Nejnovější kniha Ireny Obermannové o lásce, o životě, o smrti a v neposlední řadě také o psaní

Spisovatelka Matylda je pozvána do Říma na setkání autorek z celé Evropy. Je v tom však jistý háček – Matylda se za spisovatelku nepovažuje, alespoň ne v onom velkolepém smyslu slova. Nejenom proto se rozhodne ve městě měst zemřít. Pokud možno velkolepě…

Mohla by napsat celou knihu o psaní. To by byla teprve ostuda! Ale jelikož se před chvílí rozhodla zemřít, existovala jistá šance, že tu ostudu ustojí. Že jí to čtenáři prominou. Že jim jí bude líto.

V každém čtenáři dřímá spisovatel, každý touží napsat knihu. Leckterý už začal. Všichni potají myslí na svůj pomník, ale přizná to jen blb spisovatel, člověk od přírody vybavený neomaleností, neskromností a neopatrností. Někdo by možná řekl pravdomluvností, ale nebylo by to přesné.

EAN 978-80-7246-465-4

Váz., 120 stran, 189 Kč

O autorce:

Irena Obermannová /*1962/

Vystudovala FAMU, obor dramaturgie a scenáristika, pracovala jako dramaturg v České televizi. Spolupracovala s televizí Nova, kde se scenáristicky podílela na seriálu Ordinace v růžové zahradě, a v současné době připravuje seriál pro Českou televizi. Dosud vydala knihy:

Frekvence tygra (1996)

Deník šílené manželky (1998)

Divnovlásky (1999)

Ženské pohyby (2002)

Příručka pro neposlušné ženy (2003)

Matky to chtěj taky (2004)

Nezavěšujte se (2005)

Deník šílené milenky (2006)

V pěně (2007)

Normální zázraky (2008)

Její knihy se úspěšně vydávají i v zahraničí. Podle Deníku šílené manželky vznikl stejnojmenný televizní film (režie Václav Křístek) a na tento rok chystá Česká televize televizní podobu jejích Divnovlásek (režie Petr Slavík).

Ukázka:

V Římě se koná konference o postavení ženy v Evropě. Z každé evropské země přijede po jedné spisovatelce. Jen z Česka nepřijede žádná. Z Česka přijede Matylda. Matylda lže a krade. Neumí dát dohromady větu. Často opakuje slova. Proč by měla používat pořád jiná? Slov je zbytečně moc. Spisovatelů také, natož pak spisovatelek.

Ona je však podvodnice. Píšící podvodnice. Až to praskne, setnou jí hlavu.

„Nejde o nic náročného, berte to jako příjemný výlet,“ řekli jí ti hodní lidé z Říma po telefonu.

Příjemné výlety v jejím životě zatraceně chyběly.

„Děkuji za pozvání,“ odpověděla tedy.

V Římě byla jen jednou, samozřejmě s ním. Všude byla s ním, strávila s ním dva tisíce let. Dodneška si pamatuje, jak ji v letadle držel za ruku. Jak ji tahal po památkách. A jak se na Andělském hradu provalilo, že Starej Láska neumí číst v mapách. Že není správný muž. Styděl se, aniž tušil, že právě to na něm nejvíc miluje. Pod jeho neprůstřelností tušila dívčí něhu. Poslušně kráčela podle jeho pokynů na opačnou stranu, než ležel cíl. A mlčela o něze. Tak už to zůstalo.

Celá se s ním ucabrtala.

Proč nepozvali nějakou spisovatelku? Nějakou chytrou, která umí anglicky? Která něco ví o postavení ženy v Evropě. Matylda by jim nějakou poradila. Jenomže se nezeptali. A tak je tu i se svým stupidním příspěvkem, který si hrdě nazvala v počítači jako Spíč. Spíč zní pořád líp než speech. A což teprve píč. Matylda napsala píč.

Nikdy si neobjednávala místo u okénka, chtěla se dívat na nebe pokradmu, až tak velké byly její rozpaky. Mraky vypadaly shora jinak než ze země. Mraky vypadaly hůř. Viděla jim pod sukně. Působily těžce, neohrabaně. Nic magického. Prostě cizí kuchyně. Matylda se radši přestala dívat.

Dva mladíci sedící vedle ní se pořád vrtěli, takže stejně mohla z nebe zahlédnout jen jakýsi trapný kousek. Raději si vytáhla svou řeč. Měla by se ji pořádně naučit, s její výslovností by jí také nemuseli moc rozumět.

Po pravdě řečeno se Matylda z tématu dost vyvlíkla. Nejspíš ji vypískají. Protože číst na seriózní konferenci o tom, jak ve třetí třídě vyšívala dečku, je teda dost velká drzost. Drzost je ovšem základem psaní. Kvůli tomuhle výletu v sobě Matylda kdesi hluboko vyškrábla poslední zbytky své troufalosti.

Kromě chuti do života, energie, humoru a touhy po romantice Matyldu opouštěla také drzost. Už nedokáže ani napsat, že ve své píči se pokusila zachytit poslední křeče původní Matyldy, holky, co si drze mířila ke své žulové soše.

