Vaše myšlenky a pocity utvářejí váš život. A tak tomu bude vždy. Zaručeně!

Víru ve stárnutí máme jen v mysli. Osvoboďte tedy své vědomí od

veškerých takových myšlenek. Zaměřte se na zdraví a věčné mládí.

Vaše současné myšlenky utvářejí váš budoucí život. O čem nejvíce

přemýšlíte nebo na co se nejvíce zaměřujete, dojde ve vašem životě

naplnění.

V tomto duchu bych mohla pokračovat donekonečna. Předpokládám a hlavně vidím a slyším, že se stále mezi námi nenachází mnoho lidí, kteří by si těchto moudrostí byli vědomi a hlavně se jimi řídili. Nespočetněkrát jsem slyšela větu "Bolí mě záda, kolena, ramena (doplňte si dle potřeby); ale to je normální, ve svém věku mám na to nárok". Citující se v tu chvíli chytí za tu kterou bolavou část těla a jemně se s ní "pomazlí" jako kdyby si tam tu bolest hýčkal a ujišťoval se, že tam stále ještě je.

Mnohokrát mě při pozorování těchto typů lidí napadlo, že si svoje

bolístky, neduhy, negativa apod prostě programují. Zadají si do své

hlavy, že v tom kterém věku je ta která nemoc normální a podle toho se také chovají. Je jasné, že se jedná o tzv. zaběhnuté vzorce chování, které vypozorovali ve svém nejbližším okolí. Ano, teď to padá na hlavu jejich matek, otců, babiček, dědečků, jednoduše řečeno, všech těch, kteří je v jejich životě nejvíce ovlivňují. Jednoduše by se dalo říci "oni za nic nemohou"... ale každý jsme sám vlastního osudu strůjcem a neseme za něho absolutní zodpovědnost. Jen my sami jsme Tvůrci sama sebe.

Dnes navečer jsem se seznámila se ženou, která se velmi úspěšně

podařilo se těmto vzorcům chování ("memům") vyhnout. Ona je prostě

ignoruje, vysmívá se jim, povznáší se nad ně. Výsledek? Paní Lilla je

92letá dáma vzpřímených zad, blonďatých vlasů, oblečená do červených

šatů. To, co ji nejvíce odlišuje od lidí, kteří jsou v její věkové

hranici, je její velký úsměv, bezbřehý optimismus a neutuchající

radost ze života. Lilla dodává energii; ona ji nevysává jako většina

těch, kteří se s přibývajícím věkem přibližují svými ohnutými zády

více a více k zemi a vynucují si naši pozornost nebo soucit hrou na

oběť.

Jelikož mě lidé jejího typu přitahují, poprosila jsem jí o chvilku

jejího času. Byla jsem zvědavá proč tak úžasně vypadá, a jaký je její

recept na věčné mládí.

Hanka: Myslíte, že žena musí mít za každou cenu děti? Tedy když je

pracovně vytížená, zamilovaná do své práce a ví, že na rodinu a děti

nezbývá moc času?

Lilla: Žena má dělat to, co ji baví. Když ji to baví, tak to bude

dělat dobře. Neměla by jít tzv. "přes sama sebe". Žena by měla mít

děti jenom tehdy když na ně má nejenom čas, ale také dostatek lásky.

Tu dává muži, dětem, rodině a navíc i svému zaměstnání. Někdy

to prostě nejde sloučit, protože té lásky není tolik, kolik je jí

třeba.

Hanka: Jak na vás působil fakt, že lidé se zubaře bojí a neradi k němu chodí a do křesla usedají se strachem? Nedeprimovalo vás to?

Lilla: Nikdy mě to netrápilo. U pacientů jsem si vždy vyzkoušela

jejich reakci. Dám vám příklad. Začala jsem vrtat na ploše zubu, která ho bolet nemohla a čekala jsem jak bude reagovat. Poté jsem se podle reakce zařídila. Zajímavé to bylo u mužů. Jim jsem říkala, že právě provedený výkon byl nebolestivý a oni to hrdinně nesli, tudíž já jsem mohla pokračovat ve své práci.

