Máte rádi dokumentární filmy? Já je miluji. Mnohdy se dostávají mnohem hlouběji pod povrch zcela běžných situací, než bychom očekávali. Nedávno proběhla tisková konference - jak si stojí dokument v našich kinech. Ráda bych se tedy s vámi podělila o trochu statistiky i informacích, které mi udělaly velkou radost a zároveň vás seznámila s některými z prezentovaných dokumentárních filmů.

Trochu statistiky
V době, kdy v Evropě většina dokumentárních produkcí pociťuje škrty veřejnoprávních televizí, chystá se u nás obdobné množství filmů jako vloni. Dohromady se dá mluvit o vzniku devětadevadesáti dokumentárních filmů do jednoho roku. V kinech jich je uveden sice jen zlomek, ale v Čechách toto číslo roste – v roce 2005 šly do českých kin dokumenty tři, v roce 2008 dvanáct a letos je to teprve v září už jedenáct dokumentů.

Informace, které mi udělaly radost
České dokumenty bodují také v zahraničí, výjimečná nejsou uvedení a ocenění na prestižních filmových festivalech po celém světě, a to na rozdíl od českých filmů celovečerních, které v tomto za dokumenty jasně zaostávají. Přestože se vlajkovou lodí českého dokumentu na mezinárodní scéně stala Helena Třeštíková, ceny z prestižních festivalů putovaly i dalším tvůrcům. To také vedlo k tomu, že se po letech vloni objevila kategorie dokument i v rámci lokálního Českého lva. Nyní zástupci Institutu dokumentárního filmu (IDF) poukazují na to, že do dnešního dne nedošlo k nominaci českého dokumentu na Oscara a přicházejí s informacemi, jak tuto situaci změnit.

Americká filmová akademie udělující každoroční ocenění Oscar předepisuje pro kategorii Nejlepší dokument a Nejlepší krátký dokument zvláštní podmínky, za kterých se film může dostat do nominace. Snímek musí nejméně po dobu jednoho týdne běžet v komerční kinodistribuci v Los Angeles a v oblasti newyorského Manhattanu, v případě krátkého dokumentu (méně než 40 minut) alespoň v jednom z těchto míst. Vzhledem k tomu, že tuto podmínku se daří plnit pouze mizivému procentu dokumentárních filmů převážně z americké produkce, se v roce 1997 Mezinárodní dokumentaristická asociace (IDA – International Documentary Association) rozhodla, že pro tento účel každoročně uspořádá přehlídku DocuWeeks. Asociace vybere z přihlášených filmů 18 delších a deset krátkých dokumentů, které si v průběhu letních měsíců odbudou svůj týden v oficiální distribuci právě v Los Angeles a v New Yorku. Zde je zhlédnou členové Akademie a rozhodnou, které snímky poputují do oscarové nominace. Uzávěrka pro přihlášky na DocuWeeks je tradičně v květnu, srpen patří samotné třítýdenní přehlídce a v září je pak oficiální oscarová uzávěrka, do níž je nutné doložit splnění všech požadovaných podmínek. Přehlídka DocuWeeks prozatím uvádí především severoamerické snímky, rok od roku v ní nicméně roste podíl i evropských dokumentů. „Letos byl do přehlídky DocuWeeks vybrán polský dokument Rabbit a la Berlin, na jehož vzniku jsme se za IDF podíleli. Dokazuje to, že oscarové sny nejsou pro tvůrce z východní Evropy tak nedostupné,“ říká ředitelka IDF Andrea Prenghyová. Zástupci IDF věří, že české dokumenty bodující v zahraničí nyní by mohly na účast v rámci přehlídky DocuWeeks dosáhnout a odtud už není zase tak daleko k oscarové nominaci.

Mezi nejvýznamnější zahraniční festivaly, jež můžeme v rámci celovečerních filmů srovnávat například s Cannes, Berlínem nebo Sundance, patří například festival v Torontu (Hot Docs Toronto), v Amsterdamu (IDFA), Lipsku (DOK Leipzig), Rotterdamu (IFFR), švýcarském Nyonu nebo jihokorejském Pusanu. Na řadě těchto festivalů byly v minulých letech uvedeny české dokumenty, jako například film Petera Kekerese Jak se vaří dějiny dostal vloni v Torontu dokonce Zvláštní cenu poroty, česko-slovenský film Slepé lásky Juraje Lehotského získal na 61.ročníku MFF v Cannes uměleckou cenu Prix de la Cicae, dokument Gyumri Jany Ševčíkové dostal cenu za dokument na Mezinárodním festivalu v Římě, Mír s tuleni Miroslava Nováka byl zase oceněn hlavní cenou na Mezinárodním filmové festivalu Guangzhou v Číně. Dokument René pak získal řadu ocenění, vyhrál například prestižní festival v Lipsku a získal cenu Evropské filmové akademie Prix Arte pro nejlepší evropský dokument. A na tu byl nominovaný i další český dokument Občan Havel, který získal loni prvního Českého lva pro dokument a byl uveden na festivalu v Berlíně.