Z reproduktorů se ozval pilotův hlas.

„Dostáváme se do oblasti zvýšených turbulencí, připoutejte se, prosím,“ vyhrkl rychle, a to i přesto, že letuška už při bezpečnostní instruktáži pravila, že doporučuje, aby pasažéři zůstali po celou dobu připoutáni.

Možná to řekl rychle až moc, napadlo by jistě původní Matyldu, kterou bývala dřív, když ještě lpěla na životě. Dnes jí však bylo všechno fuk. Kromě všech dalších věcí ji opustila i obava o život.

Letadlo se zhouplo. A pak znovu a zas. Poskočilo o několik metrů dolů. Křídlo se málem utrhlo. Právě začali padat. Ve vypjatých situacích bývala Matylda první, kdo omdlel. Tentokrát nic. Cítila se volně, jako mrak. Připadala si stejně tak tlustá a proměnlivá v čase.

Jediné, čeho litovala, bylo, že shora prostě nemohla vidět, jak mraky táhnou, jak plují jako voda. Vodu Matylda považovala odjakživa za svůj živel, přivlastňovala si veškerou vodu světa, milovala ji. Odmalička dokázala dřepět hodiny na břehu řeky, potoka či louže a tiše se dívat.

Řím byl město vody. Na každém rohu tu stála fontána, vlčice našla dvojčata na břehu blonďaté Tibery. Tohle město bylo poseto chrlícími bohy, želvami, mušlemi, koňmi, nymfami, amforami. I dělové koule tu střílely vodopády. A když zrovna v nějaké ulici nestál akvadukt, museli tam Římané dát aspoň obyčejný kohoutek s prastarým kamenným lavórem, kterým nepřetržitě tekl proud určený k osvěžení pocestných anebo také k mytí aut. A poslední vlnu na nekonečném koloběhu římské vody tvořila Fontana di Trevi.

Starej Láska ji tehdy dávno dlouhými oklikami k fontáně dovláčel. Hodili do vody minci, aby se sem zase vrátili.

Vrací se sama a vůbec nechápe proč.

Rozhlédla se. Všichni pasažéři omdlévali. Křičeli hrůzou. Mladík sedící vedle ní se hlasitě modlil. Jeho kamarád drkotal zubama. Kochala se jejich utrpením. Usmívala se. Nádherné divadlo. Kdyby to tak neházelo, dělala by si poznámky. Třeba že ta bělovlasá paní přes uličku má pevně zavřené oči, jako by ji to mohlo zachránit. Všechny vrásky v obličeji se jí strachy vryly do duše jak brázdy. A slečna sedící před ní začala hledat kyslíkovou masku.

Nejzábavnější bylo pozorovat letušky. Seděly čelem k pasažérům, a tak to neměly vůbec jednoduché. Křečovitě se usmívaly a už si nešuškaly. Ani si vzájemně neupravovaly klopy na uniformě. Zdálo se, že na palubě se nebojí jen jediný člověk. Matylda.

Po těle se jí rozlilo příjemné teplo. Zavřela oči a snila. Vtom uslyšela někoho telefonovat. Zřetelně rozeznávala vyzváněcí tón ve stylu jakéhosi táhlého chrámového zpěvu. Ne, to přece není možné, nemůže rozumět. Hovor probíhal v jí zcela nesrozumitelné řeči. Přesto věděla, o čem mluví. Jak to? Nechápala.

„Všechno běží jako na drátkách,“ oznamoval mužský hlas. „Ano, jsem v pořádku. Ne, neboj, nezapomenu. Mrkve a okurky. Tři sta dvacet sedm.“

Konečně ho spatřila. Člověka, který se taky nebál. Seděl přes uličku jednu řadu za ní. Byl hodně mladý, a tak mu Matylda bude říkat Chlapeček. Měl oči černé jako její noční můry a na sobě fialové tričko s nápisem Peace. Mrknul na ni spiklenecky. Letadlo s sebou smýklo. Všichni vykřikli a letušky konečně přestaly předstírat pohodu. Usmála se na něj také a v tu chvíli turbulence přestaly. Lidé na palubě si oddychli, jen Matyldě se přitížilo. Najednou si to uvědomila.

Bude muset pokračovat.

Bude muset žít.

Furt a dokola, dokud neumře.

Ledaže by to udělala sama.

Ledaže by se sama sobě stala letadlem, které se zřítilo. Cítila, jak jí narůstají děravá křídla.

Matylda zkrabatěla čelo. Že by ji už měla? První větu? Hrdinka zemře? Hned na začátku?!

Vážení pasažéři, kyslíkové masky došly.

Takovou věc by ovšem musela čtenářům odčinit. Nejlépe svou vlastní krví.

Autorka umře se svou postavou. Matylda je skolí obě jednou ranou. Sebe i ji.

Psaní je všechno, co má sílu.

Copak na to zapomněla?