Jak se vám tu líbí, paní Věro? Je to tu hezké, viďte? Nikde jinde nevaří lepší kávu, než U zlatého slona. Tahle kavárna všecko přečkala: už jako malá jsem sem chodila s babičkou…A po mnoha letech …s vaším manželem.

Jste si jistá, paní Věro, že to chcete slyšet ještě jednou ode mne? Už je to pryč…ale když jste vážila kvůli tomu cestu až sem..Je mi líto, co se stalo, i když se s Jirkou už dávno nestýkáme osobně ani jinak, nemluví se o tom lehko…

Proč to vydrželo tolik let a teď? Sama nevím, možná únava…

Záviděla jsem vám. Mockrát. Na fotkách jste vypadali tak šťastně. Děti, Jirka, vy…spořádaná rodina. Každý rok někde u moře…Nemusíte nic říkat, já vím, že Zlaté písky nejsou žádná záruka štěstí. Ale vypadalo to tak! Rozumíte mi, vypadalo to tak! Nezapomeňte, že jsem měla informace jenom z jedné strany. Nebylo ty představy čím korigovat.

Vy jste vypadali šťastně i tenkrát na tom podnikovým večírku…Tak z čeho jsem měla poznat, že něco hapruje?

Když jsem Jirku poznala, byl to pro mne muž bez bázně a hany, o takovém chlapovi jsem vždycky snila…Časem jsem samozřejmě poznala, že není až tak úplně ideální, ale mouchy má každý. Však víte, ta jeho chorobná pečlivost, košile srovnané do komínků, ta věčná opatrnost, Každý čin, každá cesta jištěná stokrát, ač to není třeba…o tom bych mohla vyprávět jak Šahrazád. Vy ostatně taky.

Říkala jsem si: to není nejdůležitější, Jirku jsem měla ráda pro jiné věci: byl ke mně pozorný, galantní, hodný, pravý opak mého bývalého manžela. Mohla jsem se na něj spolehnout, řekl přijdu v tolik a v tolik, a přišel načas. Řekl: udělám tohle a tohle a věděla jsem, že to skutečně bude. Obdivovala jsem – a i žárlila, ano, už to můžu říct, žárlila jsem na vaše děti…Jak je všude vodil, jezdil s nimi i sám kam se dalo, dbal o ně…Řekněte: kolik je takhle starostlivých tátů? Ve svém okolí jsem znala takového jen Jirku. Můj manžel takový nebyl rozhodně.

Starostlivost o děti se mi na jednu stranu líbila, na druhou právě ona možná přispěla k tomu konci: byl-li někde s dětma, neměl čas na mě. A já na něj netlačila, to jsem ještě myslela, že mezi vámi je všechno oukej, netlačila jsem, aby mě s nimi seznámil…

Potřebovala jsem pohladit, obejmout…promiňte, že o tom takhle mluvím…s Jirkou jsem si nepřipadala sama, jako většinu času. No a když přestával být – jednou kvůli dětem a pak kvůli práci…

S tou byl ten samý problém: obdivovala jsem ho, jaký je fachman, rozumí svému oboru. Právě proto jsem se s ním i seznámila: jako mladý vyjukaný holce, to bylo hned když jsem nastoupila, mi řekli: půjdeš dělat k inženýru Hudcovi, od něj se hodně naučíš…Naučila: jako první pít šampaňské přes jahodu - přišla jsem rovnou doprostřed oslavy Jirkových narozenin. Promiňte, o tom jsem mluvit nechtěla. Takže s prací bylo to samý: pro samé cestování na mě taky neměl čas. Však víte: pořád někde v cizině: kongresy, konference, stáže, pak už byl víc pryč, než v Praze. Co se mi sešlo pohledů…z Madridu, Londýna, New Yorku…odevšad. Napsal pokaždé…I tenhle řetízek mi dovezl…z Paříže…k narozeninám.…

Myslel na mě, vím, volával aspoň jednou denně, a ty návraty, bývaly hezké…Promiňte, nechtěla jsem se vás dotknout. Myslel na mě, ale nebyl se mnou. Kolikrát jsem si pomyslela – a teď na to kýváte, že v tomhle jsme na tom stejně, byly jsme s ním obě málo. I přesto jste na tom byla líp: měla jste ho doma. Kolikrát v noci jsem si představovala, jak s vámi třeba spí…a vůbec mi to nedělalo dobře…Když byl Jirka po Čechách, nebo v cizině, taková žárlivost nepřišla. Když byl ale doma s vámi…byla jste na tom líp.

