Je snazší být osamělým rodičem v Rakousku než v Čechách? Dá se říci, že ano. Musíme totiž konstatovat, že rakouský systém přistupuje spravedlivěji, jak k oprávněným, tak k povinným rodičům. Nediskriminuje osamělé rodiče a alimenty nepoužívá jako bič.

Rodiče mají zajistit uspokojení potřeb dítěte podle jeho schopností, talentu a zájmů. A to i s ohledem na své vlastní životní poměry a možnosti. Rakouskými soudy byl vytvořen dobře fungující systém určování výše výživného.

Soudce při rozhodování o výši alimentů vychází z analýz nákladů na dítě, které každoročně zpracovává centrální statistický úřad. Zohledňují se také individuální potřeby a konkrétní poměry dítěte, o kterém se rozhoduje (zájmy, zdravotní stav, studijní povinnosti).

Tato analýza umožňuje soudci, aby stanovil průměrné náklady na dítě. Dále jako podklad slouží tabulky vypracované zemským soudem. Vzhledem k těmto okolnostem, nedochází k tomu, že by byly určovány velmi odlišné částky výživného na stejně staré dítě, tak jak k tomu nezřídka dochází u nás, kdy se můžeme setkat s alimenty ve výši od několika set korun až po výživné přesahující sto tisíc korun. A to přesto, že tabulky mají pouze doporučující charakter a nic tedy soudci nebrání, aby uložil výživné v jakékoliv výši.

Za nemravné je totiž zpravidla považováno, je-li soudem vyměřeno výživné vyšší než 2,5-3násobek obvyklé částky. Důvodem je předpoklad, že již tato výše výživného poskytuje dítěti dostatečně dobrou životní úroveň a peníze vyplácené nad tuto hranici, by představovaly především příspěvek druhému rodiči a zvyšovaly by jeho životní úroveň a nesloužily by k zabezpečení potřeb dítěte.

I proto je zdůrazňováno, že výživné má být vyměřováno a nikoliv vypočítáváno a to právě s ohledem jednak na potřeby dítěte a jednak na schopnosti a možnosti rodiče. V situaci, kdy je rodičem placeno výživné na několik potomků, dochází ke snižování procentní sazby výživného v závislosti na počtu dalších vyživovaných dětí. To lépe odpovídá uspořádání, kdy se i v úplné, vícečlenné rodině, sourozenci mezi sebou o vše dělí.

Povinnému rodiči musí zůstat tzv. existenční minimum a to i za cenu snížení alimentů. Rodič má dle svých sil přispívat na výživu svého dítěte, ale nikoliv na úkor snížení své vlastní životní úrovně pod určitou hranici.

Proto v případě, že povinnému rodiči zůstává částka nižší, než je toto existenční minimum, nemůže mu být vyměřeno žádné výživné a vše je řešeno sociálními příspěvky v rámci pomoci v hmotné nouzi.
Stát dle svých možností, potřeby dítěte, jehož rodič se povinnosti vyhýbá, pravidelně zabezpečuje, aniž by na sebe převzal vyživovací povinnost tohoto rodiče. To, co poskytne za rodiče, který alimenty neplatí, poté vymáhá zpět. Postavení státu vůči dlužníkovi je v tomto případě lepší a silnější než postavení osamělého rodiče. Podobná úprava existuje i ve Švédsku, Německu či na Slovensku.
Možná by se mohli naši zákonodárci rozhlédnout po Evropě…

Zdroj: ANR

ANR podporuje petici www.spravedlivealimenty.cz

O tématu můtete diskutovat zde.