My, kteří jsme prošli celou devítiletku ještě za soudruhů bychom měli unisono nevěřícně kroutit hlavou. Nad čím? Nad chováním dětí ve školách. Ale nemůžeme, protože takřka do včerejška v těch školách byly právě naše děti!

Při vzpomínkách se spolužáky se můžeme uchechtat, když vzpomínáme jak který učitel nás trestal. Jeden po nás házel křídy, tělocvikář nás přetahoval holí, učitelka češtiny tak práskala našimi penály až byl doma mazec, že rozbíjíme psací potřeby. A rodiče? Když si někdo doma postěžoval dostal ještě dvakrát tolik. A na třídní schůzce tatínek? „Pane učiteli (tehdy soudruhu), když bude vyrušovat tak mu dejte až se mu hlava otočí dokola.“

Ne, nemusíte mít strach, taky to neuznávám. To bychom se vraceli do jeskyně. Ale přece! Něco se změnilo a ne dobrým směrem. Najednou přestal být pro nás učitel vážená osoba. Naopak stal se nepřítelem našich dětí. Člověkem, který jim za každou cenu brání v úspěchu a v cestě ke štěstí. Poněvadž je to pro mne nepochopitelné, ptám se vás PROČ?

Proč je bez jakéhokoliv přemýšlení ze strany rodičů označen učitel za zaujatého když jejich dítě dostane z předmětu několik špatných známek po sobě? Proč si stěžujeme na učitele u vedení školy, když dítě dostane opakovaně poznámku pro nepozornost, drzost či špatné chování? Proč požadujeme pro učitele takřka doživotní trest, nevydrží-li učiteli nervy a na někoho zařve nebo mu dá dokonce políček? Když čtu, poslouchám a vidím co si dnešní žáci dovolují a nevidím a neslyším co si dovolují jejich rodiče (my), být učitelem jdu po týdnu dělat popeláře.

Co kdyby vám někdo řekl, rodičové, že určitě více než z poloviny je prospěch a chování vašeho trpícího dítěte obrázkem úspěchů vaší výchovy a přístupu k dítěti?! Takový je můj názor. Sednete si s vlastním dítětem a snažíte se mu vysvětlit látku, které zrovna moc neporozuměl? Jasně, už mlčím, to je povinnost učitele. Kontrolujete dětem domácí úkoly a probíráte s nimi učivo, zkoušíte je z naučené látky? Jasně, chápu, nemáte čas, musíte vydělávat, abyste měli za co žít (mimochodem, to museli i naši rodiče!). A vlastně ani nevíte kde děcka venku poletují. Stejně je vám už dnes jasné, že až dospějí pouze se základním, a možná ani tím ne, vzděláním, budete mít výmluvu. Je to vina učitelů!

A ještě jedna důležitá věc: Všichni nemůžeme být Einsteinem. I když tohle zrovna není nejlepší příklad neboť zmíněný pán nebyl žádnou školní hvězdou. Ale každému prostě není dáno. A není to vina dětí, rodičů a už vůbec ne učitelů. Vina je v těch, kteří nechtějí něco takového přiznat. Já nedovedu dělat rukama. Tohle vás nenaučí ani deset škol. Proto si lidí, kteří to dovedou, vážím.

Nedávno jsem potkal paní učitelku jazyka českého, která mě učila v první třídě. Navíc má příhodné jméno – Čechová. S úctou jsem pozdravil a činím tak kdykoliv a velmi rád. Protože ta vzácná paní mi dala tu nejdůležitější věc, nejdůležitější pro každého z nás, aby se před námi otevřel svět – naučila mne číst a psát. Nenamlouvejte si, že těch špatných jsou zástupy. Mně osobně dali učitelé mnoho a já je můžu pouze! s úctou pozdravit. A dnes je některé děti ruku v ruce s rodiči posílají do…….