„Podívej, Milane, už ji zase vidím, sedí támhle vepředu, teď se otáčí“, Jindra ukázal bradou na ženu v přední části vagonu, „ta v tom večerním ohozu. Nádherná ženská, co jí říkáš?“ Jeho kolega z televize poznamenal suše: „Hm, vidím hlavně jen černej drdol vlasů, aha teď se otočila, hm, máš pravdu, ale je aspoň vo patnáct let mladší než ty, Jindro.“ Ten pokračoval ve svém líčení: „To je ta "chat noir", co jsem ti o ní vyprávěl, že je od nás z Dobešky, ale bohužel nemá ani mikroskopicky nepatrný zájem o seznámení...“ „A ty ses snad už vo něco pokoušel, takhle z voleje v tramvaji?“, divil se Milan.

„Ne, už nejsem puberťák a ona taky ne, ale viděl jsem jak ji jeden takovej typ na ulici oslovil, něco se jí ptal na způsob jako, jestli se náhodou neznají a ona mu neodpověděla a ani se nezastavila, jen zavrtěla hlavou a kráčela hrdě dál. Ta si to nesla, řeknu ti, ona ví že je nádherná. Uvidíš, bude vystupovat u Žlutých lázní jako já.“

„Takže máš ideální příležitost udělat dobrej skutek, je noc, je tma, nabídni ji ochranný doprovod domů. Já bych to udělal, bejt tebou a bejt rozvedenej, ale ty seš jenom tak na ty řeči...“

„Hm, dobrej skutek“, zamyslel se Jindra, načež sebejistě dodal: „a vsaď se, že ji sbalím!“

„Ty, kdepak“, uchichtnul se Milan, „vsázím tisícovku proti!“

„Fajn, to beru!“, řekl Jindra rozhodně, načež si plácli.

V té chvíli nic netušící Hana Havránková si v duchu říkala: „Doufám, že u Žlutých lázní vystoupí více lidí, abych nešla sama.“ Podívala se na hodinky, je půlnoc a poslední autobus už bude pryč. Trochu znejistěla, slyšela, že nedávno zde někdo přepadl, znásilnil a zabil mladou dívku. Proto chtěla odejít z jejich firemního večírku už před hodinou, ale pak se jeden kolega galantně nabídl, že ji doprovodí domů. Jenže její kavalír se bohužel opil a na svůj slib nejen zapomněl, ale naopak musel být sám, za asistence dvou kolegů víceméně odnesen do taxíka.

Z poloprázdné tramvaje vystoupili společně s Hanou ještě tři lidé, což ji trochu uklidnilo. Ovšem dva z nich, asi manželský pár, zahnuli do první ulice vlevo a Hana přidala do kroku. Měla to domů dobrých deset minut chůze. Jindřichovy kroky, které uslyšela za sebou zvýšily tlukot jejího srdce a ona začala ještě více zrychlovat chůzi. Prázdnou noční ulicí zněly její klapavé podpatky a tišší šlápoty muže za ní, úplně ve stejném rytmu. Takhle v zádech jí jeho kroky naháněly panickou hrůzu, takže se rozhodla zpomalit a nechat toho člověka, aby ji předešel. Uvědomila si, že on nemůže znát její adresu a tak bude lepší dělat jako, že bydlí zde na této hlavní ulici, kde je více světla a kde by se třeba dovolala pomoci.

Zastavila se a předstírala, že hledá v kabelce klíče a v duchu proklínala sama sebe, že nemá sebou aspoň nějaký vlasový sprej, kterým by mohla případného násilníka oslepit stříknutím do očí a pak rychle utéct. Muž ji došel, zastavil se a řekl: „Promiňte, madam, nebojte se mne, já nechci obtěžovat, jenom vás doprovodím k vašemu domu.“

„Ne, děkuji, nezdržujte se, já bydlím zde!“, řekla vzrušeně a ukázala na vedlejší dům.

„Vážená dámo, já vím, že bydlíte na Dobešce, potkávám vás občas ráno, když spěcháte na tramvaj, mne se nemusíte bát, já chodím i mé sestře naproti k tramvaji, když se vrací domů třeba z divadla. Ona má také strach, hlavně od té doby co se zde stala ta vražda...“

„Jděte dál, pokračujte a nechte mne, nebo začnu křičet!“, vyhrkla dáma výhrůžně.

