Útlou knížku s názvem Pusa je jen začátek napsala německá autorka Hortensie Ullrichová a vydalo ji nakladatelství albatros.

Kniha je určena pro čtenářky od 11 let a vypráví humorný příběh třináctileté Jojo, která žije spolu se svojí mladší sestrou Filippi a maminkou – kostýmní výtvarnicí.

Jojo potkávají malé i velké patálie s kluky, ale také se svojí kamarádkou Lucil, kerá ve své upovídanosti poví i to co nemá a tak dochází k trapasům, které jdou jen těžko napravit, i když sama tvrdí, že ona za to nemůže.

Ve škole začínají tak vytoužené tři týdny velikonočních prázdnin a Jojo se tě těší, jak je prožije se svojí láskou Stevnem. Mají se spolu sejít v obchodním centru odpoledne. Ale místo povídání, jak prázdniny spolu prožijí jí Steven oznámí, že bohužel musí odjet s rodiči do Karibiku a vrátí se až za tři týdny. Místo krásně prožitého odpoledne Jojo spolu se Stevnem jen tak bloumá nákupním centrem, když mezi zákazníky uvidí svoji bývalou a protivnou spolužačku Serafínu a jejího bratra Justuse, který byl její první velkou láskou. A jak už to bývá, na první lásku se nedá zapomenout.

Jojo se setkává s Justusem a přitom pomalu zapomíná na Stevna, který je daleko a jeden den se pro ni stává věčností. Když ji několikrát Justus pozve na rande, tak je celá šťastná, že ona je ta vyvolená, o kterou má tak hezký kluk zájem. Náhoda tomu chtěla a jednou v kině si do jejich blízkosti sedla také Serafína a Lucil a tak Justus zaslechl jejich rozhovor, kdy byla řeč o Jojo a Stevnovi. Justus ztrácí zájem o Jojo a cítí se uražen. Za pár dní se vrací domů také Sven a Jojin problém se zdá neřešitelný. Jak se Jojo zachová a co udělají obě její lásky? Nechá si poradit od mámy, která ji nerozumí, nebo Jojo zase svojí zbrklostí něco provede?

O autorovi

Německá spisovatelka Hortensie Ullrichová se narodila 19.12.1956, vystudovala průmyslové návrhářství a působila v několika redakcí odborných časopisů. Na trhu se prosadila humornými příběhy o Jojo a její mladší sestře Filippi, která je velkou milovnicí zvířat. Inspirací pro psaní těchto humorných příběhů byly její dvě dcery. V první knize s názvem Čarodějnice se nelíbaj byla Jojo ještě nepolíbená a zamilovaná do bratra své posměvačné spolužačky.

Ukázka z knihy

Šla jsem do svého pokoje a trochu si pobrečela. Ale moc to nepomohlo.

Volal Justus a chtěl vědět, jak se mám.

„Dobře, proč se ptáš?“

„Už nejseš nachlazená?“

„Asi to nakonec byla přece jen alergie.“

„A je to lepší?“

„Jo.“

„Tak prima,“ zaradoval se. „Nedáme si rande?“

Ježkovy zraky, každý den! To bylo o nervy.

„Dneska nemám čas.“

„Škoda,“ řekl. „A co zítra?“

„Hm, ještě nevím. Zavolám ti, jo?“

„Dobře.“

„Ahoj!“ dala jsem Justusovi na srozuměnou, že náš rozhovor je u konce.

„Ehm, jo, ech… ahoj.“

Zavěsila jsem. „Ehm, jo, ech… ahoj,“ opičila jsem se po něm.

Stála jsem před telefonem a upřeně na něj zírala. Justus mi lezl na nervy. Ten jeho laskavý, chápavý přístup mě pěkně vytáčel. I to, že vždycky hned ustoupil a byl na mě ustavičně hodný. To Sven by reagoval jinak. Přinejmenším by se vytasil s nějakou oprsklou hláškou. Se Svenem byla nějak mnohem větší psina.

Najednou jsem dostala vztek.

„Ty působíš tak napjatě, dítě,“ prohodila máma, která šla zrovna kolem.

