Každým rokem pečlivě plánujeme s celu rodinou letní dovolenou. Mnohokrát jsme si vychutnávali příchuť mořské vody, dovádění ve vlnách na bulharských plážích, uchvátila nás i nádherná příroda chorvatského pobřeží. Některé prázdniny jsme se ale naopak toulali v naší milované vlasti. Poznávali jsme hrady, kulturní památky a s překvapením zjišťovali, co krásných koutů se skrývá v naší domovině. Zážitky se obměňovaly, hromadily, až najednou začaly splývat a já jsem honem na každou fotografii napsala rok místo, kde jsme zrovna pobývali. Ale jedna dovolená se mně vryla do paměti tak, že si i po mnoha letech vybavím každý detail i situaci. A nepotřebuji k tomu jediný snímek. Mimochodem ten ani nemůže existovat, protože jsme v té době ještě nevlastnili žádný fotoaparát. Byla to totiž první společná dovolená po tříletém manželství.

Blížilo se léto a my jsme dokončovali poslední stavební úpravy v našem novém domě. „Tak, ještě vymalujeme a v srpnu se můžeme stěhovat,“ hlásil manžel rodičům, s kterými jsme doposud sdíleli společnou domácnost. „A co dovolená? Co kdybyste s námi jeli na týden do Tater? Zeptala se švagrová, která zrovna přišla na návštěvu. „Můj teď koupil starší auto, ale snad nás to na Slovensko doveze. Pepa, manželův bratr s rodinou pojedou s námi. Mají trabanta a ti nás budou jistit. Aspoň se po té dřině trochu relaxujete,“ hrála nám na tenkou strunu. Nejdříve jsme váhali, protože při stavbě jsme museli šetřit každou korunku. A když jsme na vlastní oči viděli ten „historický kus“, který měl s námi zvládnout takovou dálku, rozesmáli jsme se a chtěli jsme to úplně vzdát. Ale nakonec zvítězila touha po cestování, nových zážitcích a dobrodružství. Těch jsme měli, jak se říká, plný kotel – až přetékal.

Brzy ráno jsme nasedli do napulírovaného vozu Praga Piccolo super a rozjeli se směr Olomouc. Na předním sedadle švagr a moje drahá polovička, vzadu jsem se choulila já se švagrovou a jejími dvěma syny. Cestu nám razil trabant se čtyřčlennou rodinou. První kilometry ubíhaly v úplné pohodě, dokonce jsme si se švagrovou začali prozpěvovat její oblíbené písničky z tancovaček. Najednou těsně před městem Hranice na Moravě manžel vykřikl: „Dívejte se, před námi se valí kolo od auta!“ V ten okamžika to s námi žuchlo, náš stroj se nahl na pravou stranu a přistál těsn u příkopy. Samozřejmě kutálející kolo bylo Tatry Piccolo. „To jsme se daleko nedostali. Co teď? Dumali jsme, až se nám v hlavách kouřilo. Do nás ženských vstoupila depresivní nálada. Žádné podnětné nápady jsme nemohly navrhovat, protože podle „pánů tvorstva“ jsme tomu nerozuměly a zbytečně jsme je znervózňovaly. A tak jsme raději vytáhly deku a šly jsme na blízkou louku hlídat dovádivé hry našich ratolestí, které nucenou zastávku brali jako střídavé chlácholení svých žaludků a nespoutaného pohybu bez přímého dohledu hlavních autorit. Mazaly jsme chleby s paštikou nebo sýrem a úzkostně hleděly k silnici, kde se kolem přední kapoty míhali naši muži.

„Opraví tu starou herku, nebo naše dovolená skončí dřív než začala? To nám všem tanulo v mysli. Odpoledne auto odtáhli do blízkého zemědělského družstva a vpodvečer se objevili se slovy: „Kolo je přivařené napevno, jestli to vydrží – Bůh suď … jedeme dál!“ Po pár kilometrech se už začalo stmívat. Nezbývalo než najít místo u Bečvy, rozdělat stany a konečně si pořádně odpočinout.

