Keď začiatok je koniec...
Ticho bolo neznáme a prísne,
čosi zlovestné vraj tají a k dovŕšení: lidské tísně,
havrani do města přilétají.
Bol v nej: oceán bolesti a vlny štěstí,
moře strachu a pěna štěstí.
Tak ukryl som ju v bledomodrej hĺbke svojich očí,
plnej farebných rybiek nadeje.
Vraj buďe: mojě knoflíková dírka pupípu,
rozverná kapka rosy na horce napnuté tkanině kúže rozechvělé.
Sľubovala, že vraj: stočím se v Tobě do klubíčka
a do hrníčku z čajovny vypujčeného
budeme ukládat bublinky utkané vodní dýmkou
příběhu radosti
Tak vpustil som si ju do duše, ako kameň do studne,
aby nehľadala viečko.
Veď mala pravdu že: plátky čajové ruže na alabastru,
pod blankytem mého nebe vedou k oáze klína slunce v mém nitru
A ona nechala to slnko zapáliť: požárek v buši, aby polykal suché mrzutě
Ale, čo ostalo je len popol, chlad ticha zo sebeklamu planej nadeje,
a to všetko preto, že čistým srdcom po duši túžil som viac ako po tele.
Vaše názory
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.