„Podívejte, já vám ukážu můj občanský průkaz, abyste věděla kdo jsem.“ Jakmile však sáhl do náprsní kapsy pro peněženku, vydral se z jejích úst zoufalý výkřik: „Pomóóóc!“ Okamžitě se začaly rozsvěcet různá okna a bylo slyšet jejich otevírání.

„Já jsem Jindřich Dragoun“, řekl rychle a ukázal jí občanku, „myslel jsem to jako dobrý skutek, neudělejte ze mne vraha...“ Z jednoho otevřeného okna ozvalo: „Co se to tam děje?“

Hana se naráz uklidnila, když poznala známého televizního moderátora a zvolala pohotově k vykukujícím hlavám v oknech: „Nic se nestalo, to byl omyl! Dobrou noc!“

„Baba bláznivá... to jsou fóry... to je hnus!“ doznívalo ze zavírajících se z oken.

„Pojďte prosím dál, nebo nám ještě někdo vyleje nočník na hlavu“, smál se Jindřich.

Po této reality-show už Hana nic nenamítala proti jeho doprovodu až k jejich vilce, ba naopak byla ráda, že se nemusí klepat strachy v temných uličkách Dobešky.

„Slečno, nebo paní, -éé-, můžete mi prozradit vaše jméno?“, zeptal se Jindřich.

„Ano, samozřejmě, já jsem Hana Havránková, paní.“

„Není to nakonec po tom nerváku docela zajímavá a netuctová záležitost, milá paní Havránková?“

„Pane Dragoune, mě to teď mrzí, že jsem byla taková hysterka, ale přesto ještě víc mne mrzí to, že mi tohle dnešní dobrodružství nebudou mé kolegyně v práci vůbec věřit.“

„A proč by vám to nevěřili?“

„No, řekněte sám, kdy se to které ženě stane, aby byla v noci pronásledována moderátorem z komerční televize?“

Když došli k jejímu domu, podala mu ruku se slovy: „Dobrou noc a ještě jednou děkuji!“

Jindřich jí políbil galantně ruku a poznamenal jakoby mimochodem: „Co myslíte, nemohli bychom si dát na sebe telefonní spojení, na pevnou nebo na mobil?“, a podal jí svoji vizitku.

„Nejsem proti, ale nemám u sebe vizitku ani nic na psaní...“

Jindřich ji ujistil, že mu stačí, když mu to jenom řekne, protože on má na čísla fenomenální paměť. Načež jí popřál také dobrou noc, otočil se a chtěl odejít, když zaslechl její povzdech: „Panebože, já nemám klíče!“ Jindřich se zarazil a obrátil se na ni: „Ztratila jste je?“

„Já nevím, ale tady v kabelce nejsou! V lepším případě jsem je asi nechala v práci.“

„Takže budete muset zazvonit a někoho doma brutálně vzbudit. Ó jé, to bude veselé! Je váš muž hodně vznětlivý?“ culil se Jindřich.

„Vy se smějete, ale všichni jsou na chatě, doma je jen babička – a ta je hluchá jako tetřev!“

Hana prostrčila ruku drátěnou brankou, něčím pohnula a dvířka se otevřela. Načež došla k domovním dveřím a začala nervózně tlačit na zvonek, jako by vysílala morseovku, ale nic nebylo slyšet. „To vypadá, že navíc ten zvonek nefunguje“, řekl skepticky Jindřich a začal si prohlížet dům ze všech stran. Všiml si, že jedno okno v prvním poschodí je otevřené.

„Řekněte mi, madam, kam vede to otevřené okno, tady z boku?“

„To je od mého pokoje, nechávám ho často otevřené, ovšem v přízemí je vždy všechno zavřené. Tam nahoru se bohužel nedostanu, neumím lítat“, řekla podrážděně.

„Pozor, mám nápad! Támhle vidím stát pod stromem nějaké štafle“, ukazoval Jindřich.

