Školní jídelna. Odhodlaně vstanete a nesete poloprázdný - poloplný talíř před sebou, nohy vám těžknou, oči zapíchnuté do země. Kuchařka, stokilová paní Kováčová, podupává přísně nohou a u okýnka vás nemilosrdně pošle zpátky: DOJÍST!

Se slzami v očích se vracíte na místo a snažíte se pozřít neidentifikovatelnou směs. Pak se napijete přeslazeného „čaje“, připravovaného z hodně starých červených ponožek. Po chvíli to vzdáte a vytáhnete nepozorovaně ubrousek. Zbytky do něj vyplivnete a strčíte to do kapsy. Obsah prosakuje přes kalhoty, ale to už je vám jedno. Rychle s talířem k okýnku. „Tak vidíš, že to šlo!“ hřímá nadšeně Kováčová. „Však já vás, naučím, vy vybíravci!“

Po 30. letech máte deja vu. Vedete dítě do školky. Zatím jen zkušebně, na pět dní v měsíci, a můžete tam být s ním. Je to krása. Změnil se režim, v obchodech máte na výběr a máte i dostatek informací o zdravé a rozmanité stravě. Dítě do dvou let hýčkáte vybranými potravinami. Snažíte se vařit méně tučně, bez konzervantů, hodně rýže, ovoce a zeleniny, kuřecí maso a ryby. Je to sice finančně náročnější, ale co naplat.

Pak stojíte ve školce před nástěnkou, svrchovaným to komunikačním nástrojem (kam se hrabe internet). Mnete si oči. Zapomněl snad někdo ten jídělníček už 30 let vyměnit? K svačině chleba s pomazánkou a čaj (vidíte hrníček a už zdálky poznáváte sladkou vůni ponožek) a jedna švestka. Dále po sobě následují: rajská polévka, šunkofleky, hrachovka a žemlovka – zkrátka nestárnoucí evergreeny naší české závodní kuchyně. Pátráte rychle očima po zdi a hledáte ten obraz, abyste se ujistili, že tam nevisí Husák. Sláva, nevisí.

Se zatajeným dechem sledujete, jak vaše dítě skutečně nese k ústům lžící s nechutnou čočkovou kaší a vajíčkem. Vzorně chroupá. Holčička vedle se pere s učitelkou. Ještě lžičku, Nikolko, jsi moc hubená!

Přemýšlíte, zda existuje nějaký speciální obchod, kde na přípravu těchto superjídel prodávají suroviny. Všechno je už předem hodně šedo-hnědé, zamíchané a splácané. Odebírají to především školy a nemocnice. Ve stejném obchodě se zřejmě fasuje i nestárnoucí „okénková“ paní kuchařka s předem nastavenou hláškou: „Dojíst!“

Chce se vám dítě sebrat a utíkat pryč. Na druhé straně ale víte, že tohle je realita. A vyhýbat se tomu lze stejně jen dočasně. Buď můžete dítě zavřít do skleněného zámku a ládovat ho lososem nebo zaplatit vybranou soukromou školu, kde ho budou za příplatek krmit za vás, a nebo zbývá tohle.

Chápu, že jde o peníze a že je to státní zařízení, ale opravdu nejde vařit lépe? Opravdu by se rodiče ve státní škole tolik bouřili, kdyby jídlo stálo více než 27 Kč na den? Nebo je zatím jen lenost a nekonečná rutina?

V obchodě si můžete koupit téměř cokoliv, od hraček, které sami mluví, skáčou a fosforeskují až po vybrané ovoce a dětskou šunku. Stejně však nakonec vaše děti budou sedět pod nástěnkou, nad hrachovou kaší a koukat na stejné Jůůheláky, Tipy a Tapy, Rákosníčky a Bzuky a Ťuky jako my před 30 lety. Husákův duch se bohužel stále vznáší nad vodami.

Tereza Boehmová: Autorka vystudovala žurnalistiku a Masovou komunikaci na FSV UK. Rok strávila na University of Washington, kde studovala Women Studies a komunikaci. Pracovala pro Lidové noviny, MF DNES jako editorka, českou redakci BBC a byla výkonnou ředitelkou Fóra žen.. Nyní pracuje jako externí administrátorkou blogu iDnes.