Nesnesitelná snadnost, s jakou si dnes puberťáci a puberťačky prohlížejí na stěnách pouličních stánků (a na snadno dostupných internetových stránkách) rozcapené nohy všelijakých pornohvězd téměř nikoho nemobilizuje. Přitom tak jako je snadné logicky předpokládat, že generace sledující reality show se bude chovat jako kdyby žila v reality show, lze prognostikovat, jak to asi v blízké budoucnosti dopadne, když se mravní (a sexuální) výchova nechá na neviditelné (onanující) ruce trhu (a internetu).

„Nestala se z vaší dcery nebo přítelkyně přes noc internetová pornohvězda?“ ptá se ve svém zamyšlení Ondřej Pohl (LN 4. 11. 08). „Minulý týden prosákla do médií informace o tom, že hacker napadl komunitní server Libimseti.cz a ukradl z něj heslem chráněné fotografie (jejichž aktéři na nich byli nazí, přičemž není nouze o sexuální pózy). Mnohé aktérky zcela jistě nedosáhly zletilosti.“ Poučení? Když se začal rozšiřovat internet, již tehdy zněla rada odborníků co se týká diskrétnosti jasně: neumisťujte na internet nic, co nechcete dříve nebo později vidět na obecní vývěsce.

Nesnesitelná naivita internetových nadšenců, a beztrestná nezodpovědnost těch, kteří by měli být zodpovědní, spolu s nezvládnutelným tlakem médií pak (in)formuje dorůstající generaci o sexu a vztazích jako o hře (na realitu) a beztrestnosti všelijakých „výzkumů“ sebe a vztahů.

Kam to povede? Finská autorka sci-fi se v povídce Panenky (Síň slávy evropské SF) nad důsledky současných trendů zamyslela typicky žensky:

„Po příchodu ze školy setřese Annette svou tašku z ramen a nechá ji ležet na podlaze v předsíni. Taška je vyrobena z průsvitného vinylu a je potažená kovovými flitry v barvách duhy vířícími v kruzích okolo třpytících se růžových srdcí a líbajících se rtů. Látka odhaluje obsah tašky: cvičebnice a plastový penál s obrázkem nejoblíbenější chlapecké skupiny 2015 – UDĚLEJ SE. Kluci mají přes obnažené svalnaté hrudě rozepnuté kožené bundy a na přirození mají připevněné hlavy zvířat…“

Povídka popisuje tragédii hrdinčiny starší sestry, ze které udělali fotografové malou hvězdu na billboardy, a když pro ni („vinou“ Annette) ke škole nepřijel otec, byla znásilněna.

A je plná vlastně již dnes běžných (a v budoucnosti asi samozřejmých) televizních scén: „Dávají zrovna reality show Pod peřinou, kde soutěžící zkoušejí najít svého ideálního sexuálního partnera. Co tě napadne jako první, když se podíváš do výstřihu: a) citrony, b) jablka, c) melouny?“ ptá se zrovna mužský soutěžící ženy rozvalené na závěsem na posteli s nebesy.“

Když se Annettin spolužák, školní hřebec, dostane s její pomocí blíž k pubertální hvězdě reklamní kampaně na spodní prádlo Sexy tajnosti (jedny noviny uvedou na první stránce její fotografii s textem Lulu, nová tvář modellingu: Zbožňuju být hvězdou mužských mokrých snů) a nakonec i do její postele, sestřička slyší přes zeď: „Pro koho si to schováváš? Vsadím se, že tě už každý ojel, aspoň to tvrdí“… a za chvíli „Nevíš že město je plný koček, které o to přímo žadoní? Proč bych měl ztrácet čas s nějakou nafoukanou krávou, co nedokáže ani roztáhnout nohy: Kurva to chceš čekat až ti bude čtrnáct nebo co?“

Jak to dopadlo, už víme. Povídka sama končí stylově a příznačně:

Annette šťouchá do svého buritta vidličkou. Poslední dobou ji nic nebaví. „Chci implantáty.“ Mamka se zarazí. „Implantáty? Pro tebe?“ Vypadá zmateně. „Každý je má!“ „Ve tvém věku?“ „Kromě toho i Lulu je dostala. Dali jste jí implantáty hned, jak vám to řekl její agent!“