„Je to od vás hezké, že mi chcete pomoct, ale není to nic platné. Ty štafle stojí v zahradě u souseda Jíry a navíc jsou moc krátké, jen tak na česání třešní, ty do mého okna nedosáhnou!“

„O tom nejsem tak docela přesvědčen. Pojďte, vypůjčíme si je a vyzkoušíme to. Ten váš plůtek k sousedům se dá přelézt skutečně hravě. Jako kluk jsem přelézal kdejaký plot!“

„Ne, pane Dragoune, to nejde, ten plot bych možná přelezla taky, ale to by bylo vloupání“, děsila se Hana, „a to je trestný čin!“

„Říkejte mi Jindro a zapomeňte na vloupání. Toto je nouzový stav - jde se na to, madam!“

„Tak jo, na vaši zodpovědnost. A neříkejte mi madam, jsem Hana!“

Jindřich se poměrně snadno dostal přes nízký plůtek do sousedovy zahrady. Stál právě u štaflí, když se ozval pekelný štěkot a odněkud se vyřítil běsnící buldok. Jedinou možnou záchranou bylo vylézt po štaflích do koruny stromu. Pes štěkal jak pominutý a sápal se na štafle. Vtom se ozvalo: „Arko, psst, ticho!“ Soused Jíra stál v pyžamu na balkoně a mířil na Jindřicha mysliveckou kulovnicí: „Konečně tě mám, ty pacholku, co nám tady kradeš třešně!

„Promiňte, to je omyl“, ozval se Jindřich skrze větve, „já jsem si chtěl jen vypůjčit vaše štafle, tady pro paní Havránkovou, aby se mohla dostat domů oknem...“

„Nic blbějšího jsem ještě neslyšel!“, hulákal soused do noci. Do toho se ozvala Hana od plotu s vysvětlující omluvou: „Pane Jíro, prosím vás, nezlobte se, ono je to skutečně tak, ztratila jsem klíče a tento pán, který je mimochodem televizní moderátor Dragoun, určitě ho znáte, mi chtěl pomoct a proto si potřebujeme vypůjčit ty vaše štafle.“

„Nojo, tak dobře, to je něco jinýho, paní Havránková, klidně si je půjčete“, chechtal se Jíra, „Arko, pojď domu – slyšíš, Arko, pojď domu!“

Teprve když pes zmizel, slezl Jindra ze štaflí a podal je přes plot Haně. Když je postavili pod její otevřené okno, mávla Hana pochybovačně rukou: „Vidíte, já jsem to říkala, to okno je aspoň o metr výš než ty štafle, já trpím na závratě, to bych určitě nezvládla, to je marné...“

„A kdo říká, že tam polezete vy? Tam polezu totiž já! Řekněte mi jen, kde najdu klíče, já seběhnu dolů, odemknu domovní dveře a vy vejdete jako anglická lady - civilizovaně hlavním vchodem. Jak geniálně jednoduché!“, řekl Jindřich suverénně.

„Aby zase nedošlo k nějakému maléru“, kladla mu úzkostlivá Hana na srdce, „pamatujte si: jak vstoupíte do mého pokoje, tak na pravé straně od okna je malá lampička a tu si rozsviťte, abyste nic neporazil. Potom vyjděte na chodbičku a po schodech vlevo sejděte do přízemí. Pozor schody vržou a nebylo by dobré kdyby se vzbudila babička. Ta spí dole za dveřmi vpravo, ale vy půjdete dveřmi naproti schodům do předsíně a tam mezi věšákem a domovními dveřmi jsou háčky na klíče a tím největším mi odemknete. Opakujte to, prosím, po mně.“

„Jo, takže napravo je lampička, nalevo jsou schody a přímo naproti nim jsou dveře za nimiž najdu onen kýžený klíč. To je triviální jak facka.“

Teoreticky to Jindra zvládl na výbornou, ovšem prakticky to bylo něco jako tsunami. Už když se chtěl svižně vyhoupnout ze štaflí do okna, zůstal viset na břiše, půlkou těla do pokoje a jeho nohy se bezmocně mrskaly venku. Zároveň se zamotal do záclony a rukama shodil dva květináče z parapetu na parkety. Uvědomil si, že dny jeho slavných lehkoatletických výkonů patří nenávratně minulosti. Když se mu konečně podařilo se vsoukat do místnosti a rozsvítit lampičku, uviděl tu spoušť, kterou způsobil na jinak pěkně zařízeném pokoji. Bohužel i jeho zevnějšek doznal úhony: mimo ušmudlané košile si ještě o něco roztrhl kalhoty.

