Keď začiatok je koniec...

Ticho bolo neznáme a prísne,

čosi zlovestné vraj tají a k dovŕšení: lidské tísně,

havrani do města přilétají.

Bol v nej: oceán bolesti a vlny štěstí,

moře strachu a pěna štěstí.

Tak ukryl som ju v bledomodrej hĺbke svojich očí,

plnej farebných rybiek nadeje.

Vraj buďe: mojě knoflíková dírka pupípu,

rozverná kapka rosy na horce napnuté tkanině kúže rozechvělé.

Sľubovala, že vraj: stočím se v Tobě do klubíčka

a do hrníčku z čajovny vypujčeného

budeme ukládat bublinky utkané vodní dýmkou

příběhu radosti

Tak vpustil som si ju do duše, ako kameň do studne,

aby nehľadala viečko.

Veď mala pravdu že: plátky čajové ruže na alabastru,

pod blankytem mého nebe vedou k oáze klína slunce v mém nitru

A ona nechala to slnko zapáliť: požárek v buši, aby polykal suché mrzutě

Ale, čo ostalo je len popol, chlad ticha zo sebeklamu planej nadeje,

a to všetko preto, že čistým srdcom po duši túžil som viac ako po tele.