„Ale, nechceme, aby se ti stalo to co Lulu,“ řekne mamka chraptivě. „Všichni si myslí, že jsem ještě dítě!“ řve Annette. Převrátí talíř a kousky kuřete a zeleniny vypadnou z tortilly a rozletí se po stole a po podlaze. „Nikdy nezažiju nic opravdového!“

„Normální lidé jsou v západních společnostech masa zmanipulovaných deviantů…“ poznamenal nedávno Václav Bělohradský. Někdejší emigrant, filmový režisér, aikidista a spisovatel Jiří Drašnar zase tvrdí, že „náš nervový systém začíná haprovat. Jeden z důsledků tohoto selhávání je vzrůstající potíž rozlišit mezi symbolickou doménou reality, doménou myšlenky, informace a relativity a doménou převážně binární volby, které vyžaduje fyzickou akci.“ A navrhuje totéž, co často napadá Ludvíka Vaculíka: „Nikoho nenapadlo zloději (či umělci, který vystavuje mučení) prostě naplácat na zadek“. Parafráze je nasnadě: copak nikoho nenapadlo zkorumpované radní a ministry a další šíbry prostě naplácat na zadek (když už je nespustíme z Karlova mostu v koši do vod studené a špinavé Vltavy)? Ohleduplnost rozhodně není namístě nejen co se týká naivní bezbřehosti, s jakou necháváme média formovat další generace.

Naprosté většině „normálních“ (tedy reklamy sledujících a pilně konzumujících) lidí totiž stále trestuhodně nedochází, jak systematicky a nezvratitelně jsou brainwashingováni. Podle nejnovějšího průzkumu se již dvanáctileté dívky a chlapci řídí radami v časopisech. Drží diety, nezdravě hudbou. Téměř čtvrtina českých dvanáctiletých dívek volí účesy a líčení podle populárních časopisů. Domnívají se, že štíhlost jim zaručí štěstí v života a také jim usnadní nalezení partnera.

Nesnesitelná snadnost, s jakou nás a především naše děti manipulují média, reklamy a reality show, možná vyústí do světa, který ve své sci-fi (?) povídce popisuje Finka Johanna Sinisalo. Všechny dívky budou chtít být ověšeny světélkujícími flitry (mimochodem, včera jsem viděl reklamu na dětské koloběžky, které světélkují, no nekupte to svému dítěti, že) a mediálními hvězdami. Všechny budou chtít mít implantáty, a vyškoleny reality show a videohrami, budou nakonec vyčítavě křičet na rodiče „Nikdy nezažiju nic opravdového“ (i kdyby tím opravdovým mělo být znásilnění, ale to takové puberťačce, která ještě ani nemenstruovala, nedochází).

Již dnes je i u nás narůstající počet nejen puberťaček, ale i mladých žen, co se týká závislosti na strakatých časopisech a televizních reklamách a seriálech, spíše holčičkami a „panenkami“, než ženami. Již dnes je počet dívek, které kouří (pijí alkohol nebo berou drogy) alarmující, a žádný zákaz, žádná kampaň je nezastaví, protože tak velí časopisy a dělají to tak i kamarádky a spolužačky.

Již dnes bylo na skutečně funkční kampaň pozdě, a dříve nebo později bude značná část další generace panenkami.

A varovná sci-fi finské autorky se stane realitou. A nikdo si nevzpomene, kdo byl před lety, kdy to začínalo, (ne)zodpovědný za prevenci různých závislostí na tom kterém ministerstvu, a koho bylo lze velmi snadno podplatit a vnutit dětem dokonale vyrobenou televizní a časopiseckou reklamou a kampaní svítící a čurající Barbínu, jejíž šaty budou „potaženy kovovými flitry v barvách duhy vířícími v kruzích okolo třpytících se růžových srdcí a líbajících se rtů.“

Náš čas je reklamou a médii vymknutý z kloubů, konzum velí a rozum šílí…