Z pera divadelního dramaturga Miloše Smetany vznikla kniha s názvem Zakázaná láska, vydalo nakladatelství MOTTO.

Popisek na zadní straně přebalu knihy má napsáno, že se jedná o skandální příběh Zdeny, dcery Karla Havlíčka Borovského, což není tak zcela přesné, ale je to kniha o krásné čisté lásce, mládí a složitém životě této ženy, plné bolesti a osamění, které si říkalo „Dcera národa.“

Když bylo Zdence sedmnáct roků, byla uvedena do společenského života na plese na Žofíně svým poručníkem právníkem panem Braunerem a jeho ženou, u kterých po smrti svých rodičů musela žít. Pan Brauner byl velmi vážený a uznávaný občan v Praze a na tom si také velmi zakládala jeho paní, ale v jejich domácnosti vládl tvrdý režim a od Zdenky se očekávalo, že dcera takového muže jakým byl její otec Karel Havlíček Borovský se bude chovat vzorně a že se provdá za nějakého českého vlastence.

Ples na Žofíně byl v plném proudu, když Zdenku o tanec požádal mladý rakouský důstojník v bílé uniformě, polského původu baron Quido. Zdenka se v tanci vznášela a byla tímto mladým mužem doslova okouzlena. Byl to pro ni princ na bílém koni. Tatam byla její výřečnost a nebyla schopna slova. Tento tanec neunikl ani pozornosti jejího poručníka, kterého to velmi pohoršilo a proto Zdenka spolu s manžely Bauerovými musela ples okamžitě opustit, také pro všechny přítomné vlastence to bylo velice nemorální a urážející, že dcera českého vlastence Karla Havlíčka tančí na plese s rakouským důstojníkem.

Zdenka se po několika týdnech náhodně setkává s Quidem a z jejich tajných schůzek se začíná rodit krásná a čistá láska, která musí být utajena, protože podle lidí a manželů Bauerových je něco takového společensky nepřijatelné. Když jsou jejich schůzky prozrazeny, Zdenka se veřejně přiznává ke svému vztahu, ale její poručník ji okamžitě posílá mimo Prahu, aby se skandální řeči o jejím vztahu utišily, protože o tom psaly už i noviny, kde se veřejnost pohoršovala nad chováním „Dcery národa.“

Nějaký čas pobývala Zdenka u své spolužačky a kamarádky v Poděbradech a potom pan Bauer zařídil, že Zdenka musela jít bydlet k manželům Trojanovým do Rakovníka. Tam se Zdenka poprvé cítila šťastná a také to byl pro ni první domov od dětství. Ale potom přišlo do rodiny Trojanových neštěstí a Zdena byla obviněna z toho, že dokud v této rodině nežila, tak se nikdy nic nestalo. To Zdenu velmi citově zranilo a cítila se nešťastná a zklamaná. Od Trojanů odchází a jede bydlet do Německého Brodu, ke své staré babičce, kde kdysi bydleli její rodiče. Stále nad Zdenou má dohled její poručník Bauer a nutí ji, aby se provdala, že už má na sňatek nejvyšší čas. Zdenka se nechává přemlouvat a nakonec souhlasí, že se provdá za statkáře Svobodu. Začíná si chystat výbavu, ale dřív než se koná veselka, Zdena umírá na tuberkulózu jako její rodiče. Měla nedožitých dvacet čtyři let.

O autorovi

Miloš Smetana pracoval jako divadelní dramaturg, byl redaktorem Divadelních novin, dlouho působil jako televizní dramaturg a spolupracoval s předními scenáristy (s Jaroslavem Dietlem, Zdeňkem Svěrákem, Zdeňkem Mahlerem, Romanem Rážem). Dramaturgicky se podílel i na seriálu Život na zámku. Napsal dvě knihy o Janu Třískovi, napsal tři desítky rozhlasových her. Napsal knihy Sokyně, Hlavní role a Ředitel zeměkoule.

Ukázka z knihy

Betty vstoupila do Zdenčina pokoje a okamžitě vycítila, že se něco stalo.

„Anička mi řekla, že jsi mne hledala,“ řekla.

„Hodná holka.“

„Myslíš? Čerti s ní šijí.“

Zdenka na ni potutelně pohlédla. „Se mnou taky.“

„Taky nic nového.“

„Ale šijí tak, že… že to asi nevydržím.“ Oči jí zářily. „Mám sto chutí některého chytit za rohy a svézt se .“

„Do pekla? To tě láká?“

Zdenka neklidně obcházela kolem klavíru, Betty se nestačila za ní otáčet.

„Třeba.“

Zdenka nepatřila ke slečnám věčně zahaleným do smutných nálad a stesků, i když právě ona měla k nim dost a dost důvodů, ale Betty ji dlouho neviděla tak nadšenou a rozdováděnou: přítelkyně přikročila ke klavíru, a aniž by usedla na židli, zahrála několik taktů valčíku.

