Rok výroby: 2008

Stát výroby: USA

Režie: John Patrick Shanley

Dramatik a scenárista John Patrick Shanley se ve svém druhém režijním počinu znovu chopil svojí divadelní hry, úspěšně realizované na Broadwayi. Sám si adaptoval i scénář a do hlavních rolí obsadil nejpřednější americká herecká esa – Meryl Streepovou a Philipa Seymoura Hoffmana. Sám při tom vycházel částečně z vlastní biografie, neboť snímek se odehrává v 60. letech v New Yorku, v církevní škole pro studenty z vesměs irských a italských přistěhovaleckých rodin. Škola je striktně katolická, vedená nesmlouvavou ředitelkou, sestrou Aloysius, která jí vládně železnou rukou, je postrachem nejen žáků, ale i učitelů a k otázkám víry a křesťanské disciplíny má velmi striktní a bigotní postoj. Oproti tomu otec Brendan Flynn, oblíbený kazatel a učitel, se snaží uplatňovat větší otevřenost a uvolněnější přístup. Mezi těmito dvěma přístupy a osobnostmi stojí plachá, mladá a idealistická sestra James. Právě ona je svědkem konfliktu ředitelky a faráře, v němž je hlavní rozbuškou podezření sestry Aloysius, že otec Flynn sexuálně obtěžuje jednoho ze studentů. Tento chlapec je ještě navíc prvním Afroameričanem v historii školy, obavy ředitelky se proto zdají být ještě více na místě. Problém je v tom, že neexistují žádné důkazy, stojí proti sobě pouze ředitelčiny domněnky a vysvětlování otce Flynna.

Převod divadelní látky na filmové plátno má vždy jedno podstatné úskalí: divadelní poetika je povětšinou založena na síle slova, filmová by v ideálním případě měla být založena na síle obrazu, případně kombinovat obojí ve vyváženém poměru. Bez vytříbenější práce s vizuálním prvkem se pak z výsledného tvaru stává pouhé zfilmované divadlo, což nutně nemusí ubírat sdělovaným myšlenkám na závažnosti, ale vyvstává otázka, proč ho vůbec adaptovat pro film. Mluví-li se mnoho na jevišti, je to v pořádku, obzvlášť je-li text dostatečně myšlenkově nosný. Mluví-li se mnoho ve filmu, bez dostatečných pauz, vyplněných tvořivou prací s obrazovou atmosférou může vzniknout poněkud suchopárný výsledek, který sílu myšlenek a slov může paradoxně otupit. Ač s jistou nelibostí, musím konstatovat, že do jistě míry se toto děje právě v Pochybách a je to škoda. Témata, nastolená Shanleym a týkajících se tak zásadních otázek jako je morální selhání, fanaticky bezobsažné lpění na určitých principech, střet bigotnosti s lidskostí, dokonce relativizace pojmů ctnost a hříšnost, jsou natolik závažná, že přímo vyžadují kontemplativní prostředí divadelního sálu a zároveň fyzickou přítomnost představitelů, kteří těmto pojmům dají určitý zhmotňující rámec. Na plátně se psychologické jemnosti a spodní proudy náročného textu kvůli odlišným atributům filmového média zamlžují a stávají se místy spíše frázemi.

Nejednoznačnost, na níž je postaven celý efekt příběhu, se filmovou typizací vytrácí a nezkušenému režisérovi se jen s obtížemi daří udržet i nejednoznačnost postav. Ačkoliv Streepová i Hoffman dávají do svých rolí všechen svůj um, přesto se ani oni nedokáží zcela vyhnout určitým stereotypům. Nejsem také zcela přesvědčená o vhodnosti obsazení role otce Flynna právě Hoffmanem, který typově nepůsobí příliš důvěryhodně a nechtěně tak nahrává sestře Aloysius a její pravdě. Když se začíná její jistota kymácet, divák je spíš zmaten, než veden k nějaké katarzi. Aby Pochyby fungovaly přesně tak jak mají, měly by být obě hlavní figury co do přirozených sympatií i určité míry podezřelosti vyrovnané. K tomu zde však nedochází a proto se ambivalence, na níž je postaven efekt celého textu , pohříchu narušuje. Z trojúhelníku pak jako nejlidštější a svým způsobem i nejatraktivnější postava vychází právě tichá svědkyně sestra James, v jemném, přesto charakterově přesném podání Amy Adamsové, které právě možnost pozorovat konflikt od začátku do konce umožnila leccos si uvědomit o lidské povaze a vnitřně vyzrávat. Právě u její postavy lze pociťovat ztotožnění a sympatie, které oba hlavní představitelé ve své typizaci při všech svých uměleckých kvalitách vzbudit příliš nedovedou. Myslím, že na divadle závěrečná scéna, kdy se sestra Aloysius možná poprvé v životě střetne sama se sebou vyznívá o mnoho silněji než ve filmu.

Přesto nelze Pochyby v žádném případě označit za nepodařený film. Na to má příliš silné téma, silné dialogy i obsazení. Pouze jeho výrazná divadelnost plus nedostatečně pevné vedení ze strany režiséra ho činí poněkud odtažitým a chladným. Film vybuzuje tušení, že tady jde o něco skutečně velmi závažného, vybuzuje i touhu emocionálně se angažovat, ale nenabízí dostatečnou možnost předkládané náležitě spontánně spoluprožít.

Zdroj foto: www.falcon.cz