš v tom, že dřív si muži sami připadali důležitější než dnes. Pročež se dnes cítí být v krizi. Přitom si myslím, že svým způsobem přece nepostradatelní pořád jsou! Hlavně co se týče riskantních gigantických podniků, vymýšlení vesmírných misí, obeplouvání zeměkoule v miniaturních člunech, jejího oblétávání v horkovzdušných balonech, krátce v nejrůznějších odvážných koncepcích a projektech, vyžadujících silný „drajv“, frajerství, hrdinství, tendenci ztřeštěně se vrhat do dobrodružství a riskovat život. Taky že při nejrůznějších nehodách a úrazech hyne podstatně víc mužů než žen. - Ne že by ženy těchhle věcí nebyly schopny, ale míra jejich vybavenosti i ochoty něco takového dělat je nižší. A mimochodem, myslím, že tenhle rozdíl je pravděpodobně dán od přírody, biologicky. Že bych to jako feministka neměla říkat? V tom případě už asi feministka nejsem, protože mi zkrátka a dobře připadá, že taková je realita, a realitu a pravdu nehodlám překrucovat a natahovat na skřipec.

No. Ale v celých těch úvahách o postradatelnosti či nepostradatelnosti je ještě jedno hledisko: ženy jsou nepostradatelné, protože dítě se může vyvinout jenom uvnitř jejich těla. Nojo. Ale copak můžeme označit jako postradatelné všechny jedince, kteří neplánují nebo nemohou zplodit dítě? Tak by mohl uvažovat nějaký chovatel zvířátek, ale v naší společnosti se to doufejme takhle nebere a bezdětné lidi, nebo lidi pokročilejšího věku naštěstí nikdo za nedostatečnou produkci potomstva neostrakizuje. Ovšem zároveň je pravda, že naše společnost nijak moc neoceňuje rodičovství, a jeho kvantitu – tedy počet dětí – už vůbec ne.

Všeobecné dětinštění

A tím jsme u další zajímavé otázky, kterou Stanislav Komárek v rozhovoru taky řeší: co se to v naší blahobytné společnosti změnilo? Proč v chudých zemích Třetího světa lidé pokládají děti i jejich větší počet za požehnání, proč se s počtem dětí zvyšuje prestiž rodičů, kdežto u nás to tak vůbec není a svoji životní úspěšnost poměřujeme úplně jinak? – A odpovídá, že lidé jsou zhýčkaní a líní a zároveň že jim společnost dává najevo, že rodičovství je čistě jejich věc, jako by děti nebyly pro její chod vůbec důležité. To je sice pravda, ale ten důvod, že pro nás rodičovství ztrácí aktraktivitu, podle mě tkví hlouběji, ve změnách naší biologie. My lidé žijící v blahobytu jsme - podobně jako domestikovaná zvířata – infantilizovaní. Stejně jako se pes nebo kráva domácí typově i mentálně stále víc podobají štěněti či teleti, vracíme se i my civilizovaní lidé k nedospělým formám chování a myšlení. Když ne k dětským, tak dejme tomu k pubertálním. Proto daleko víc než počet potomků oceňujeme sexuální atraktivitu nebo nahromaděné hmotné statky. Nezajímá nás tolik fyzické pokračování našich genů, jako spíš sláva, pokračování něčeho, co jsme vytvořili neb shromáždili, udržení našeho jména coby memu v paměti lidstva. Nebo možná už po ničem z toho netoužíme a chceme si jen prostě užívat.

Vůbec přitom netvrdím, že je to špatně: lidí je na zeměkouli až dost a není žádoucí, aby se jejich počet zvyšoval. Připadá mi to jako určitá autoregulace lidské populace. To ale nic nemění na tom, že by bylo správné zvýšit prestiž rodičovství tím, že by byla péče o vlastní děti placená, třeba na podobné úrovni jako ve Francii, kde, jak jsem slyšela, má rodič pečující o tři nebo čtyři děti školního věku příjem zhruba odpovídající průměrnému platu. Rodičovství by pak nebylo soukromou libůstkou, která vás přijde hodně draho. A pak - řeči peněz a rovnici „peníze = prestiž“ přece rozumí úplně každý.