Kterak se stát ze solidní sousedky vyvrhelem. „Hele teto, mám kosmetiku,“ přivítala mě rozzářená neteřinka, když jsem ji přišla navštívit k babičce a dědovi, a ukazovala mi dětské napodobeniny rtěnek, stínů, třpytek, lesků a laků. Nadšení nebralo konce.

„Já tě namaluju, chceš?“

„No víš…“

„Začneme stíny, jo?“

„Tak dobře.“

„Dám ti oranžovej, jo?“

„Oranžovej?!“

„ A tohle je rtěnečka přímo pro tebe, taková krásná modrá, ta ti bude slušet. Dám ti ji na pusinku, hezky ti ji rozetřu.“

Během pěti minut jsem si připadala jako tradiční a skutečně poctivá velikonoční kraslice z jihu Moravy. Na mém obličeji bylo vše, co mi předtím ukázala. Něco dokonce ve více vrstvách.

„Ty jsi činaná,“ vlekla mě k zrcadlu. Má finální podoba byla - rudé stíny v poloměru tří centimetrů od panenek, temná modrá rtěnka podle vzoru Jokera z Batmana a třpytky všude v meziprostoru. Sexy by mě shledal leda tak Dracula po pěti pivech.

Zírala jsem na sebe a malá stylistka se rozzářila: „Dám ti ještě čepičku.“

Odběhla a po návratu mi vrazila na hlavu reklamní čepici Milka. Fleecovou, fialovou hučku, ze které čněly dva ohromné rohy.

„Moc ti to sluší, teto.“

Pochvalu od malé nedostávám příliš často. Z jejího posledního hodnocení mé vizáže jsem se nevzpamatovala doteď. Chystala jsem se tehdy na první rande s velice sympatickým mužem

a po hodině krášlení a šňoření jsem se jí zeptala: „Sluší mi to?“

Barunka se zamyslela, legračně nakrabatila čelíčko a vážným hlasem mi odpověděla: „Já jsem hubeňour, máma tlusťoch a ty zajíc.“

Rande tehdy nedopadlo podle představ a já se pozorovala v zrcadle následující tři dny

a zkoumala na sobě úplně vše, co mohlo vypadat zajícovatě.

Chtěla jsem si sundat silně hřející čepici, přeci jen ve třiceti stupních ztrácela jisté kouzlo,

a jít se demaskovat do koupelny. Tento můj nápad neteř utnula ihned v zárodku.

„Póóď, půjdeme TEĎ vyhnat strašidla.“

Strašidla bydlí u mě v obýváku a jednou za čas mi je Barunka vyžene. Červené je srab, to uteče hned, Modré nás chvíli napíná, se Žlutým je to lítý boj, ale Černé je skoro neporazitelné.

Nakonec ho společnými silami zlikvidujeme a za odměnu si dáme čokoládku.

Rodiče bydlí kousek ode mě, ale ani tak se mi ve vymazleném „stajlingu“ nechtělo na ulici.

„Tady máš botičky, hezky si je obuj. Já už dřeváčky mám. Jdeme,“ zavelela Barunka.

První sousedka, která nás potkala se mě zeptala, zda je vše v pořádku. Rudé stíny v horku totiž tekly, vypadala jsem jako žena po ošklivém fyzickém útoku. Druhá při ohlédnutí za mnou málem spadla. Třetí jen vyjekla a já se bála, že jsem jí způsobila infarkt. Na pár desítek metrů hezké „skóre“.

Doteď se bojím, že mi každou chvíli zaklepe na dveře Chocholoušek…