Ahoj všechny Babinetky! Po nějaké té odmlce vás zdravím, stále ještě z Aljašky. Nějak se nám tu zalíbilo, a tak jsme se rozhodly okusit Aljašskou zimu a přečkat tu do jara. Ale co se vlastně dělo od minule...

Náš úžasný kamarád Craig, kterého jsme potkaly v Purthoe Bay, nám řekl že můžeme, zatím co tam nikdo není, bydlet v jeho baráčku ve Fairbanks. Měly jsme radost. Když jsme tam ale dorazily, ukázalo se, že to není baráček, ale dřevěný srub bez vody a elektriky. Roztopily jsme si plynový kamínka, svítily si po večerech svíčkama a plánovaly co bude dál. Bylo nám hej. Jednou takhle v noci (okolo 3.30 hod.)nás probudi hluk z přízemka. Podlaha nahoře byla řídce prkenná a tak bylo videt, že si dole někdo svítí svíčkou. Ještě musím předeslat, že srub se nezamyká. Obě jsme ležely ani nedutaje, ja tajně doufaje, že to dole je Danone co se šla napít. Najednou se ale Danone nepatrně pohne vedle mě na posteli.. tak se ujisťuju a řikám "bobi?" V tu ránu se náš noční návštěvník lekne a je venku. Ještě do 10 hodin nejsme schopné vylézt a jít dolu zkontrolovat, jestli nám nezmizely doklady a peníze. Nastěsti nic nevzal, ale zato nám nahnal nádherný strach. Na to konto jsme si šly postěžovat našemu známému, který ve FB vlastní restauraci. Ten,když viděl srub, tak řekl: "Sbalte si věci a jedem k nám domu." Pomáhaly jsme mu pak pár týdnů v restauraci, dělaly servírky a umývaly nadobí. Bez prpracovního povolení tu ale takhle dlouho pracovat nemůžem a tak si hledáme rodiny s dětma, kde by jsme pracovaly jako chůvy. Nakonec našla Danone jednu ve FB, je to rozvedeny taťka s dvěma děckama. Mezitím nás zve kamarád Cory z Denali na "hiking" v Národním Parku. Danone už bohužel pracuje a tak jedu jen já.

N.P. Denali je rozdělen zhruba na 50 sektoru. Každý den má do jednoho sektoru povoleno vstoupit jen 12 lidí. Takže se vám lehce stane, že za celou dobu putování nepotkáte živáčka. Ještě jsme vyfasovali "bear container" na jídlo a druhý den ráno nasedáme na typický školní autobus. Ten rozváží lidičky po parku do jejich sektoru. Osobni auta tam až na malé vyjímky nemají povolen vztup. Pak už si jde každý po svých.

Jednou jsme sešli z cesty do údolí, kde jsme

dalekohledem uviděli starý srub. Byl už pěkně starý, s rozbitou střechou, asi po zlatokopech. Počasí bylo mlhavý a v noci jsme dokonce zapadali sněhem. Za celou tůru jsme nepotkali človíčka a naštěstí ani žádnýho medvěda, vlka, nebo losa. Až při zpáteční cestě autobusem se nám 2m od autobusu klidně prochází méďa. Po návratu do FB dostávám kontakt na rodinu, kde bych mohla pracovat. Bohužel je to ale v Anchorage. Takže

opoustím Danone a jedu 600km na jih.

Teď se tu starám o 2 malé, kudrnaté ďáblíky (1 a 2 roky). Rodina pochází z Makedonie. Doma mluví většinou svým jazykem, ale něco z toho slovanského jazyka taky rozumím.

Zjistila jsem, že tady na Aljasce žijí dva druhy

lidí. Jedni jsou tu proto, že mají rádi přírodu, klid, hory, ti sem prostě patří. Ti druzí jsou tu pro peníze. Aljaška je bohatá země. Těží spoustu ropy a jezdí sem dost turistů, takže každý občan AK dostává ročně příspěvek 2000$,pro děti lístky na jídlo a navíc se tu neplatí státní daně.

Do druhé skupiny bohužel spadá moje rodina. Vozí si zadky v nejnovější Toyotě, kseftujou s čím se dá a poslouchají ukrutnou duc duc muziku. OOPS!!

Taky tu po ulicích chodí Eskymáci převlečení za

normální měšťáky. A autobus se nejmenuje autobus, ale PEOPLE MOVER. Minulý týden jsem si koupila za 10 babek kolo s přehazovačkou, z kteréhož mám velikou radost a v knihovně jsem v tu ránu. Tak mi pište!! Příští pokračování bude o zimě na Aljašce.

Zdravi Hanka