„Nové je -“ napínala její zvědavost.

„Co?“

„Tohle!“

Z knihy na polici vytáhla založený či schovaný dopis, jako by kouzelník vyčaroval králíka z klobouku. S dopisem ve zvednuté ruce se usmívala na udivenou kamarádku, jako by ji čerti opravdu honili a nedali jí pokoj.

Betty přihlížela, kroutila hlavou.

„Ty jsi dostala dopis? Od koho?“ nevydržela a zeptala se.

„Od Kheila?“

„Ne.“

„Od Kounice?“

Zdenka se pořád tvářila tajuplně.

„Nabídl ti ruku?“

„Ne, naštěstí ne.“

„Proč říkáš naštěstí? Nenajdeš lepšího ani bohatšího ženicha. Mohla bys s ním být šťastná .“

„Já jsem šťastná. Chápeš? Šťastná, šťastná,“ Zdenka opakovala, jako by zpívala píseň.

Betty se posadila na židli a vzdychla. „Nešaškuj a povídej rozumně.“

„Víš, že povídat rozumně neumím.“

„Jen to zkus, Jsi už dost velká. Promiň, zatím nic nechápu.“

„Já také ne, ale to nevadí. Nemusíme všemu rozumět, hlavně když jsme šťastní a -“

Odmlčela se.

„A co - ?“ bezděčně vyhrkla Betty. Dodala: „Já už musím jít za svými slečnami.“

„Představ si,“ Zdenka ztišila hlas a naznačila, že se schyluje k závažnému sdělení. „Měla jsi pravdu,“ vydechla a pak pronesla: „Já jsem ho potkala!“

„Kounice?“

„Co pořád máš s Kounicem? Copak nevíš, že ho Brauner nesnáší a zakazuje mi s ním se stýkat?“ A hned pokračovala: „Kdybys věděla, kde jsem ho potkala…! Tady! Před naším domem. Taková náhoda. Náhoda všech náhod.“ Zdenka jí prozradila velké tajemství: „Představ si, přestěhoval se do vedlejšího domu. Bude tu bydlet. To je úžasné, co?“

„Ano, úžasné…“ Betty přikývla, pohledem se dotkla dopisu, který teď ležel na desce klavíru, a zdálo se jí, že situaci začala rozumět. „On ti už poslal dopis?“

Zdenka ji však znovu překvapila: „Ne, to je dopis, který jsem mu napsala já. A ty, doufám, mu tohle psaní předáš. Budeš můj postilión. Já ti to oplatím, až budeš potřebovat.“

Tu žádost nemohla Betty odmítnout. Vzala psaní do ruky, schovala je do taštičky.

Odpoledne se vypravila do sousedního domu, aby splnila pošťácké poslání. Našla byt, kde par poručík Battaglio bydlel. Přirozeně byla zvědavá na toho, kdo okouzlil dívku tak náročnou a nevypočitatelnou, jakou byla Zdenka.

Ve dveřích stál muž jen v košili, bez saka, v kalhotách od uniformy. Vysoký, urostlý, hned se na ni usmíval. Nedivila se že Zdenku pobláznil.

„Promiňte, slečno, okamžik, prosím…“ omlouval se mladý muž, když spatřil dámskou návštěvu, která ho zastihla v domácím pohodlí. Rychle se obrátil do chodby, sáhl na věšák a oblékl si blůzu od uniformy.

Všimla si, že muž měl cizí výslovnost.

„Jste, prosím… baron Quido Battaglio?“

Důstojník se usmál. „Toho hledáte?“

„Ano.“

„Tak to já… bohužel nejsem. Je mi to obzvlášť líto, když vidím, že ho hledá tak půvabná mladá dáma… jsem jenom jeho kolega z pluku, poručík Vladislav Nowicki jméno mé. Spolubydlící, jak vy tu říkáte.

Betty se zarazila a zkoumala důvěryhodnost kolegy od pluku: ráda by urychlila jednání ve dveřích na chodbě.

„Mohla bych vás požádat o laskavost?“

„Samozřejmě,“ přerušil ji zdvořilý poručík, „Co račte potřebovat?“

„Můžete mu předat tohle psaní?“ Vytáhla z taštičky Zdenčin dopis a chtěla mu jej podat. Skoro pátravě se na něho ještě podívala. „Je to důležité. Mohu se na vás spolehnout?“

„Slečno, máte slovo důstojníka.“

„Děkuji, pane poručíku.“

Také se na něho usmála a snažila se rychle zmizet. Pospíchala, ačkoliv ten muž byl modrooký a nesporně sympatický.

Doma ji Zdenka dychtivě očekávala a ihned se vyptávala:

„Co mu říkáš?“

Betty uznale pokyvovala hlavou.

