Snad toho člověk tak moc po dětech nechce když trvá na tom, aby pozdravily, poděkovaly a odpověděly na pozdrav či dopis. Vlasy se mi ježí, když slyším, že je jiná doba a že když to tak člověk necítí, tak to dělat nemusí.

Nedávno mně rozzlobil vnuk i syn. Požádala jsem je SMS, pro jistotu oba, aby se podívali na internetu, kdy mi jede autobus bez přestupování do Hradce.

Bydlím na samotě, počítač jsem měla na opravě a telefonickým informacím moc nedůvěřuji. Prostě co je psané to je dané.

Čekala jsem na odpověď večer, ráno, dopoledne, potom jsem zvedla telefon abych se zeptala proč mi neodpověděli.

Od jednoho jsem se dozvěděla že to nestihl a na otázku proč mi to tedy nedal vědět, odpověděl „když něco potřebuješ, tak máš zavolat.“ Naprosto ignoroval fakt, že písemná informace je pro mě věrohodnější.

Druhý se zeptal, jestli existuje nějaký zákon, který by nařizoval, že se má na maily či SMS odpovídat.

Teď si jistě řeknete, že je něco špatně. A ono je. Mít je tak po ruce!

Ale takhle jsem puberťákovi mohla jen doporučit, aby si znovu přečetl Pravidla slušného chování, a pokud je nepochopí, že mu je ráda pomůžu natlouci do hlavy.

Syna jsem zase poprosila o slib, že alespoň budou dodržovat pravidla silničního provozu a zákony tohoto státu, jinak že bychom se taky mohli potkat ve vězení či na hřbitově.

Vzal to s humorem, protože tušil, že i jemu bych mohla nabídnout, že mu je pomůžu natlouct do hlavy.

A teď mi řekněte co si má člověk o takové situaci pomyslet. Že jsem asi syna špatně vychovala a ten zase toho svého?

Ne, ne! Já ho vychovala dobře. Jenže...

Je prý jiná doba, kterou já nejsem schopna pochopit. Mají pravdu. Navíc ani nechci.

zdroj: www.moda.cz