Hanka: Říká se, že každý věk má svou krásu, jakou krásu mělo pro vás

mládí zralý věk a teď?

Lilla: Nikdy jsem si neuvědomovala, jestli jsem byla v mládí krásná či nikoliv. U nás se spíše hledělo na inteligenci. Pro mě, moje

spolužáky a kamarády bylo podstatné jestli máme ve škole dobré

výsledky a ne to, jestli jsme hezcí či nikoliv. Jinak co se týká

vaší otázky, tak mládí, střední věk a stáří vidím v jedné linii.

Nerozlišuji to. 46 let jsem pracovala na fakultě s mladými lidmi a

tím pádem jsem neměla šanci zestárnout. Ve své práci jsem byla tak

šťastná, že po ničem jiném jsem nikdy netoužila. Myslím si, že člověk

má dělat to, co ho opravdu baví. Poté z toho profituje nejenom on, ale také jeho okolí. Mladí lidé, se kterými jsem spolupracovala, mě

doháněli k tomu abych nejenom byla tak dobrá jako oni, ale abych byla

ještě lepší.

Hanka: Chtěla byste být znova mladá?

Lilla: Já jsem stále mladá. (Směje se) Nepřestala jsem být mladá. Tuto otázku neuznávám, protože stále pokračuji ve svém mládí.

Hanka: Myslíte, že člověk je starý, tak jak se cítí?

Lilla: Je starý tak, jak si svůj věk naplánuje.

(Ta moudrá žena mi čte myšlenky. Vzpomínám na historku jedné své

kamarádky, kterou neustále obtěžovalo její okolí ohledně jejího věku a faktu, že ještě nebyla vdaná a neměla děti. Zajímavé bylo, že nikdo

přesně nevěděl kolik jí je vlastně let, ale stále na ní dotírali kdy

už konečně bude mít děti a manžela. Jednou jí to tak dožralo, že s

velkým úsměvem odpověděla: "Do třicítky daleko...mám ještě mraky

času". Ztuhly jim úsměvy, pochopili, že vdávat se a rodit před

třicítkou je skutečně ještě brzy a dali jí pokoj. Je zajímavé, že ta

kamarádka od té doby nestárne. Posledních několik let s velkým úsměvem říká, že má do třicítky daleko a vypadá stále stejně báječně, mladě,svěže a hlavně šťastně - protože má do třicítky daleko).

Hanka: Litujete toho, že nemáte děti?

Lilla: Ne. Já jsem byla tak zamilovaná do své práce, ze bych na děti

ani neměla čas. Tři roky jsem pracovala s dětmi, měla jsem s nimi

velké úspěchy. Vzpomínám jak jednou přišel jeden 6letý chlapeček,

kterého jsem ošetřovala a pozval mě k nim do rodiny na oběd.

Zdůraznil: "Dostanete se k nám tramvají, která má bříško dole /č.6/.

Představte si, jak zírala jeho maminka, když se o tomto pozvání

dozvěděla. U mužů v tomto věku mám ohromné úspěchy. Nedávno jsem

letěla na Kypr, vedle mě seděla maminka s chlapečkem, který ještě

nemluvil. Stále si mě prohlížel. Najednou vytáhl z kapsy červené

autíčko, a to mi věnoval. Jeho maminka se divila a já jsem jí s

úsměvem řekla: "Je to gentleman, takhle to u nich začíná".

Hanka: Zažila jste první republiku, II. světovou válku, normalizaci a

současnou demokracii - Co pro vás v životě má největší cenu a co

odsuzujete? Co se vám nelíbí a líbí na dnešní době?

Víte, já jsem tady u nás vždy byla hrozně ráda, ať se dělo, co se

dělo. Přesto, že jsem měla různé nabídky odjet do Francie či do

Německa, nikdy jsem nechtěla opustit naši vlast. Sice jsem se narodila v Maďarsku, ale tady žiji hodně dlouho a nikdy svoji vlast neopustím jenom proto, abych někde jinde vydělávala o trochu více peněz. Největší cenu má pro mě zdraví a to abych stále mohla uplatnit svůj mozek. Odsuzuji když lidé něco dělají jenom pro peníze a jiný smysl

v tom nenacházejí.

