Když se můj kolega v práci Aleš Macoun vrátil z jarní dovolené, přinesl balíček fotek, aby se tak trochu pochlubil, kde všude se svou snoubenkou Julií byli. Typicky amatérské fotky, všechny byly víceméně zaměřeny na ně samé a okolí bylo potlačeno do pozadí, takže se sotva poznalo, je-li záběr pořízen v Praze nebo v jakémkoliv jiném městě. Dominantní roli na všech fotkách hrála fotogenická a evidentně své krásy si vědomá slečna Julie, ovšem její nejlepší snímek Aleše, stojícího na vysokém schodišti s uříznutou hlavou, překonal všechna moje očekávání, což jsem neopomněl komentovat: „Teda řeknu ti, Aleši, tady vypadáš skvěle! A zde ta tvoje dívka je skutečně půvabná, třeba s tím rudým švýcarským praporem rostoucím přímo z hlavy. Můžeš mi říct, kde jste to vlastně byli?“

„Procestovali jsme skoro celý Švýcarsko“, Aleš rozhodil ruce, „Bazilej, Curych, Lucern, Ženeva a tak. Byla by to celkem OK dovolená, až na to, že Julie je často hamižná...“

„Jak to myslíš hamižná?“, nechápal jsem.

„No, vona se kvůli každý pitomosti se mnou hádá! Třeba, rozumíš, já to nepochopím, že je vůbec něco takovýho možný. Ty její záminky jsou úplně máknutý, třeba, že jsem zase šišatě zaparkoval, nebo že jedu za autobusem kterej čoudí, nebo že jsem vybral blbej hotel kde se nedá spát, nebo že je hrozný počasí, jako kdybych za to moh‘!“

„Já tedy nevím, Aleši, a ty si myslíš, že to bude po svatbě lepší?“

„Nojo, horší to bejt nemůže, představ si třeba situaci: stojíme v Curychu na přechodu a já, jako ukázněný chodec čekám na zelenou, ona to chce přeběhnout na červenou a říká: pojď honem, dokud nic nejede! Já nechci, protože nikam nespěcháme, tak proč riskovat pokutu nebo i zdraví. Ona nato: Švýcar by tě přece nezajel, to jsou slušní lidé! Já se nakrknu a oponuju, že zaprvý nevím kdo sedí za volantem jestli je to Švýcar a za druhý neznám všech pět miliónů Švýcarů – a hádka je na světě, kvůli takový kravině!“

„To víš, Aleši“, konejšil jsem ho, „každý člověk má své mouchy, ber to pozitivně a buď rád, že je aspoň krásná, no, ale jestli si ji chceš vzít, tak bych ti to za flašku koňaku rozmluvil.“

„Ano, krásná je, to jo, ale na nervy mi umí zahrát jako Beethoven na okarinu...“

Vtom zabzučel Alešův telefon. „Hele, jestli to bude Julie, tak zapnu reproduktor, aby sis ji mohl taky poslechnout, její nádherně sametovej hlas, pro kterej ji miluju!“

Byla to skutečně Julie: „Alešku, lásko, co tomu říkáš, mám jedinečnou možnost koupit tady od mé kolegyně Soni na dnešek dva lístky do divadla na Turandota, to bych moc ráda viděla.“ Aleš to však odmítl s tím, že právě dnes večer běží v televizi mezistátní utkání ve fotbalu Holandsko-Francie a to je mu důležitější než nějakej Turandot.

„To mě ale moc mrzí, Aleši, víš, že jsme spolu nebyli ještě ani jednou v divadle. Zdá se mi, že už o mně tak nestojíš, jako dříve", řekla Julie.

„Drahá Julie, proč do toho divadla nemůžeme jít někdy jindy, proč musíme jít zrovna dnes, jenom proto, že se to náhodou hodí tvé kolegyni?", zeptal se podrážděně Aleš.

„Jenže, ty sis nevšiml, že mám dnes svátek a ty zítra, a že jsme to mohli společně oslavit a udělat si hezký večer? Považuješ to snad za romantickou zbytečnost?", řekla kousavě.

„Právě se dívám na kalendář a vidím, že dnes má svátek Julius, tedy muž, zatímco ty jsi, dle nepřehlédnutelných znaků žena Julie a máš svátek, počkej... ano, až 10. prosince, přesně jako moje teta Julča. Naproti tomu já mám skutečně svátek zítra, kdy žádný fotbal není a chtěl jsem ti to právě navrhnout, abychom to spolu oslavili, ale tys mě bohužel předběhla", zachraňoval hrozící spor Aleš.

„Ne, já mám svátek odjakživa dnes, 12.dubna", trvala na svém Julie. „Je to tradice podle mé babičky, protože dřív se jména v kalendáři psala v genitivu, jako svátek koho, čeho, čí, tedy nikoliv Julius, jako se to píše teď, ale svátek Julia a babička se spletla a dala mi podle kalendáře jméno Julia, mám to tak i v křestním listě!"

„Hele, Julinko, nebudeme se přece hádat, kvůli chybě tvé babičky, to je stupidní..."

„Co, moje babička, že je stupidní? To byla náhodou velice moudrá žena, ona se vlastně ani tak moc nespletla, ale ona razila heslo, že dítě se musí napřed narodit a pak teprve může mít svátek. Já jsem se narodila 22. prosince a nemohla jsem tedy mít svátek 10. prosince", Julie neustále zvyšovala hlas, „to byl ten hlavní důvod, proč mi babička vybrala ten 12. duben!"

„Zadrž svůj gejzír", přerušil ji Aleš, „a řekni, jak chceš tento idiotskej problém vyřešit?"

„Jakej idiotskej problém? Kdo je tady idiot? Když ty nechceš oslavovat můj svátek, tak já nechci oslavovat tvůj svátek! Je ti to jasný?", zavzlykala Julie.

„Ty už seš jako ta tvá ségra, kvůli každý hovadině uděláš kravál!", řekl vztekle Aleš.

„Jsem já u tebe nějaká hovadina? A co seš ty, ty inteligente? Drahej oblek bez obsahu a fotbalovej debil!"

„Tak, to je jasná zpráva. Čau!", zařval Aleš a praštil se sluchátkem o stůl.

„Kamaráde“, řekl jsem Alešovi, „tak teď jste mi oba názorně předvedli, jak se máte rádi!“

„Vono to jen tak divně vypadá, ale už se těším na večerní čepobití!“

„Co to je, proboha?“

„Husitská tradice a naše něžné usmiřování...“