Institut dokumentárního filmu, České filmové centrum a Mezinárodní filmový festival Jihlava každoročně pořádá prezentaci připravovaných českých dokumentárních filmů, v rámci které upozorňuje na ty nejzajímavější dokumenty budoucího roku. Loni takto představili devět filmů, část z nich si pak opravdu rozdělila ceny na českých festivalech, některé z nich už byly distribuovány v zahraničí: Ivetka a hora (Nejlepší dokument na MFDF Jihlava 2008), Česká RAPublika (Nejlepší dokument na Finále Plzeň, 2008) nebo Zapomenuté transporty do Polska (Cena diváků Jeden svět 2009). Divácky či festivalově bodoval také film Vítejte v KLDR! Lindy Jablonské nebo Černá srdce Břetislava Rychlíka. Český mír Víta Klusáka a Filipa Remundy a Oko nad Prahou Elišky Kaplické vstoupí do kin na začátku roku 2010.

Letošní prezentované dokumentární filmy
Letos organizátoři panelu dokumentů představují dvanáct nadějných dokumentů vznikajících v české produkci a to: časosběrný dokument Katka o drogově závislé ženě režisérky Heleny Třeštíkové; film Děti našich rodičů Američana Thomase Feierabenda, jež zachycuje život svého dědy - politika Ladislava Feierabenda; Tmář a jeho rod ze života “záhadologů” Karla Vachka; Šitkredit Martina Řezníčka o lidech, kteří se topí v dluzích kvůli půjčkám; Přízrak svobody II o polapenosti v čase v současném globálním světě Karla Žaluda; Mám ráda nudný život aneb deník jedné babičky Jana Gogoly; Věční hledači, portréty čtyř významných osobnostní zachycených během dvaceti let, režisérů Jana Šikla a Pavla Kouteckého; Nebe, Peklo, Země, Ráj o lidech vyhledávajících nejrůznější formy fyzické bolesti Davida Čálka; Nesvadbov režisérky Eriky Hníkové o svobodných třicátnících v jedné slovenské vesnici; Holky z fildy o generaci žen, jež společně prožily zlomovou událost převratu režisérek Nataši Dudinski a Taťány Markové; Cirkus Havel o návratu Václava Havla k divadlu režiséra Břetislava Rychlíka; Pahrbek, zpráva o dnešní podobě fenoménu Sněžka, v režii Lucie Králové.

Nyní bych se ráda stručně zmínila o některých z těchto dokumentů, které mě hodně zaujaly.

Katka
režie: Helena Třeštíková

Jde o časosběrný dokument o drogách, lásce, pobytu ve vězení a lidské odpovědnosti. Režisérka se poprvé setkala s Katkou v roce 1996 ve venkovské komunitě pro narkomany. Tehdy byla tato dívka hezká a na první pohled bych neřekla, že má silnou drogovou závislost. Katka po šesti měsících z této komunity utekla. Paní Třeštíková ji hledala po pražských ulicích a nakonec ji našla ve společnosti přítele Ládi. Oba byli na heroinu. Vzhled Katky se postupně mění, je více a více znatelné, že motem jejího života je tvrdá droga. Je rok 2007. Katka je 30letá žena, Láďa sedí ve vězení za pokus o vraždu. Katka živoří v pražském squatu s přítelem. Vypadá jako stará žena. Pleť, vlasy, zuby, jas v očích...Vše nasvědčuje tomu, že je chycena do té nejsilnější pasti a neví jak a hlavně nemůže z ní ven. Nicméně musí se sebou něco udělat, protože v jejím lůně roste nový člověk. Dokument je nejen filmem o drogách, ale také o naplnění života, o hodnotách, o mateřství a o osudu dítěte, které přichází na tento svět závislé.