Druhý den byl příjemný a usměvavý. Autíčko brázdilo kilometry do makovského kopce, míjelo Žilinu a za trabantem nabralo směr – Vysoké Tatry. Když jsme vjížděli do Tatranské Lomnice, sklidilo dokonce potlesk turistů a rekreantů. „Až tak vysoko vyjela ta stará rachotina,“ četli jsme v očích přítomných. Ten moment jsme byli na ni i docela pyšní. „Když už jsme sem dorazili, vyjedeme si lanovkou na Lomnický štít,“ rozhodli jsme jednohlasně. Ale čekalo nás zklamání. Pokladní nám jen suše sdělila: „Všechny lístky jsou na dnešní den vyprodané, musíte přijít až zítra.“ „Co teď, snad to nevzdáme,“ mudrovali jsme. Nakonec padlo rozhodnutí: „Odpoledne si tady všechno prohlédneme a navečer zajedeme k Popradu, najdeme místo pro stany a ráno opět zkusíme štěstí.“ Starosti jsme pustili z hlavy a vnímali jen krásu a majestátnost tenkrát ještě „našich společných velehor.“ Pokochali jsme se průzračností Štrbského plesa, obdivovali jsme výšku skokanských můstků a osvěžili jsme se obrovskými lahodnými borůvkami. Už za soumraku jsme se konečně rozjeli hledat příhodné místo k noclehu. Kilometrů i tmy přibývalo a my jsme stále jen potkávali cedule s nápisem TANAP – stanování zakázáno. Děti už byly unavené i nám se křížily oči vyčerpáním. Další pokračování v jízdě hrozilo nějakou havárií. „Dál už nejedeme, tady se utáboříme. Je tma, snad nás nikdo neuvidí a brzy ráno odjedeme znovu pro lístky na lanovku,“ rozhodli jsme. V zákoutí lesa, kousek dál od silnice, jsme utrmácení, bez večeře složili hlavy v narychlo postavených stanech. Ani nevím, jak jsem usnula. Probudil mě neznámý hlas a klepání do stanu. „Haló, haló, probuďte se!“ Při naší smůle můžete hádat, kdo to byl. Člen TANAPU a hned také lovil v kapse zelené uniformy průkaz totožnosti. Naše drahé polovičky začaly neúnavně smlouvat a obměkčovat strážce přírody. Pokuta nás ale neminula. A byla na tehdejší poměry „dost mastná.“ „Za ty peníze jsme si už mohli hovět někde v hotelu,“ sykl hořce můj milovaný muž. Všechno jsme sbalili a pořádně rozladění jsme odjeli vystát frontu na lanovku. Ale ani tam se naše nálada nezlepšila. Právě naopak. Po vystáté frontě nás krutě zasáhla slova pokladní: „Máme jen na 13 hodin do mezistanice Srdiečko.“ Byla to další sprcha nezdaru po nočním průšvihu. Ve zlosti jsem zvedla oči k majestátným vrcholkům v blankytné modři a vnitřní hlas mě nabuzoval: „Přece to nevzdáš, tak blízko u cíle!“

„Co když se vydáme na mezistanici pěšky? Třeba budeme mít štěstí a dostaneme se až nahoru,“ blesklo mně najednou v mysli. „To není špatný nápad,“ ožil manžel, „vždycky lepší, než čekat nečinně celé dopoledne.“ A tak jsme se my dva přidali k turistům, kteří stoupali kolmo vzhůru po vyznačené cestě. Ostatní členové naší povedené dovolené trpělivě dole vyčkávali. A nám se ta námaha opravdu vyplatila. Na Srdiečku se v pokladně našli dva volné lístky až na nejvyšší vrchol Tater. Ta podívaná stála za to. Při pozorování hlubokých roklin, místy ještě zasněžených hřebenů a poskakujících kamzíků jsme už dávno zapomněli na ranní incident. „Tak a teď se vydáme na pořádnou koupačku,“ naladilo nás horké sluníčko a uspokojení ze splněného snu. Naskákali jsme do aut a trabant nabral směr Šírava. V dobré naději, že všechno zlé je už za námi. Ale to nejhorší nás teprve čekalo. Po pár kilometrech nás veselá nálada zase rychle přešla. Praga Picolo začala totiž vzdorovat. Další jízda byla nad její „stařecké síly.“ Ozval se v motoru rachot, písty zasyčely a s nimi se vyvalilo i plno páry. Švagr na nic nečekal a hned zastavil. „To je konec, zavařil se motor a utrhla se ojnice,“ rozdávala moudrosti mužská část naší výpravy. Dodala jsem si odvahy a opatrně jsem se zeptala: „Co budeme dělat?“ „Dnes už nic. Končíme s dovolenou. Na nějaké čvachtání v přehradě si musíme nechat zajít chuť!“ zněl konečný verdikt velitelů. „A jak se teď dostaneme domů?“ nechápavě jsem se zahleděla na manžela. Zaryté mlčení přerušil řidič trabantu. „No, lano máme pevné, zítra vás zapojím za našeho mazlíka a uvidíme co dokáže.“