„Jsem úplně uvolněná a mám skvělou náladu!“ vyštěkla jsem.

Zastavila se. „Nechceš mi říct, co se děje?“

„Nic se neděje!“ zavrčela jsem.

„No jo,“ vzdychla, pak se na mě vlídně usmála. Udělej něco pro sebe. Něco milého, hýčkej se.“ A s touhle radou odkráčela do své dílny.

Proboha, to je rada jak pro matky na pokraji nervového zhroucení. Ale co my, teenageři? Hýčkej se. Pchá.

Šla jsem do svého pokoje, vykramařila dosud nepříliš úspěšné časopisy a začala jimi listovat. Někde jsem četla o hýčkajících maskách. Á, tady to bylo. Proti stresu a na uvolnění tu teenagerům zcela vážně doporučovali banánovou masku!

Banánovou masku! Tss! Taková hloupost.

O pět minut později jsem se vplížila do kuchyně a hledala banány. Panenko skákavá, co a co? Zkusit to přece můžu, ne?

Zrovinka když jsem tu banánovou masku měla na obličeji, u dveří zazvonilo. Bleskově jsem se utíkala schovat do svého pokoje, protože jsem za nic na světě nechtěla, aby mě někdo viděl jako banánové Zambie. Zvlášť ne moje matka.

I když by – jak se dodatečně ukázalo – asi bylo přece jen lepší, kdyby máma byla věděla, že mám na obličeji zklidňující banánovou masku. Pak by Justuse takhle rovnou ke mně do pokoje neposlala.

Božínku, to byl trapas! Justus se lekl ještě víc než já. Vykoktal omluvu a okamžitě vycouval.

O vteřinu později se v mém pokoji objevila máma. Když mě uviděla, rozchechtala se jako pominutá. „Teď je mi už jasné, proč se ten ubohý hoch od nás vyplížil jako by ho trapnost přímo kousala do zadku.!

„Jemu to bylo trapné?“ Proč proboha? Já přece měla na obličeji banány. Zatímco jsem mluvila, z tváře mně odpadla první banánová kolečka.

Máma z vedla jedno ze země, zevrubně ho prozkoumala a pak si ho strčila do pusy. Vtom ji zřejmě něco napadlo.

Vyděšeně se zeptala: „Jsou to jenom banány, že? Nebo jsi na to dala ještě něco?“

„Med.“

„Hm, chutná to dobře.“ Máma si sedla ke mně na postel.

Přišlo mi to k smíchu a spadla mi další dvě kolečka. Podělily jsme se o ně a snědly je.

Máma se na mě podívala a zazubila se. „Mělas vidět, jak se Justus tvářil, byl úplně v šoku.“

„Sven by se umlátil smíchy.“ Zahuhlala jsem plnou pusou. „Nebo by měl nějakou drzou hlášku.“

Máma přikývla. „Sven je pěknej šibal.!

Vzdychla jsem.

„To kvůli Justusovi ses s ním pohádala?“

Polkla jsem.

„Máš Justuje radši než Svena?“

Pokrčila jsem rameny.

„Tedy , jak tě znám, zase ses vlastním přičiněním dostala do pěkné kaše.“

Přikývla jsem.

„Tak proti tomu něco udělej.“

„Ale, neříkej,“ vykřikla jsem rozzlobeně. „Co třeba?“ Než ovšem máma mohla odpovědět, nadávala jsem dál. „Proto s tebou nikdy o svých problémech nemluvím, protože mi prostě nerozumíš. Vždycky se vytasíš s podobnými radami, jako: Tak tu situaci změň, když se ti nelíbí. Přiznej, žes udělala chybu a naprav ji. Buď k sobě upřímná. Samý takový kecy.“

„Víš,“ pokračovala jsem, „pro tebe je to všechno hrozně snadné. Ty si myslíš, že když člověk chce, tak taky může. Ale tak to není. Ty nemáš ani ponětí!“

„Fajn, může být. Smím ti položit pár otázek?“

„Pro mě za mě,“ zabručela jsem. Když už byla tady, houby na tom sešlo.