Šitkredit
režie: Martin Řezníček

Money, money, money...Milované, nenáviděné, užitečné, konfliktní, naše životy jsou s nimi provázány a už to jiné nebude.
Vzali jste si půjčku? A na oplátku zaplatíte mnohonásobek vypůjčené částky. Nebo přijdete pro pár tisíc o dům nebo máte najednou dluhy do konce života… Raper Chang rapuje o Šitkreditu.
Příběhy lidí, kteří se topí v dluzích, příběhy těch, kteří se do této situace dostali díky špatnému odhadnutí vlastní situace, ale i těch, kteří se topí v dluzích jako kořist žraloků na špatně regulovaném trhu s půjčkami. Nahlédnutí do "šitsystému".

Nebe, Peklo, Země, Ráj
režie: David Čálek

Mozaika o čtveřici lidí, kteří objevili rozkoš v bolesti a svou neobvyklou vášeň nepotlačují ani neskrývají. Tvoří uzavřené společenství, jež samo sebe označuje zkratkou BDSM. „Budeme sledovat lidi, kteří se bolesti oddávají dobrovolně, často za ni platí a bolest jim působí rozkoš či posouvá jejich vnímání za hranice běžného života,“ vysvětlují autoři. „Nebudeme se zabývat případy patologickými, kdy člověk mentálně narušený jedná tak, že si způsobuje bolest nebo se poškozuje často s trvalými následky. Naši čtyři hrdinové se do náruče bolesti vrhají dobrovolně a sledují přitom zasvěcení, které jim bolest v různých formách poskytuje,“ dodali tvůrci.
V 90. letech se objevili na veřejnosti do té doby skryté nabídky sexuálních služeb. Města byla doslova zaplavena sex shopy, bordely a eskortními servisy. Komunita BDSM neprodělala tuto explozi, ale zůstala až dodnes ve skryté tichosti, která jí dává paradoxně více svobody být dál sama sebou, jakousi sklepní organizací bez vedení, společenstvím spiklenců slasti, kteří se na veřejnosti poznají podle znamení, která znají jen oni. Média sice občas přinesou senzační reportáž z jakési divoké party, ale zobrazují zpravidla jen efektní vršek ledovce, aniž by se zajímala o jeho zbytek. BDSM zkratka pro komunitu lidí zabývajících se nejrůznějšími způsoby bolesti od tetování a piercingu, brandingu, bondage, sado maso a elektrostimulací, ale i dalších forem „osvobozeného pohledu na rozkoš a její možnosti“.
Jediný způsob jak se o tomto neobvyklém hobby dozvědět co nejvíce, aniž by jste ho začali provozovat.

Nesvadbov
režie: Erika Hníková

Film o generaci svobodných třicátníků ze středně velké slovenské vesnice a o jejich starostovi, který je chce v zájmu zachování populace za každou cenu dát dohromady. A tak zahájí experiment, který náš film sleduje. Sociální inženýrství 21. století v situační dokumentární komedii. „Nesvadbov" se věnuje jednomu ze zásadních jevů v naší generaci – fenoménu singlovství.
Výběrem tématu a způsobem zpracování film navazuje na předchozí úspěšné distribuční tituly Eriky Hníkové „Ženy pro měny" a „Sejdeme se v Eurocampu".
I když jsem viděla jenom krátkou ukázku, tak jsem se moc nasmála. I když to, že se nikdo nechce ani ženit ani vdávat, vlastně vůbec k smíchu není.

Pahrbek
režie: Lucie Králová

Živlový film o zrodu a podobě současné české architektury na vrcholu Sněžky, v extrémních podmínkách nejen klimatických, ale i drsných vztahů v bývalých Sudetech /Hora státotvorná, spodními proudy propojená se zvláštní verzí národní hrdosti /„Vemte si, že si někdo jede spáchat sebevraždu na vrchol Sněžky…“
Ročně milion lidí. Záchodky nedostačují. Kopec je prý zcela pročůrán.
Poláci svou polovinu osadili kapličkou a obří meteorologickou stanicí ve tvaru UFO. Naši starou dobrou českou boudu sežrala dřevomorka. Strhla se bitva o novou podobu vrcholu.
Paní Skrbková, bývalá pošmistrová, se stala investorkou nové české poštovny na Sněžce. Má ráda startky, háčkované panenky a velké pravdy (Socani lezou na Říp a Sněžka je baštou ODS, pravicová).
Taky je hluboce věřící katolička. Experimentální minimalistický dům architektů Rajniše a Hoffmana, který se umí svlékat a oblékat podle počasí, přijala možná právě proto, že na jeho věžičce bude růžová svatozář a uvnitř malé boží oko.

Přeji vám příjemný divácký zážitek, naše dokumenty za to rozhodně stojí.