Vážené čtenářky,

jelikož jsem se často setkávám s názorem „já poezii nemusím, protože je nesrozumitelná,“ dovolila bych si zde na Babinet.cz učiniti malý pokus. Pro čtenáře, kteří neholdují poezii je nesrozumitelná především subjektivní lyrika, která vyjadřuje pocity autora, proto bych chtěla zde publikovat pár básní tohoto druhu s vysvětlením, co jsem básní chtěla říci.

Ač milovníci poezie budou asi můj pokus považovat za zločin, protože báseň buď cítím nebo ne, tak jaképak vysvětlování, přesto se pokusím tímto svým činem přiblížit poezii těm, kterým je vzdálená. Ale i pro ty, kterým je poezie blízká, může být můj počin zajímavou konfrontací pocitů autora a čtenáře.

Asi každá z vás zná noci, kdy máme své dny a otáčíme se v posteli ze strany na stranu a nemůžeme usnout. Místo spánku se nám hlavou honí spousta myšlenek a mezi nimi se vynoří i dávno zapadlé vzpomínky. Tak po jedné takové noci jsem složila tuto báseň. A bezesnou noc jsem zkrátila na beznoc.

Beznoc

Beznoc plyne bez konce

myšlenky víří do tance

Zašlé vzpomínky nahých stínů

vrážejí do spánku ostří klínů

Siluety protkaných vizí

nocí se vynoří a zmizí

Beznoc se šíří bez konce

tma polyká mě bez šance

Zapomnění milosrdný dech

v touze visí na mých rtech

Spánek ostýchavě své krůčky sbírá

bezesná noc mě v náručí svírá