I přesto jsme, aspoň, ze začátku, využili snad každou příležitost. Scházívali jsme se tak často, jak to jen šlo. Myslím, že jen sám pro sebe neměl čas zřejmě vůbec. I třičtvrtiny z doby, kterou nevěnoval práci, dětem a vám, prožil se mnou. Jasně, že ani tak toho času nebylo moc, ale muselo to stačit. On byl vytíženej, i já měla povinnosti doma, na krku dvě děti…Šíleně jsem se zamilovala: chovala jsem se jak blázen, stačil jeden telefon – a už jsem utíkala. I ty děti jsem občas nechávala doma samotné – jen abych mohla být s ním. Jednou jsem se kvůli němu omluvila i z porady vedení – vymluvila jsem se na telefonát ze školy: musím pro syna, který najednou dostal horečku. Vždyť to bylo vlastně rouhání…A to všechno proto, abych se o patro níž mohla s Jirkou zamknout v kanceláři!!!

Teď je mi to třeba líto, aspoň těm dětem jsem nemusela utíkat, ale…Věřte mi, paní Věro, být mladá, udělám to zas.

Bylo to hezký, všechny ty roky. Nebýt Jirky, snad bych ani neměla sílu se rozvést. Nenutil mě, to v žádném případě, ani nezrazoval, stačilo, že prostě BYL. Mohla jsem si mu postěžovat, vyslechl mě…Po vynesení rozsudku na mě čekal před soudem na ulici a pozval mě naproti do hospody na oběd a panáka.

Měla jsem za jisté, že aspoň něco musíte tušit.. A vy mi říkáte, že jste o ničem nevěděla. V tom případě jsem ráda, aspoň k něčemu byly ty Jirkovy cesty dobrý, mohl se na ně vymluvit.

Že jste nic nevěděla až do chvíle, než jste našla tu fotku. Jenže to už jsem nebyla já.

Když jsem se po rozvodu musela odstěhovat až sem, do Olomouce, byla otázka času, kdy všechno skončí. Jirka toho měl moc – a Olomouc přecejen není z Prahy za rohem. Párkrát za mnou přijel, obě děti mi už dávno studovaly v Praze, takže jsem ho s klidným svědomím mohla i pozvat na návštěvu. Ale – jak říkám: z Prahy daleko. A ta nejhezčí a nejbouřlivější láska už byla stejně za námi a taky už jsme ani jeden nebyl nemladší. Nakonec jsme se dohodli, že budeme už jen kamarádi.

Jen kamarádi! Napadlo mě, jestli to vůbec byla láska, jestli jsem si celá léta jen nelhala do kapsy, vždyť , když to vezmete kolem a kolem, co jsme byli vlastně do té doby, než kamarádi, kteří spolu spí? Ve dne, když v noci spolu žít nemůžou…

Promiňte, už zase odbočuju, a vy pospícháte na vlak…

Asi za rok potom, co Jirka přestal jezdit, jsem potkala svého nynějšího manžela. Začala jsem s ním žít, později jsme se vzali…I když teď, dá se říct, žiju konečně nějak vyrovnaně, nemine snad den, abych si na Jirku nevzpomněla. Měl mě rád, vím to, a já jsem ho milovala, to taky vím.

Co se stalo dál, vím jen z doslechu…a je mi to moc líto. Nikdy jsem u něj takový sklony nepozorovala. Až od vás slyším, že ještě i teď nacházíte po bytě schované flašky. Jsem moc ráda, že ten rozvod nebyl kvůli mně. I když to nebylo nic příjemnýho, buďte ráda, že všechno přišlo, až už byly vaše děti velké. Kdo se vrátí z protialkoholního léčení – a za chvíli je v tom znova…s tím se fakt žít nedá. Já vím, paní Věro. Lidi říkají, že Jirka začal pít kvůli mně. Že jsem ho opustila. Hodně našich bývalých společných kolegů mi kvůli tomu nemůže přijít na jméno. Ale není to pravda: mým největším přáním bylo s ním žít. Jenomže to nešlo, nikdy by sám od vás neodešel.

Jednou ve slabé chvilce mi řekl, že kromě matky, miluje jen dvě ženy, bohužel současně: vás a mne. Že by se neuměl rozhodnout. Ale s vámi že má děti.

Paní Věro, promiňte…to jsem nechtěla…No tak, neplačte, no tak, lidi se koukají…Neplačte, Věro, nebo budeme brečet obě…