Snad každý zná krajinu u Petřína, růžový sad a hvězdárnu, tak tam já přesně bydlela a tam se mi taky stal tenhle příběh, který mě donutil odstěhovat se a zapomenout. Bylo to zezačátku nevinné a krásné, ale...

... zrodila se noční můra, které se nedalo zabránit. Chodila jsem tam denně a sedávala na lavičce pár metrů od hvězdárny, četla a přemýšlela o životě. Až se tam jednou objevil kluk, co svedl mé myšlenky někam jinam. Začal tam taky chodit každý den. vždy si sednul naproti o dvě lavičky dál a maloval. Když kolem něj někdo prošel, nezvedl oči, aby se mu podíval do tváře, hleděl si jen své tužky, která jemnými tahy bloudila po papíře. Prošla jsem kolem něj a snažila se mu podívat do očí, jenže mi to nedovolil, stále jen maloval a maloval.

Pak jeden den vstal a odešel dříve. Na lavičce po něm zůstal papír. Nedalo mi to a šla jsem se na něj podívat. Zvedla jsem ho a bylo to jako kdybych se dívala do zrcadla. Namaloval můj portrét. Moje rysy byly naprosto přesné, měla jsem smutné oči a v ruce knihu, kterou jsem právě četla. Papír jsem si vzala, založila do tašky a doma jsem na něj celou noc koukala a snažila se z něj vyčíst něco, co mi stále zůstávalo tajemstvím.

I další den si tam sednul a já se odvážila přisednout si a nějak si s ním začít povídat.

" Ahoj, víš já jsem tu včera našla tvoji kresbu a tak nějak se mi líbila a chtěla bych si ji nechat, teda jestli ti to nevadí..."začala jsem opatrně.

"Nech si ji, já jich mám ještě dost, nic jinýho než malovat mi stejně nezbylo." řekl trochu smutně. Trochu jsem to nepochopila, že jich má ještě dost.

" Hele já už teď musím jít. Je to tady kousek na Strahově, jdeš se mnou?"zeptal se. Přikývla jsem a šla za ním. Nic neříkal, tak jsem se zeptala: " Nosíš si obrázky všude s sebou?"

" Všechny ne, to by jich bylo až moc, nějaký má doma máma zarámovaný, jiný mam zase u sebe v pokoji, tyhle jsou jen z poslední doby."

" A můžu?" ukázala jsem na ně s nadějí, že mi je nechá prohlédnout. Podal mi desky, trochu ostýchavě, ruce se mu při tom třásly a byl trochu nervózní. Otevřela jsem je a uvědomila si, že ten kluk, co jde vedle mne je ten nejcitlivější snad na celém světě. Ty jeho obrázky, kreslené uhlem mi dávaly cosi zvláštního, co jsem nemohla slovy ani popsat. A ještě jednu zvláštnost měly- byla jsem na všech já, jednou jak stojím u hvězdárny, na lavičce s knihou, jak jdu po parku, bylo toho mnohem víc, ale všechny byly podivně smutné, jakoby bez veselí, kdyby byly barevné, růže by nejspíš byly černé.

" To je krásný.." řekla jsem ohromeně.

" Líbila ses mi, tak jsem tě začal kreslit, vždycky, když se mi něco líbí, tak to nakreslím. Jsem Patrik."

" Jana..." špitla jsem. Nejspíš jsem byla z toho lichocení červená jako rak.

" Pověz mi něco o sobě..." řekl.

" Bydlím tady kousek na Malý straně v Mostecký,ráda čtu Hemingwaye, Grishama a pak taky ty dívčí románky, chodím do kina, do kavárny a strašně to miluju tady na Petříně. Co ty?" ptala jsem se, když už jsme byli ve Strahovské ulici.

" Já maluju a maluju, bydlím kousek od tebe v jedný postranní uličce na Malostranským náměstí. Teď se jdu poradit s doktorem, jestli už našel dárce kostní dřeně..."umlkl.

" Ty jsi... máš..."

"Mám leukémii, když najdem dárce, mohl bych se vyléčit..." zamyslel se, promiň, už musím jít. Uvidíme se zítra na obvyklém místě?" Mlčky jsem přikývla poražena vlnou, kterou mě zasáhl. Když se ztratil za dveřmi začaly mi po tvářích stékat slzy. Pro úplně cizího člověka, pro neznámou osobu, která má leukémii, může zemřít kdykoliv. Za týden, za měsíc, za rok, neví kolik mu zbývá času. Jak může s tímhle žít, vždyť mě se teď zbořil svět, když mi to řekl.

Pozorovali jste někdy večer ulici po dešti, ve světle pouliční lampy? Já ano-Po tom, co mi to Patrik řekl, jsem si všímala věcí, jakých nikdy před tím. Třeba ta silnice. Když jsem byla dál, vypadala jako moře při západu slunce. Byla krásně zlatá. Pak jsem šla blíž a pod lampou se ulice proměnila opět v chladnou šedou ulici. Je to jako realita- ze začátku krásná, ale zkuste se přiblížit- najednou je tmavá a tak drsná! Bylo mi líto, že jsem nezůstala stát dál, že jsem nezůstala pozorovat zlatou záři, ale u další lampy jsem prožila totéž a tak celou cestu k domovu.

