Žijeme ve světě, který je skrz na skrz prošpikován moderními technologiemi. Díky satelitům dokážeme s neuvěřitelnou přesností zjistit, kdo se na zeměkouli kde v daný moment nachází. Je to ale dobře?

Na planetě  snad není místa, kde by nebyl signál pro utržené sluchátko. Šamani v Africe již nepoužívají k přenosu informací bubny, ale emaily a satelitní telefony. Automobily komunikují nejen s tím nahoře, tedy GPS, ale i mezi sebou navzájem. Raději se zastaví, než by si navzájem poškodily karosérii.

Navzdory technickým zázrakům se však lidé od sebe vzdalují. Píší si smsky, emaily, chatují přes internet, volají si, ale vědí toho o sobě čím dál míň. Tráví spolu  méně času, raději si zaskypují, než by se sešli a popovídali si tváří v tvář. Anonymita částečně osvobozuje, zároveň mezi námi vytváří vzdálenosti milionů světelných let.

V tomhle zvláštním světě jsem zcela náhodně potkala úžasného člověka, se kterým jsem během jednoho roku prožila víc než za celý svůj život. Ano, také jsme samozřejmě používali všechna ta chytrá hejblátka, ale hlavně jsme si dopřáli neuvěřitelného luxusu trávit čas spolu a společně. Mluvili jsem o všem, nebylo téma, které bychom neprobrali a nedokázali obrátit v žert.

Když bylo jednomu nebo druhému úzko, těžko, smutno, dokázali jsme se obejmout a říct si, že zase bude dobře. Mnohdy jsme ani mluvit nemuseli, stačilo se na sebe podívat a věděli jsme, jak se ten druhý cítí. Byli jsme na sebe telepaticky napojeni. Science fiction se v našem případě stala realitou, kterou ani jeden z nás nedokázal vysvětlit, popsat, ale fungovala dokonale. Tu neuvěřitelnou blízkost a souznění považuji za zázrak, který se možná v našich  životech už nebude opakovat.

Naše přátelství bylo velmi hluboké. Jednoho dne jsme však zjistili, že jsme se nenávratně  odcizili. Nevšimli jsme si té plíživosti a definitivy, nezpozorovali  jsme,  že se děje, ale stalo se to.  Začali jsme totiž využívat ty úžasné nejmodernější komunikační technologie, nejposlednější modely mobilů, nejrychlejší připojení a pro samé smskování, mobilování, majlování a skajpování jsme se  přestali vídat. Nastoupili jsme do rakety, která směřovala do dálky, ne do blízkosti.  Už je pozdě něco měnit, čas se nedá vrátit zpět, ani není možné jej zastavit.

Nevědomky jsme se stali dokonalým případem toho, že všechny ty sofistikované přístroje

a programy, které jsou v reklamách dokonalejší než dokonalé a mají nám pomoci zůstat vždy a všude v kontaktu s našimi milými, rodinami, přáteli, pouze vytvářejí iluzi blízkosti.

Stroje nás nespasí, ani nepřiblíží, ani nesblíží. Skutečnou a opravdovou blízkost si můžeme vytvořit, udržet a rozvíjet jen my sami.