Když se narodí člověk, rozlétne se radostná zpráva doširoka po všech příbuzných a známých.

Naše dítě je samozřejmě nejkrásnější a nejchytřejší, protože, podívejte jak zvláštně chytře kouká. Ozývají se výkřiky - celý tatínek, někdy i - celá maminka, většinou když tatínek vzápětí po početí zahne kramle. Loví se alba s fotkami rodičů a výkřiky se stupňují – koukej, úplně stejný nos, podívej ta pusinka, no není to celý náš Péťa ? Maminka maminky se nechce dát, tak kontruje alespoň s ouškama – podívejte jak má malinká ouška a hezky u hlavičky, jako naše Eliška , že ? Když je tatínek, jde se to řádně zapít, pro zapití není důležité zda se narodí holka nebo kluk. Někdy z toho bývá celoživotní trauma pro rodičku, když šťastný otec visí v lihu i několik dní, aniž by své nejdražší donesl alespoň kytku nebo švestkový kompot.

Nezapomenu na leknutí, když za mnou, sice tak jak se sluší a patří, přišel manžel do porodnice s kytkou, ale měl ovázanou hlavu jako statista ve válečném filmu a jeho bratr, co šel s ním, třímal v ruce prázdný demižon. Vysvětlujte potom lidem, že muž spadl z lešení a bratr je z porodnice na cestě domů vlakem a sehnal v Praze krásný a nedostatkový demižon. Nikomu to nevysvětlíte, tak se ani nesnažíte a všechny přítomné necháte při tom, že se pánové tak zrubali, až si taťka hlavu rozbil a ještě s bráchou lezou za rodičkou s demižonem, jako by to chlastání nemohlo počkat na doma.

Dítě jde světem, jak si ustele, tak si lehne a najednou kouká, že má starosti s rodiči. Ani si nevšimlo, že zestárli. Dítě by se chtělo o ně postarat. Stane se, že rodiče, nebo jeden z nich, či ten zbylý z nich je nemohoucí. Kdo jim zajistí čtyřiadvacetihodinovou péči, jakou mělo dítě od nich, když se jim narodilo ? Jsou situace, že potřebují přebalit, uvařit jim, nakrmit je, taky trochu pohladit. Jak s tím ? Rodina dítěte pracuje na plný céres, rádi by si zajistili klidné stáří, jak to čtou v novinách. Postarejte se o sebe, nebuďte závislí na tom, co Vám dá stát.

Jaké má rodina dítěte možnosti:

Domov důchodců – je jich málo

Hospic – je jich málo

Dům s pečovatelskou službou – je jich málo, navíc ne všichni na ně finančně dosáhnou.

Odborná pečovatelka – na čtyřiadvacet hodin bude drahá záležitost, zda jich je málo, nevím

Rodina dítěte – žádné zkušenosti, ztráta zaměstnání

Když se rodina dítěte rozhodne vše obětovat starouškům a dnes a denně o ně začne pečovat, zjistí, že jen výměna pleny u průměrně silné nemohoucí osoby je umění a vyžaduje pořádné svaly. Jen vykoupat nemohoucí osobu, byť se třeba do koupelny nějak došourá je o důvtipu a opět silných pažích. Téměř denní praní prádla, pravidelné podávání léků, nákupy, vaření atd.Starost je vyčerpávajícím kolotočem. Navíc psychicky náročné až běda.Možná již existují poradny, které vysvětlí nějaké fígle, jak si péči usnadnit. Nevím o nich, asi jsou utajené.

Další kapitolou je odchod na druhý břeh. Myslím si, že ještě dnes je osvěta dospívajících na vyšší úrovni než pochopení, že smrt je součástí našeho života a když nastane ten okamžik, jak s touto chvílí naložit. Před mnoha lety, ale už po sametce jsem byla na návštěvě v nemocnici za matkou a stala jsem se nechtěným aktérem odchodu ze života matky jedné známé herečky ze šedesátých let. Zatím co ona seděla na chodbě a asi očekávala konec maminčina života, já, u postele své matky (chodit nemohla) vedle postele umírající, byť s hlavou otočenou, ale myslí značně vyděšenou. Až po určitém čase tam dali alespoň zástěnu, ale i tak…. Byla to jedna z mých dosti chmurných chvil.

Má nějaká politická strana ve svém volebním programu zlepšení podmínek starých a nevyléčitelných lidí, výstavbu hospiců, školení geriatrických sester jak pro sociální zařízení, tak i pro domácnosti ?

Když člověk přijde na svět, umíme se radovat. Když člověk odchází ze života, neumíme ho většinou důstojně a s láskou doprovodit.

Na internetových stránkách Hospic sv. Štěpána v Litoměřicích garantuje:

nebude trpět nesnesitelnou bolestí

bude vždy respektována jeho lidská důstojnost

v posledních chvílích života nezůstane osamocen

a tak by měli lidé, kteří jsou na konečné stanici života, mít samozřejmou možnost, takto odcházet.