„Nevadí“, řekl si optimisticky, „teď už to bude brnkačka!“ Nepodařilo se mu však nalézt vypínač nad schodištěm a tak nechal otevřené dveře Hanina pokoje, aby aspoň trochu viděl na schody. Hana nepřeháněla, schody vrzaly příšerně. Asi v polovině svého opatrného sestupu zaslechl chrápání babičky, což ho uklidnilo a snad právě proto ubral na opatrnosti, a to byla kardinální chyba. Asi tři stupně od zdola, kde už byla poměrně tma, narazil na cosi tvrdého, což bylo rozkládací žehlící prkno, a za zvuků stahované rolety a sypajícího se pytle brambor, se zřítil na podlahu haly, kde ještě stačil převrhnout ozdobný stojan na deštníky.

Náhle se rozsvítilo ostré světlo a Jindřich spatřil nad sebou hubenou postavu babičky v noční košili s pohrabáčem v ruce.

„Dobrý večer“, řekl slabomyslně Jindra a nežli mohl pokračovat ve vysvětlování nevysvětlitelného, zvolala babička: „Jé, to jste vy pane Dragoun! Já vás znám z televize, kde jste se tady vzal?“

Jindřich jen vykoktal: "Promiňte, já jsem se tu tak vzal..." Do toho se ozvalo bušení na domovní dveře a Hanino zoufalé volání: „Otevře mi už konečně někdo ty dveře! Buch-buch!“ Babička jí čile odemkla a spustila nadšeně: „Hani, to je dobře, že jsi už doma, představ si, že je u nás pan Dragoun z televize!“

„Tak to bych se, babi, spíše smrti nadála! A nač máš ten pohrabáč?“, zeptala se Hana.

„Myslela jsem, že tu jsou lupiči!“, zvěstovala jí babička.

„A nebylo ti vůbec divné, kde se tu ten pán vzal? No, zeptej se ho!“

„Už jsem se ho ptala. Ale pane Dragoun, líbí se vám moje vnučka? Víte, vy byste se mi líbil, jestli nejste ženatej, vám bych ji klidně dala!“

„Což o to, mně by se také líbila, ženatý už nejsem, ale co by na to asi řekl její manžel pan Havránek?“, namítl upejpavě Dragoun.

„Ten tady nemá co hlásit, dyk sou už asi rok rozvedený!“ Babička zahrozila pohrabáčem, dávajíc tak najevo svoje negativní mínění o Hanině ex-manželovi.

Hana se naoko uraženě ohradila: „A nikoho nezajímá, co bych tomu třeba řekla já?“

„Ne, protože ty si neumíš sama vybrat, vždycky máš takovýho nemožnýho šamstra, takže to tentokrát rozhodnu sama: Pan Dragoun je hezkej a jistě i bohatej a my tam budeme mít protekci v televizi – děti dejte si pusu a basta!“

„Babi, ty jsi dobrá, ale to teď nebudeme v jednu v noci řešit, vždyť to musí být tady panu Dragounovi trapné“, okřikla ji Hana.

„Ale abychom udělali babičce radost, měli bychom se radši pro jistotu políbit, Haničko“, řekl potutelně Jindra a pro sebe si zamumlal, „už kvůli Milanovi...“

Hana něco zaslechla a zeptala se: „Jakému Milanovi?“

„Ale, to je jeden můj kolega a ten mne považuje za hroznýho nekňubu...“

„Je to ten, co jste spolu jeli dnes v tramvaji a bavili se o mně?“, vybafla.

„Jo, je –éé–“ Jindřich si uvědomil, že jí nemůže říct, že šlo o sázku. Vysvobodila ho babička když vykřikla: „Tak co si to pořád huhňáte, abych nerozuměla, dejte si pusu - a jde se spát!“

A tak došlo k prvnímu krůčku jednoho neobyčejného přátelství...