Nezbývalo než věřit, že chlouba DDR bude mít dost síly a dokáže několikanásobně těžší auto táhnout za sebou tolik kilometrů. Naštěstí byl blízko palouk s břízkami a domek s hodnými lidmi, kteří nechali naši drobotinu vymydlit v teplé vodě a vyspat v měkké posteli. A my dospělí jsme až do pozdního večera rozjímali nad kotlíkovou polévkou a opékanými buřty, jak ta zítřejší jízda dopadne. Hned brzy ráno se trabant, obtěžkaný pořádným břemenem, vydal směr Morava. Musel pořádně zabrat. Při každém škubnutí lana jsem měla dojem, že se přetrhne a my budeme muset docestovat vlakem. Ale kupodivu jsme se sunuli přes vesničky a města stále na západ, blíž k hranicím. Byl to takový, jak se říká, zpomalený přesun. Problémy začaly až za městem Bytča, kde silnice přecházlea do kopců a bylo nutné je i sjíždět. A to byl kámen úrazu: „Čím brzdit?“ Motorem to nešlo, ten byl zničený, nefunkční. Zbývala jen ruční brzda. Před makovským kopcem trabant jen hekal a řidič musel zastavit. „Dál už to nepůjde, jinak odvařím motor i já.“ Jediným řešením by bylo stopnout nějaký větší vůz a požádat ho o pomoc. „Zkusíme to, přece to nevzdáme kousek od domoviny.“ Po delší chvilce nám zastavil džíp s lesními dělníky ze Vsetína. „Doufám, že máte pořádné brzdy,“ houkl do okýnka statný lesák a se zájmem si prohlížel naši automobilovou babičku. Ani jsme nedutali, jen jsme se v duchu modlili, abychom jízdu zvládli. Asi v půlce trasy džíp zastavil. „Chlapi, brzděte pořádně, nebo vás odpojíme! Vždyť do nás skoro najíždíte,“ zařval rozlíceně muž v zeleném kabátě. Byla v nás malá dušička a jen jsme kývali na souhlas. Serpentiny do nekonečně obtáčely kopec až se konečně objevil rozcestník na Vsetín. Lesníci nás očividně s úlevou odpojili a ani nečekali na poděkování. Jen nám s útrpným pohledem pokynuli rukou.

„Tak a teď tu babičku uvolněte a já ji vytáhnu na vrchol,“ organizoval dál naši strastiplnou cestu řidič trabantu. Vůbec nám nevadilo, že my tu trasu musíme zvládnout pěšky. Stejně jsme si potřebovali provětrat hlavu a setřást stres z prožité jízdy. A to na nás čekalo to nejhorší – jízda z Bumbálky do Horní Bečvy, z kopce 953 metrů nad mořem s pouhopouhou ruční brzdou ….. „Bude to jízda života a smrti,“ říkala jsem si, ale vůbec mě nenapadlo, abych proti ní protestovala. Tažné lano jsme rozpojili a uložili ho do kufru. Oba synovce jsme přemístili do bezpečnějšího trabantu a s pomocí Boží začali sjíždět. Zpočátku šlo všechno hladce, ale brzy auto nabralo rychlé obrátky a začalo pravé peklo. Švagr volantem vybíral zatáčky a manžel ruční brzdou tlumil rychlost. „Jen aby brzda vydržela, jinak je s námi ámen,“ houkl nám choť do vytřeštěných očí. Raději jsme je zavřeli a záchrannou sílu jsme umocňovali vzájemným stiskem rukou. Při každém náklonu auta jsme strachy žensky zapištěly. Manžel měl ruční brzdy plné ruce, ale i nohy. Jak ji podle potřeby stahoval a povoloval, instinktivně zapojoval i dolní končetiny. „Já snad ten práh i s kapotou prošlápnu,“ zaječel v jedné chvíli. Ve velkém strachu a hrůze jsme se řítili dál a dál až k úpatí kopce a přitom jsme se naštěstí dokázali bez srážky vyhýbat protijedoucím vozidlům. Konečně jsme pocítili klesání rychlosti a mezi stromy se objevila hráz přehrady Horní Bečvy. Na rovince u stánku s valašskými frgály se nám podařilo zastavit. A kdo přivítal naše hrůzou vystrašené obličeje? Dva policisté, kteří si s velkým zájmem obhlíželi nevšedního účastníka silničního provozu. „Jste chlapíci, zvládli jste to perfektně,“ chválil nás usměvavý příbuzný z trabantu. „Teď už vás můj miláček dopraví až před práh.“ Ještě se nám třáslo celé tělo, ale po uklidňující kávě jsme se v zátahu trabanta vydali na poslední úsek naší šílené jízdy. A ti dva policisté nás dokonce pomáhali roztlačit.

Domů jsme dorazili opravdu bez jediné kolize. Když jsme vystoupili před rodným krovem, vzdali jsme dík trabantovi. Někteří jemným poplácáním po kapotě, jiný pohlazením a našli se i takoví, kteří děkovali, jak se u nás říká, velkým loubancem. „A nyní si dáme pořádného panáka, abychom se z toho šoku dostali,“ zavelel švagr. Pomalu z nás spadla tíha, napětí a naopak se dostavila radost, že jsme tu smolnou dovolenou přečkali živí a zdraví. Snad jsme si v duchu všichni přáli: „Takovou dovolenou už nikdy nechceme zažít.“

A co se stalo s veteránkou Praga Piccolo? Musela Bohudík a nebo Bohužel do šrotu.