Nelíbí se mi, že jsou lidé příliš ovlivněni televizí a filmem. Nevěra, nechutné aféry, sex v příliš velké míře. Svoboda je nade vše, ale mám dojem, že každý si ji představuje jinak. Co se týká dětí, tak pro ně je základem škola.

Tam jsou bohužel jenom učitelky. Ženy, které mají doma manžela, děti,

kočky, psy a díky své přetíženosti zapomínají říci dětem to

podstatné. Myslím si, že ve školství by mělo být více mužů a tím pádem více přísnosti. Měly by se určit hranice, co děti smí a co je

zakázané. Učit nejenom zadanou látku, ale také vést děti ke slušnosti, dobrému chování nejenom ke spolužákům, ale také ke starším lidem.

Když se u nás zavřeli vysoké školy, tak jsem byla ve Zlíně a zažila

jsem baťovské časy. Vzpomínám, že při mém nástupu náš primář řekl,

ze by mě chtěl poslat do Brazílie. Baťa tam skoupil krávy na

vydělávání kůží a primář chtěl abych tam zařídila zázemí pro lidi,

starající se o tyto krávy. Naneštěstí přišel rok 1938 a s ním i velký

chaos. Každopádně baťovský systém byl úžasný. Nikdo se neodvážil

přijít ani o pouhé dvě minuty pozdě do zaměstnání. Vyžadovalo se to a

všichni to respektovali. Každý zaměstnanec, který měl trochu vyšší

post, dostal domek. Podle svého pracovního zařazení dostal buď celý

domek nebo půlku, bylo to individuální. Také jsme měli velmi levné a

chutné stravování. Baťa měl ohromné sociální cítění. Například

nechal vyhlásit kdo ze spolupracovníků by chtěl v sobotu letět do

Prahy. Bylo to zadarmo, protože vedení letělo na nějaké jednání a v

letadle byla volná místa a oni je jednoduše chtěli využít. Takové

nabídky už dnes nepřicházejí, že? Pamatuji si, jak nás v Praze vzali

ke Flekům a pozvali nás na oběd. V baťovském hotelu na recepci se

nás zeptali jestli chceme večeři a jestli také chceme jít do divadla.

Recepční nám zařídil vstupenky. Po večeři jsem si chtěla dát

palačinky. Jelikož jsem šla do toho divadla, tak mi recepční nabídl, že mi je kuchař připraví až se z divadla vrátím.

U Bati musel člověk hodně pracovat, ale byl za to bohatě odměněn.

Všichni tam táhli za jeden provaz a všichni se spravedlivě dělili o

dosažené výsledky. Komunisté mu to záviděli. Nechápali jak toho mohl

dosáhnout. Jedna perlička na závěr. Představte si tým šesti lidí a ti pracují na určitém projektu. Ten, který dosáhl nejlepšího výsledku byl tím, jehož práce byla stanovena jako norma. Jinými slovy, dokáže to jeden, dokáží to i ti druzí, i když budou muset na sobě zapracovat.

Motivační, inspirativní, podporující osobní růst zaměstnance.

Paní Lilla se narodila v Maďarsku. Prožila tam pět let svého života.

Když jí bylo pět mluvila třemi jazyky. S maminkou německy, s tatínkem

česky a s dětmi maďarsky. Později se rodina vrátila se do Čech.

Původně se rodiče seznámili ve Švýcarsku, kam ona přijela z Německa,

on z Čech. Usadili se v Maďarsku kvůli práci tatínka, který pracoval

na výzkumu aut a motocyklů.

Paní Lilla chodila na střední školu v Tišnově. Vysokou - studovala

medicínu - ukončila v Brně. Po promoci odjela do Prahy a už tady

zůstala.

Co říci závěrem? Snad je to, že naše setkání bylo pro mě - a doufám,

že po přečtení tohoto krátkého rozhovoru, i pro vás - velmi

inspirativní.