Přibližně po roce jsem si uvědomila, že se mám zničeho nic mnohem líp, že se už ráno nebudím s přáním, aby už byl honem večer, a že to, co se děje kolem, už zase můžu pomalu nazvat “životem”. S dítětem je náhle velká zábava a pomalu chápu, že někdo “tu blbost” udělá třeba i dvakrát v životě :)

Anna chodí, legračně mluví, začala trochu pravidelněji spát, ve dne i v noci. Spánek už má jenom jeden a tak se občas dá zvládnout i něco jiného, než jen dodržování spacího, procházkového a krmícího režimu. A taky skončil ten odpolední úprk s povozem, jen aby usnula. Sláva! Vysvobození!

S jistou dávkou nostalgie jsem zamávala hřbitovu, který jsem za ten rok prochodila křížem krážem, a vydala se s Aničkou na písek.

Čekal mě zase úplně jiný svět – svět kyblíčků a lopatek, houpaček a klouzaček – ale hlavně něco, co mě vždycky děsilo – shluky debatujících matek. Mezi nejhorší řadím ty, které při tom krafání ještě bezostyšně kouří svým i cizím dětem pod nos. To, že ničí zdraví sobě, je jejich problém, ale kdo jim dal právo otravovat vzduch dětem? Navíc písek plný starých vajglů, které mimina strkají do pusy, je mým zlým snem.

Když člověk pečuje o úplně malé dítě a nedruží se v různých pomatených miminkovských skupinách, může se tomu “maminčímu shlukování” do jisté míry vyhnout a snažit se samostudiem zachránit alespoň zbytky intelektu, který možná v hlavě někde vzadu ochraňuje.

Ale na písku před tím není útěku. Matky (shluk otců jsem zatím ještě neviděla a myslím, že muži to naštěstí nedělají) se sdružují do hloučků a vyměňují si navzájem úžasné rady a zkušenosti a i když se doslova pokoušíte sedět si na uších - slyšíte to. Kdo, co, kde koupil a uvařil, kdo měl jakou nemoc a kdo chodí do dražší a lepší anglické školky. Na každého nově příchozího hledí tyto shluky podezíravě (je to další potenciální zloděj bábovek). A navíc, když si ten někdo namísto pokorné snahy o zařazení přinese noviny a nebo raději dělá bábovky s dětmi - to je už vrchol drzosti!

Můj partner se mnou písek navštívil několikrát a natolik ho to vyděsilo, až prohlásil, že tam sám chodit nebude, protože se tam regulerně bojí. Nedivím se mu.

Vyděsil ho svět dospělých, ale i svět dětí. Jakoby se už tady pomalu ukazovalo, kdo bude co zač. Někdo se rád o hračky dělí, menší děti bere za ruku a na houpačce je opatrný a ohleduplný. Jiné děti ječí, kopou, hazí písek do očí všem kolem, berou věci a rozbíjejí bábovky a hrady.

Většinou je to však jen z nudy, protože si jich nikdo nevšímá. Stačí je nějak zaujmout a hned se shluknou kolem a čekají napjatě, že bude nějaká zábava. A tak jsem se tak trochu proti své vůli stala královnou písku. V kapse mám bublifuk, ten zabírá vždycky, radím jak postavit největší hrad, dělám trpělivě se všemi bábovky a pomáhám vylézt na klouzačku. Moje degenarace je už tak daleko, že hned ráno koukám ven a hned poznám, kdy bude kvalitní písek, protože stokrát raději budu znovu dítětem, než znuděnou “mamkou” štěbetající o kravinách.

Zajímavé ale je, že i ta nejznuděnější pečovatelka má vzorně podepsané bábovky. Do nedávna jsem to nechápala a dokonce to vnitřně považovala za nechutnou lakotnost. Ale když mi včera na písku zcizili lopatku a k tomu mojí nejoblíběnější bábovku – pánev, která dělala opravdu úžasně pravidelné pískové kužely - rozlítilo mě to a běžela jsem koupit černý fix. S vítězným pocitem jsem se chystala napsat jméno na kyblík – ale co tam mám vlastně napsat? Anna B. nebo Tereza B? :)

P.S. Muj nejoblibenejsi vtip o piskovisti z posledni doby je kresleny a poslal mi ho muj tata - dite vola mobilem z piskoviste: Prijd me vyzvednout, tohle nikam nevede! (“Come pick me up. This is going nowhere.” (Child playing in sandbox, talking on cell phone.) najdete ho zde: ZDE