Druhý den jsem se s Patrikem sešla. Na krásném místě kousek za hvězdárnou. Patrik už tam čekal.

" Promiň jdu pozdě." omlouvala jsem se.

"Ne, jsi přesná." ujistil mě a bok po boku jsme se vydali na cestu.

" Mám se tu sejít s jedním stánkařem. Má zájem o moje obrázky. Aspoň bych něco vydělal pro mámu a tak... Neposadíme se?" ukázal na lavičku vedle sebe, bylo vidět, že to jak mluví a jde zároveň ho moc vysiluje.

Sedli jsme si a on mi povídal o sobě a svém životě.

" Nechci vědět kolik mi zbývá času. Nechci každý den škrtat v kalendáři a čekat. musí být strašný vědět, že za měsíc, rok, nebo možná víc umřeš... Omlouvám se, plácám nesmysly o sobě a ty se nejspíš nudíš."

" Nenudím se, nemohla bych se s tebou nudit! Žasnu,že s tím umíš tak dobře vyjít!"

" To máma, musíš k nám někdy přijít, ona umí skvělej štrůdl. Ten asi může za to, že to zvládám takhle. Viď že přijdeš? Mámě jsem o tobě vyprávěl. Můžeš třeba zítra?" Byla jsem zaražená jeho pozváním, znali jsme se dva dny, ale stejně jsem nakonec řekla ano.

Po půlhodině čekání přišel malý plešatý muž s aktovkou v podpaží.

Začali se spolu domlouvat na ceně, podílu a o dalších věcech, u kterých jsem nemusela být. Vyměnili jsme si tedy telefonní čísla a já odešla domů.

Bez něj jsem si připadala osamělá. Šla jsem dost dlouho. Rozhodla jsem se pořádně projít a tak jsem domů šla kolem Strahova. Byla jsem na Strahovské ulici. Auta kolem mne projížděla velkou rychlostí. Červená Felície předjížděla bílou škodovku a mě napadlo- Proč lidé tolik pospíchají? Kam? Každý někam pospíchá. Možná utíkají. Ale před čím? Možná před životem. Člověk, který nepospíchá má čas o sobě přemýšlet a toho se většina lidí bojí.

Znali jsme se měsíc. Patrik mě maloval u něj doma. Seděla jsem v křesle, on naproti mně. Nehýbala jsem se, byla jsem stále ve stejné poloze a Patrik si hleděl papíru. Najednou se začal třást, skicák s papíry sjel na podlahu. Zatínal pěsti a z nosu mu kapala krev. Nevěděla jsem co dělat. Běžela jsem do kuchyně pro jeho matku, ale já tam znovu nešla. Posadila jsem se v kuchyni na židli a čekala, co se stane. Nesnesla bych ho vidět v takovém stavu znovu. To jsem ještě nevěděla, že to budu prožívat téměř každý týden.

Po dalších dvou měsících už vůbec nechodil ven. Byl bledý, ležel na posteli, ale stále s ním byla legrace. I v téhle době maloval a snažil se být stále stejný, ale sám si uvědomoval, že stejný už nikdy nebude. Také trval na svém a nenechal si říct, kdy asi přijde jeho konec. nevěděli to ani jeho rodiče. nedovolil matce aby celé dny seděla a čekala měsíc, týden, možná i rok a pak si jednou řekla- zítra mi asi zemře syn, ale i doktoři se dovedou zmýlit...

Jednou večer, když jsem přemýšlela, kam dát další jeho obrázek, zazvonil telefon. Ozvala se Patrikova máma. Umřel. Nechtěla jsem vědět nic bližšího, stejně jako ani ona to nechtěla vědět. už to stejně bylo jedno, když je mrtvý... Věděla jen, že zemřel ve spánku a že netrpěl. Stejně se mi svět zhroutil před očima. Patrik nežije, Patrik nežije, Patrik nežije, Patrik...

Byl pořád tak veselý, pořád maloval, tak jak to, že tak najednou?

Šla jsem jí navštívit. už to nebyla ta veselá paní a tácem jablkového závinu v ruce.

" Vyklízela jsem Patrikovi věci a našla tohle..." řekla nešťastně a podala mi pokreslený papír. Byl na něm on. Ležel na posteli a já u něj seděla. z druhé strany k němu vztahovala ruce neznámá osoba zahalená v kápi. smrt. Cítil, že už je konec a vědět mi to dal obrazem. Vzala jsem ho a se slzami v očích se vydala na Petřín. Sedla jsem na lavičku, na kterou sedával on , přitáhla nohy pod bradu a celé hodiny, až do setmění se dívala na ten obrázek.

To byl Patrik. A Patrik tu není.