„Líbí se ti? dále zvědavě vyzvídala Zdenka, které se její reakce zdála jaksi moc zdrženlivá a rozhodně ne dost nadšená.

„Neviděla jsem ho.“

„Jak to?“

„Nebyl doma.“

„A co můj dopis? ihned se zneklidnila jeho pisatelka.

„Předala jsem jej jeho spolubydlícímu.“

Zdenka se ulekla. „Cože?“

„Ten poručík mne ujistil slovem důstojníka, že mu dopis okamžitě předá. Spolehni se, vypadal… Vypadal docela slušně.“

Příští den Zdenka opatrně sestupovala po schůdcích z terasy na zahradu a zamířila do altánu – byl tam! To znamenalo, že dopis dostal a jeho přítomnost byla skvělou odpovědí na její pozvání. Rychle vstoupila dovnitř, aby ji náhodou někdo z domu nezahlédl.

Vstal z lavice, uklonil se a podal jí svazeček žlutých narcisů. Dívka rovněž nebyla se společenským chováním na štíru a svůj temperament i své city dokázala ovládnout, usmála se na něho a poděkovala za milou pozornost.

Quido postřehl, že její úsměv nebyl blazeovaný či předstíraný, ale upřímný. Stáli proti sobě, mezi nimi byla patřičná vzdálenost, ale nepochybně se k sobě přibližovali.

„Děkuji za váš dopis.“ Opravil se: „Za váš milý dopis, velmi milý. Připomněl mi krásné chvíle tance na plesu.“

Ve starém altánu, částečně obrostlém břečťanem a schovaném v křoví, sice nezazněl valčík, jen se z dálky ozval jako vzpomínka či ozvěna.

Několik okamžiků pociťovali rozpačité ticho.

„Prosím, posaďte se,“ ujal se role hostitele a pokynul jí, jako by jí nabízel někde v salonu křeslo potažené atlasem, zatímco dřevěná lavice byla poněkud rozvrzaná.

Zdenka si upravila sukni a způsobně si sedla.

Odehrávalo se s ní něco zvláštního. Najednou neměla chuť pronést něco prostořekého či veselého, čemu by se hlasitě zasmáli, jak to často dělávala při styku se svými obdivovateli a přitom se jim trochu posmívala. Nic takového ji ani nenapadlo. Nanejvýš se jí mihlo hlavou, jestli Betty nahoře drží stráž a dává pozor na to, co se v domě děje, kdyby Braunerovi hledali svou neposlušnou schovanku. Ale když pohlédla na Quida, na jeho tvář, oddané oči, pěkné rty, světlé vlasy, byla ochotna zapomenout i na Braunerovy, na Betty a na všechno. V nehostinném altánu prožívala něco, co dosud takhle silně nikdy nezažila. Nemohla se tomu ubránit, vlastně nechtěla se bránit. Cítila jako by mezi nimi probíhalo jakési rozechvělé vlnění či narůstalo napětí, přitom dosud nepadlo ani jediné slovo. Zadržovala dech a přála si, aby tato slastná chvíle nemusela skončit. Byla šťastná, jak jen mladá žena může být, když se ocitne v blízkosti muže, po němž touží.

„Hledal jsem vás,“ pohlédl na ni s potěšením i s obdivem.

„Celý měsíc jsem vás hledal. Navštívil jsem snad všechny plesy v Praze,“ usmál se na ni, „ale nikde jsem vás nenašel.“

„Byla jsem jenom na plese právníků. Také jsem se tam rozhlížela,“ přiznal, „ale neviděla vás. Byl to pro mne zoufalý večer.“

Překvapil ji: „Já jsem také byl na tom právnickém plesu “

„Ano?“

„Ale přišel jsem asi požni … pozdě. Ten večer jsem totiž oběhl víc plesů. Všude jsem vás hledal,“ řekl velmi upřímně a naléhavě.

„Štěstí nám nepřálo. Ale nakonec to napravilo, viďte?“

Quida ohromně těšil její úsměv i výraz jejích očí. Nejraději by ji pohladil po tváři a políbil. Současně si však samozřejmě uvědomoval, že na první schůzce se vzdělanou a spanilou mladou dámou z významné pražské rodiny se nemůže chovat jako nějaký blázen nebo neomalený neotesanec. Přece ji nechce vystrašit.

„O čem přemýšlíte, slečno Zdenko?“ zeptal se po chvíli.

„Uvažuji o náhodě, která…“ Upravila si účes, narovnala mašli, ačkoliv ta žádnou úpravu nepotřebovala. „Někdy náhoda možná není jen náhoda,“ řekla Zdenka.

Chtěla mu tím naznačit, že jejich setkání přikládá hlubší význam nějakému chvilkovému pobavení.

„Ano, rozumím.“

Čtenáře mohu ujistit, že právě tato kniha patří k těm dílům, která se čtou jedním dechem